ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.389.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 389/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně MP Servis, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 7, Bubenská 1, identifikační číslo osoby 45 33 09 05, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, PSČ 130 00, proti žalovanému JUDr. Martinu Buriánovi , advokátu, se sídlem v Brně, Veselá 164/14, PSČ 602 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Technologická zařízení Zlín, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 60 70 49 85, zastoupenému JUDr. Josefem Pernicou, advokátem, se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 1936/19, PSČ 602 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 82/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2011, č. j. 9 Cmo 35/2011-449, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2011, č. j. 9 Cmo 35/2011-449, ve věci samé ohledně zamítnutí žaloby o vyloučení pálicího stroje Zinser, součásti pálicího stroje Zinser, ohraňovacího lisu, vodního paprsku, strojních nůžek, tabulových nůžek a pásové pily, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2011, č. j. 9 Cmo 35/2011-449, se s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně vyloučení pálicího stroje Zinser, součásti pálicího stroje Zinser, ohraňovacího lisu, vodního paprsku, strojních nůžek, tabulových nůžek a pásové pily, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. března 2011, č. j. 49 Cm 82/2006-372, rozhodl tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (Technologická zařízení Zlín, spol. s r. o.) vyloučil věci specifikované ve výroku I. rozhodnutí (dále jen „vyloučené věci“), zamítl žalobu o vyloučení ve výroku II. specifikovaných pozemků (dále jen „sporné nemovitosti“) a o vyloučení movitých věcí, a to jednak pálicího stroje Zinser, součásti pálicího stroje Zinser, ohraňovacího lisu, vodního paprsku, strojních nůžek, tabulových nůžek a pásové pily (dále jen „první část movitých věcí“) a dalších ve výroku II. specifikovaných movitých věcí (dále jen „druhá část movitých věcí“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 9 Cmo 35/2011-449, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěrům, podle nichž:
1) Úpadkyně (jako prodávající) a žalobkyně (jako kupující) uzavřely 4. září 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti a dne 18. října 2004 další dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem byla druhá část movitých věcí. V kupních smlouvách sjednané kupní ceny nebyly stanoveny na základě posudku znalce jmenovaného soudem.
2) Ke dni uzavření výše uvedených kupních smluv byla společníkem žalobkyně (s podílem 4,7 %) a úpadkyně (s podílem 10 %) paní Ch. S. (dále jen „společník S“).
3) Žalobkyně přes poučení podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neprokázala, že je vlastníkem první části movitých věcí.
Odkazuje na ustanovení §66b odst. 1 a odst. 3 písm. a) a §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření kupních smluv (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ohledně sporných nemovitostí a kupní smlouvy ohledně druhé části movitých věcí jsou absolutně neplatné podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
V této souvislosti, vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3619/2009 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 106/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 106/2011“), zdůraznil, že žalobkyně a úpadkyně jsou osobami jednajícími ve shodě [§66b odst. 3 písm. a) obch. zák.], a to bez ohledu na to, zda jejich jednání naplňuje znaky definované v §66b odst. 1 obch. zák., přičemž žalobkyni se nepodařilo domněnku jednání v shodě založenou zmiňovaným ustanovením vyvrátit. Jelikož – pokračoval odvolací soud – v případě označených kupních smluv nešlo o převod majetku v rámci obvyklého obchodního styku, bylo nezbytné, aby kupní cena byla určena posudkem znalce jmenovaným soudem, kterážto podmínka platnosti kupních smluv splněna nebyla.
Dále odvolací soud s poukazem na výsledky provedeného dokazování dospěl k závěru, podle něhož žalobkyně neprokázala, že jí svědčí právo vylučující soupis první části movitých věcí do majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Proto rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé (ohledně sporných nemovitostí a první a druhé části movitých věcí) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou potvrzujícího výroku ve vztahu k vyloučeným věcem) podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož jsou kupní smlouvy ohledně sporných nemovitostí a ohledně druhé části movitých věcí absolutně neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák. proto, že kupní ceny nebyly stanoveny posudkem znalce jmenovaného soudem. V této souvislosti akcentuje, že ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. „na projednávaný případ zcela naprosto nedopadá“, když žalobkyně i úpadkyně mají (a měly) jiné (odlišné) jednatele, společník S je v obou společnostech společníkem menšinovým a není ovládající osobou úpadkyně a žalobkyně.
V řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno (byl prokázán opak), že by se společník S na činnosti žalobkyně i úpadkyně jakýmkoli způsobem podílel, „a to jednak obecně a jednak zejména ve vztahu ke sjednaným obchodním smlouvám, to vše především ve smyslu ustanovení §66b odst. 1 obch. zák“; „k jednání ve shodě v přímé souvislosti s uzavřením kupních smluv – ale ani jinak – nikdy nedošlo“.
V doplnění dovolání dále žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, který byl následně uveřejněn pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 67/2012“) a v tomto kontextu zdůrazňuje, že v důsledku uzavřených kupních smluv nebyla úpadkyně poškozena.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů (s výjimkou výroků ohledně vyloučených věcí) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně první části movitých věcí, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka totiž závěr odvolacího soudu, podle něhož neprokázala, že jí svědčí právo vylučující soupis těchto věcí do konkursní podstaty úpadkyně, nijak nezpochybnila a dovolací argumentací polemizovala jen s právním závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti kupních smluv týkajících se sporných nemovitostí a druhé části movitých věcí.
Ve zbývající části, tj. ve vztahu k potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně zamítnutí žaloby o vyloučení sporných nemovitostí a druhé části movitých věcí, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., maje rozhodnutí odvolacího soudu v této části za zásadně právně významné, a to ve výkladu ustanovení §66b odst. 1 odst. 3 písm. a) obch. zák. ve spojení s ustanovením §196a odst. 3 obch. zák., když v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá závěrům obsaženým v níže zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §196a obch. zák. (ve znění účinném k datu uzavření kupních smluv o převodu sporných nemovitostí a druhé části movitých věcí) společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec 1). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou (odstavec 2). Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada (odstavec 3).
Podle ustanovení §66b obch. zák. jednáním ve shodě je jednání dvou nebo více osob uskutečněné ve vzájemném srozumění s cílem nabýt nebo postoupit nebo vykonávat hlasovací práva v určité osobě nebo disponovat jimi za účelem prosazování společného vlivu na řízení nebo provozování podniku této osoby anebo volby statutárního orgánu nebo většiny jeho členů anebo většiny členů dozorčího orgánu této osoby nebo jiného ovlivnění chování určité osoby (odstavec 1). Není-li prokázán opak, má se za to, že osobami, jež jednají ve shodě podle odstavce 1, jsou a) právnická osoba a její statutární orgán nebo jeho člen, osoby v jejich přímé řídící působnosti, člen dozorčího orgánu, likvidátor, správce konkursní podstaty, vyrovnací nebo nucený správce anebo jakýkoliv okruh těchto osob, b) ovládající osoba a jí ovládané osoby, c) osoby ovládané stejnou ovládající osobou, nebo d) osoby tvořící koncern (odstavec 2). Není-li prokázán opak, má se za to, že osobami, jež jednají ve shodě podle odstavce 1, jsou i a) společnost s ručením omezeným a její společníci nebo pouze její společníci, b) veřejná obchodní společnost a její společníci nebo pouze její společníci, c) komanditní společnost a komplementáři nebo pouze její komplementáři, d) osoby blízké, e) investiční společnost a jí obhospodařovaný investiční fond či penzijní fond nebo pouze jí obhospodařované fondy (odstavec 3).
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že již v (odvolacím soudem zmiňovaném) R 106/2011 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. dopadá i na převody majetku mezi společností a osobou jednající ve shodě s jejím společníkem. Definici jednání ve shodě obsahuje ustanovení §66b odst. 1 obch. zák., z něhož plyne, že jím je a) jednání dvou nebo více osob uskutečněné ve vzájemném srozumění, b) jehož cílem je nabytí, postoupení, výkon nebo jiná dispozice s hlasovacími právy v určité (třetí) osobě a současně c) jehož účelem je – obecně řečeno – ovlivnění chování této (třetí) osoby. Jinými slovy, aby bylo možno určité osoby považovat za jednající ve shodě ve smyslu citovaného ustanovení, musí jejich vzájemné srozumění směřovat k nabytí, postoupení, výkonu či jiné dispozici s hlasovacími právy v určité osobě a k tomuto cíli musí být směřováno proto, aby osoby takto jednající ovlivnily chování této osoby. Teprve tehdy, jsou-li splněna všechna uvedená kriteria, lze dotčené osoby považovat za jednající ve shodě. Za jednající ve shodě lze považovat jakékoli osoby, jejichž jednání bude naplňovat uvedené znaky. Druhý a třetí odstavec ustanovení §66b obch. zák. přitom obsahují vyvratitelné právní domněnky definující osoby, jež se (není-li prokázán opak) vždy považují za osoby jednající ve shodě.
Jakkoli odvolací soud na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu výslovně odkázal, ve skutečnosti závěry v něm formulované plně nerespektoval. Právní názor, který „zpřístupnil“ účastníkům řízení u odvolacího jednání dne 24. srpna 2011 (srov. č. l. 414) [o tom, že žalobkyně a úpadkyně jsou osobami jednajícími ve shodě, a to bez ohledu na to, zda jejich jednání naplňuje znaky definované v §66b odst. 1 obch. zák.] a na základě něhož následně uzavřel, že žalobkyně a úpadkyně jsou osobami, které je ve smyslu ustanovení §66b odst. 3 písm. a) obch. zák. nutno považovat za osoby jednající ve shodě, s tím, že „je zcela nadbytečné a bezvýznamné zkoumat, zda tyto osoby jednaly ve shodě při převodu majetku (v souvislosti s uzavíráním konkrétní úplatné převodní smlouvy), tj. zda jejich jednání v souvislosti s uzavíráním předmětných smluv naplňovalo znaky jednání ve shodě dle ustanovení §66b odst. 1 obch. zák., případně zda osoby, u nichž je jednání ve shodě presumováno ustanovením §66b odst. 3 písm. a) obch. zák., v souvislosti s uzavíráním smluv fakticky ve shodě nejednaly“, totiž požadavkům vymezeným v R 106/2011 nevyhovuje.
Odvolací soud předně přehlédl, že ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. nedopadá na převody majetku mezi osobami jednajícími ve shodě, nýbrž mezi společností a osobou jednající ve shodě s jejím společníkem (srov. v tomto směru obdobně závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3203/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 117, v rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, jakož i ve shora zmíněném R 106/2011).
Nesprávným (a v rozporu se závěry formulovanými v R 106/2011) je i názor odvolacího soudu, podle něhož osoby, jimž svědčí domněnka upravená v §66b odst. 3 písm. a) obch. zák., jsou osobami jednajícími ve shodě bez ohledu na to, zda jejich jednání naplňuje znaky definované v §66b odst. 1 obch. zák. Právní úprava domněnek jednání ve shodě naopak výslovně vychází z toho, že jednání osob vypočtených v §66b odst. 2 a 3 obch. zák. znaky vypočtené v §66b odst. 1 obch. zák. naplňuje. Dotčené osoby pak mají možnost zákonnou domněnku vyvrátit právě tím, že prokážou, že znaky vypočtené v §66b odst. 1 obch. zák. (či alespoň některý z nich) nejsou v jejich případě naplněny.
V poměrech §196a odst. 3 obch. zák. je pak osobou, jejíž chování má být jednáním ve shodě (uskutečněným mezi společníkem a smluvním partnerem společnosti) ovlivněno, zásadně společnost zúčastněná na posuzované transakci. Jinými slovy, skutečnost, že smluvní partner společnosti a její společník jsou osobami jednajícími ve shodě ve vztahu k třetí (na převodu majetku nijak nezúčastněné) osobě, je pro úvahy o aplikaci §196a odst. 3 obch. zák. zpravidla bez právního významu.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že o aplikaci §196a odst. 3 obch. zák. by bylo možno uvažovat pouze tehdy, kdyby žalobkyně a společník S jednali ve shodě (ve smyslu výše uvedeném) vůči úpadkyni, popř. kdyby úpadkyně a společník S jednali ve shodě vůči žalobkyni.
V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že odvolací soud, vycházeje z nesprávného právního názoru, že žalobkyně a úpadkyně jsou osobami jednajícími ve shodě, poskytl žalobkyni neúplné a nesprávné poučení podle ustanovení §118a o. s. ř.; nepoučil ji totiž o tom, že má břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalobkyně a společník S (popř. úpadkyně a společník S) nejsou osobami jednajícími ve shodě (rozuměj, že nejsou splněna kritéria určená ustanovením §66b odst. 1 obch. zák.), nýbrž o tom, že žalobkyni tíží důkazní břemeno ohledně toho, že osobami jednajícími ve shodě nejsou žalobkyně a úpadkyně.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž shledal dovolání žalobkyně přípustným, včetně akcesorických výroků o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby se (mimo jiné) vypořádal jednak s argumentací žalobkyně vycházející ze závěrů obsažených v R 67/2012, jednak s důvody, jež snesla v dovolání k vyvrácení domněnky jednání ve shodě podle ustanovení §66b obch. zák.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu