ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3746.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3746/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovaným 1) Ing. I. D., 2) Ing. V. G., zastoupenému Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, PSČ 500 03 a 3) CAMBRIDGE TRADING COMPANY PRAHA, spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem ve Stěžerách, Stěžírky 55, identifikační číslo osoby 65 41 15 36, o námitkách druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 4/2006, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 5 Cmo 455/2011-480, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 11. dubna 2013, č. j. 5 Cmo 455/2011-480, potvrdil rozsudek ze dne 31. května 2011, č. j. 34 Cm 4/2006-396, ve znění rozsudku ze dne 18. června 2012, č. j. 34 Cm 4/2006-445, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. července 2004, č. j. 34 Sm 84/2004-45, kterým původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 3.502.401,17 Kč s 6 % úrokem od 21. února 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 11.674,50 Kč a náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení a náhradě nákladů řízení státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 a ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem uplatněné důvody dovolání, jež ostatně ani on sám (z hlediska jediného v úvahu přicházejícího dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) nepřipíná k žádnému ustanovení hmotného či procesního práva, nejsou (posuzováno podle obsahu) polemikou s právním posouzením věci odvolacím soudem; jejich prostřednictvím totiž dovolatel zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na základě premisy o jeho nesprávnosti poukazuje na „porušení svých procesních práv“.
Přitom hodnocení důkazů nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který ovšem právní úprava dovolání účinná od 1. ledna 2013 nezná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2014
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu