ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3609.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3609/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovaným 1/ JUDr. R. K., zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, 2/ Lázním Luhačovice, a. s. , se sídlem v Luhačovicích, Lázeňské náměstí 436, PSČ 763 26, identifikační číslo osoby 46347828, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, PSČ 763 26 a 3/ České republice - České správě sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, PSČ 225 08, o zaplacení částky 20 miliónů Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 313/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. dubna 2012, č. j. 23 Co 558/2011-328, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63.646,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně druhého žalovaného.
III. Žalobce a první a třetí žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 6. srpna 2007 se žalobce (J. H.) domáhal vůči žalovaným (1/ JUDr. R. K., 2/ Lázním Luhačovice, a. s. a 3/ České republice - České správě sociálního zabezpečení) toho, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 20 miliónů Kč, coby náhrady škody, kterou mu způsobil první žalovaný jako bývalý správce jeho konkursní podstaty a za kterou společně a nerozdílně s prvním žalovaným odpovídají druhý žalovaný jako bývalý a třetí žalovaný jako současný zástupce věřitelů v konkursu vedeném na majetek žalobce.
Škoda měla žalobci vzniknout tím, že první žalovaný v době, kdy vykonával funkci správce konkursní podstaty žalobce, nespravoval řádně žalobcův majetek a nevymáhal po Ing. Marcele Heršálkové (dále jen „M. H.“), správkyni konkursní podstaty úpadkyně V. S. (dále jen „V. S.“), náhradu škody, kterou způsobila žalobci tak, že část jeho majetku vyhodila na skládku a část zničila neodborným zacházením a skladováním (část majetku byla zřejmě rozkradena a rozprodána). Pohledávky žalobce vůči M. H. se tak promlčely (nebyly včas vymáhány), v důsledku čehož žalobci ušel zisk z jeho podnikatelské činnosti. Z téhož jednání dovozuje žalobce i odpovědnost druhého a třetího žalovaného, dovozuje, že (tím) porušili povinnosti dle §11 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
Rozsudkem ze dne 1. července 2011, č. j. 25 C 313/2008-274, Okresní soud v Pardubicích žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. až IV. výroku).
Okresní soud - vycházeje z ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), §8 odst. 2, §11 odst. 7, §12, §14 odst. 1 písm. a/ a §27 odst. 4 ZKV - dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
1/ Jestliže škoda na majetku žalobce vznikla jednáním M. H., pak měla být žalována ona a žaloby, jejichž podání žádal po prvním žalovaném, mohl podat i žalobce (na jehož majetek byl prohlášen konkurs po více než 21 měsících od prohlášení konkursu na majetek V. S.).
2/ Žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovanými a vznikem škody.
3/ Jestliže první žalovaný bez patřičných dokladů nezahajoval řízení, o jejichž kladném výsledku měl pochybnosti, pak postupoval řádně, neboť nezatěžoval konkursní podstatu případnými náklady řízení.
4/ Zástupce věřitelů z povahy své funkce odpovídá pouze věřitelům a nenese odpovědnost za jednání správce konkursní podstaty.
5/ Žalobce dostatečně nevylíčil, z jakého důvodu požaduje na náhradě škody právě 20 miliónů Kč a nevyužil možnosti obrátit se (při tvrzené nečinnosti správce konkursní podstaty) na konkursní soud dle §12 ZKV.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 23 Co 558/2011-328, potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok) a o nákladech státu (pátý výrok).
Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozsudku okresního soudu k následujícím závěrům:
1/ Kdyby se prokázalo, že tím, že správce konkursní podstaty žalobce porušil povinnost vykonávat svou činnost s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV), vznikla žalobci škoda, odpovídal by za škodu správce konkursní podstaty dle §420 odst. 1 obč. zák.; srov. „R 88/2003“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). K podání takové žaloby je žalobce (úpadce) legitimován i za trvání konkursního řízení vedeného na jeho majetek; srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 757/2010 (jde o rozsudek ze dne 29. června 2011).
2/ Správce konkursní podstaty musí při výkonu své funkce postupovat tak, aby se do konkursní podstaty dostal veškerý dosažitelný majetek úpadce a aby byly vymoženy jeho pohledávky. Tuto povinnost však nelze vykládat tak, že správce konkursní podstaty je povinen sepsat do konkursní podstaty a následně uplatnit jakékoli úpadcovy nároky. Předtím, než uplatní úpadcovy nároky např. formou žaloby, musí posoudit s odbornou péčí pravděpodobnost úspěchu ve sporu.
3/ Žalobce tvrdí, že mu svědčí pohledávka vůči třetí osobě, která zadržela jeho movité věci (kdyby se tak nestalo, věci by mohl používat při podnikání a dosáhnout s nimi zisku). Zisk mu měl ujít ve výši 20 miliónů Kč.
4/ Obecně lze uvažovat o tom, že zadržením věcí, jež užívá k podnikání, ušel podnikateli zisk, který by bylo možné očekávat při obvyklém běhu věcí. Žalobce však nikdy nedoložil, že by při obvyklém běhu věcí dosáhl v rozhodném období zisku užíváním zadržovaných věcí. Potud žalobce nikdy nevyvrátil obranu prvního žalovaného, že právě při obvyklém běhu věcí nebylo možné očekávat vytvoření zisku. Žalobcovo podnikání totiž (dle prvního žalovaného) nebylo nikdy ziskové. Pro uplatnění pohledávky nedisponoval žalobce (případně žalovaní) důkazy, jimiž by ji mohl prokázat v soudním řízení, když řádně nevedl účetnictví. Ostatně nelze přehlížet ani to, že movité věci byly žalobci ve většině vráceny ještě před prohlášením konkursu na jeho majetek. Minimálně tyto otázky (si) musel zodpovědět první žalovaný při úvaze, zda tvrzenou pohledávku uplatní soudně. Žalobce neprokázal, že by pohledávku prvnímu žalovanému doložil tak, aby bylo možné uzavřít, že ohledně ní unese v soudním řízení břemeno tvrzení i břemeno důkazní.
5/ I v této věci žalobce za účelem prokázání pohledávky navrhuje pouze důkaz znaleckým posudkem o možném zisku z užívání věcí, aniž by doložil, že by v jeho věci byl dosažen zisk. Lze tedy stěží uvažovat o tom, že žalobce prokázal pohledávku žalovaným (již) v průběhu konkursního řízení.
6/ Žalobci nic nebránilo v tom, aby tvrzenou pohledávku uplatnil vůči třetí osobě sám, a to i po prohlášení konkursu. Mohl tak předejít vzniku škody, jestliže se domníval, že škoda mu vzniká tím, že správce konkursní podstaty nevyvolal soudní řízení vůči třetí osobě. V situaci, kdy žalobci nic nebránilo, aby nároky uplatnil sám, lze stěží uvažovat o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním správce konkursní podstaty a vznikem škody.
7/ Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty (tedy i s pohledávkami dlužníka) na správce konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. a/ ZKV), jemuž tak svědčí (zásadně) aktivní legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek (srov. např. bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 52/1998“), z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 2), a sp. zn. 29 Cdo 4754/2009 (jde o rozsudek ze dne 20. ledna 2011) se však podává, že daný závěr neplatí bezvýjimečně. Nehodlá-li správce konkursní podstaty pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty, přechází oprávnění s ní nakládat, se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání, zpět na úpadce; srov. „R 8/2005“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněné pod číslem 8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 8/2005“). Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty dlužníkem tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede). A právě o takovou situaci jde.
8/ Správce konkursní podstaty opakovaně dával najevo, že pohledávku úpadce za třetí osobou do konkursní podstaty nesepíše, neboť ji nemá za prokázanou, takže žalobci nic nebránilo uplatnit pohledávky již v průběhu konkursního řízení (tedy před promlčením), což (v rozporu s ustanovením §415 obč. zák.) neučinil.
9/ Výše řečené platí i ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému, kde je dalším důvodem zamítnutí žaloby i to, že tito žalovaní nemají oprávnění uplatnit tvrzenou pohledávku žalobce soudně a tím zabránit vzniku škody. Není tak dána příčinná souvislost mezi jednáním těchto žalovaných a vznikem tvrzené škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V mezích ohlášených dovolacích důvodů poukazuje dovolatel na to, že oba soudy potvrdily povinnost správce konkursní podstaty sepsat a následně uplatnit jakékoli nároky úpadce, a to např. formou soudní žaloby, s tím, že než uplatní úpadcovy nároky např. formou žaloby, musí posoudit s odbornou péčí pravděpodobnost úspěchu ve sporu. Ve světle uvedeného pak dovolateli vytkly, že nedoložil, že by při obvyklém běhu věcí dosáhl v rozhodném období zisku užíváním zadržovaných věcí.
S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí, namítaje, že k přesnému vyčíslení škody navrhoval důkazy, které soudy k jeho újmě neprovedly (okresní soud je měl za nadbytečné a odvolací soud se o nich nezmínil vůbec).
K výtce obou soudů, že pohledávku vůči třetí osobě neuplatňoval sám (podložené u odvolacího soudu odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu), dovolatel uvádí, že práva na vrácení zabavených nemovitých věcí uplatňoval, a to nejprve trestním oznámením na V. S. a po prohlášení konkursu na majetek V. S. vymáhal pohledávky po správkyni její konkursní podstaty (M. H.). Po vzniku nových škod se již sám nacházel v konkursu a po zkušenosti s uplatňováním jiných svých nároků (kdy mu bylo řečeno soudy, že nemá aktivní legitimaci k podávání žalob) předpokládal činnost žalovaných.
Dovolatel též upozorňuje, že při jednání před odvolacím soudem poukázal na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 757/2010 (v jiném sporu dovolatele s prvním žalovaným) a na to, že po zrušení svého rozsudku Nejvyšším soudem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. října 2011 dále zrušil rozhodnutí okresního soudu se závěrem:
„(…) žalobce sice měl možnost podat žalobu přímo proti M. H., ovšem ve vztahu k uplatněnému nároku tuto možnost nelze zaměňovat s právní povinností. Proto pokud mu takovou povinnost zákon (na rozdíl od správce konkursní podstaty) nestanoví, nelze uvažovat o spoluzavinění žalobce z tohoto důvodu (§441 obč. zák.)“.
Dovolatel proto považuje obsáhlé zdůvodnění soudů v tomto směru za argumentaci zbytečně ospravedlňující neprofesionální nečinnost správce konkursní podstaty.
Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně nároku vůči druhému a třetímu žalovanému (zástupcům věřitelů) a dovolává se dikce §11 odst. 7 ZKV, se kterým se odvolací soud (dle jeho mínění) nevypořádal.
Proto nemá za správný závěr odvolacího soudu, že zástupce věřitelů odpovídá pouze věřitelům (nikoli úpadci). Podle dovolatele může být pravdou, že zástupce věřitelů odpovídá z povahy své funkce pouze věřitelům, tímto tvrzením však nelze vyvrátit možný vznik škody úpadci v příčinné souvislosti s neodborným jednáním zástupce věřitelů.
Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když napadenému rozhodnutí nepřisuzuje zásadní právní význam.
Třetí žalovaný ve vyjádření navrhuje „potvrdit“ napadené rozhodnutí jako věcně správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech II. až IV. výroku o nákladech řízení a proti druhému až pátému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení a o nákladech státu. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku (v zamítavém výroku o věci samé), může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem k tomu, že dovolání může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ani nemohl být) zpochybněn, přičemž odvolací soud založil právní posouzení věci též na skutkovém závěru, podle kterého dovolateli nic nebránilo v tom, aby tvrzenou pohledávku uplatnil vůči třetí osobě (M. H.) i poté, co byl prohlášen konkurs na jeho majetek, jelikož první žalovaný (jako tehdejší správce konkursní podstaty dovolatele) dával opakovaně najevo, že takovou pohledávku nesepíše do konkursní podstaty, neboť ji nemá za prokázanou.
Závěr, jenž na tomto skutkovém základě učinil (že není dána příčinná souvislost mezi tím, že správce konkursní podstaty nesepsanou pohledávku nevymáhal a vznikem škody v důsledku promlčení pohledávky), vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které platí, že vyloučí-li správce konkursní podstaty úpadcovu pohledávku z majetku konkursní podstaty, oprávnění nakládat s pohledávkou tím přechází zpět na úpadce a obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (dlužníkem) tvrzenou pohledávku do konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede). Vedle R 8/2005 a rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 a sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, na které poukázal odvolací soud, lze potud dále odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 1813/2010, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2011, pod číslem 165, nebo na dovolatelem (i okresním soudem) zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 757/2010.
Judikatorně ustálený je i závěr, že úpadce prohlášením konkursu na jeho majetek neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o svých nárocích, ani způsobilost procesní. Srov. potud přiléhavý odkaz odvolacího soudu na závěry obsažené v R 52/1998 (bod XXIII., str. 188-190 /364-366/).
Závěr, jenž odtud plyne (že dovolatel si pohledávku vůči M. H. promlčel vlastní nečinností), věcný přezkum nevyžaduje (je souladný s označenou judikaturou), takže důvod připustit dovolání k této otázce dán není.
Obecně pak platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše rozebraný závěr je samostatným důvodem zamítnutí žaloby vůči všem žalovaným; proto nemá smyslu dále zkoumat přípustnost dovolání ve vztahu k výkladu §11 ZKV (u druhého a třetího žalovaného) nebo (v režimu tvrzené vady řízení) pro účely posouzení, zda mechanismem popsaným v žalobě promlčená pohledávka mohla vzniknout (zda jednáním M. H. dovolateli nějaký zisk mohl ujít) a jaká byla výše způsobené škody. V situaci, kdy obstál závěr, že dovolatel mohl pohledávku uplatnit sám, je zkoumání oněch dalších otázek bezpředmětné.
Nejvyšší soud tudíž i potud odmítl dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř.
Výroky o nákladech dovolacího řízení se opírají o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
U prvního a třetího žalovaného pak nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Náklady druhého žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny jeho advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 3. dubna 2013), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 390/2013 Sb.).
Advokátce druhého žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.
Ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu se za tarifní hodnotu považuje částka 20 miliónů Kč (výše peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby).
Tomu odpovídá (dle §7 bodu 7. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 52.300,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 11.046,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 63.646,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu