ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3483.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3483/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně K. K., zastoupené JUDr. Janou Kašlíkovou, advokátkou, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 195, PSČ 756 61, proti žalované K. S., zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, PSČ 755 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 90/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2012, č. j. 7 Cmo 259/2011-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 12. dubna 2010, č. j. 32 Cm 90/2010-10, uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 250.000,-Kč s 6% úrokem od 2. června 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 833,30 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 61.544,- Kč.
Rozsudkem ze dne 4. dubna 2011, č. j. 32 Cm 90/2010-114, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě dalších nákladů řízení částku 912,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na ustanovení §127 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Neshledal důvody pro provedení revizního znaleckého posudku ohledně (ne)pravosti podpisu žalované na směnce, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (šlo o směnku vlastní, jíž měla vystavit žalovaná dne 30. května 2006 ve prospěch žalobkyně, znějící na směnečný peníz 250.000,- Kč, se splatností 1. června 2007 – dále jen „sporná směnka“), neboť o správnosti závěru znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem z oboru písmoznalectví JUDr. Jiřím Strakou (podle kterého podpis výstavce na sporné směnce je pravým podpisem žalované) nebyl žádný důvod pochybovat. Na tom podle odvolacího soudu nemohl nic změnit ani žalovanou předložený znalecký posudek zpracovaný (na základě požadavku zástupce žalované) znalcem Mgr. Radimem Mončkou, který posuzoval pravost podpisu výstavce sporné směnky jen na základě její fotokopie a závěry, k nimž dospěl, proto postrádají „jakoukoli důkazní sílu“.
2) Majitel směnky, domáhající se jejího zaplacení, není povinen tvrdit a prokazovat nic jiného než existenci směnky samotné. Nebylo proto na žalobkyni, aby tvrdila okolnosti, za nichž byla směnka vystavena, popř. zda mezi žalobkyní a žalovanou „existoval nějaký vztah či nikoliv“. Chtěla-li se žalovaná bránit kauzální námitkou, bylo její povinností „takovou námitku konkrétně tvrdit a k jejímu prokázání nabídnout soudu relevantní důkazy“.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu (podané výslovně proti oběma výrokům rozsudku) Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, není objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatelka co do dovolacích důvodů poukazuje (jen) na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., polemikou se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky, podle níž žalovaná spornou směnku nepodepsala, ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění ohledně pravosti podpisu žalované na směnce, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Přitom dovolatelka brojí proti hodnocení důkazů (soudem vyžádaným) znaleckým posudkem znalce JUDr. Jiřího Straky a (žalovanou předloženým) znaleckým posudkem zpracovaným Mgr. Radimem Mončkou, jak jej provedly soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bezvýznamné i námitky dovolatelky, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly žalovanou navržený důkaz revizním znaleckým posudkem) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (odvolací soud se ostatně s důvody, pro které tento důkaz nebyl proveden, v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal, když vysvětlil, proč má závěry znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem za přesvědčivé a postačující pro rozhodnutí dané věci bez toho, aby je bylo nutné podrobit reviznímu znaleckému zkoumání).
K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá ani argumentace dovolatelky, podle níž byl soudem ustanovený znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, neboť lze pochybovat o jeho nepodjatosti. S uplatněnou námitkou podjatosti znalce se řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně a ani Nejvyšší soud nemá (vycházeje z obsahu spisu) v posuzované věci za zjištěné žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu vskutku důvod pochybovat o nepodjatosti znalce JUDr. Jiřího Straky a že jím vypracovaný znalecký posudek proto nemůže být způsobilým důkazem, na jehož základě by bylo možné učinit skutková zjištění soudů.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se soudy nižších stupňů měly – při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti – zabývat také tím, z jakého právního důvodu by měla žalovaná požadovanou částku žalobkyni zaplatit. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročníku 2001, pod číslem 97, k jehož závěrům se posléze přihlásil např. v usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 274/2009, jakož i v usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 629/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno.
Soudy nižších stupňů tedy nijak nepochybily, jestliže po žalobkyni nepožadovaly, aby v průběhu řízení o námitkách doplnila svá skutková tvrzení uvedená v žalobě rovněž o vylíčení okolností, za nichž sporná směnka byla vystavena (a zejména v souvislosti s jakým „právním nebo jiným vztahem“ souvisela). V této souvislosti srov. také důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 285/2008.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu