ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.758.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 758/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. K., se sídlem v Kunovicích, Letecká 1110, PSČ 686 04, identifikační číslo osoby 15213030, zastoupeného Mgr. Liborem Knotem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 458, PSČ 760 01, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi, jako správci konkursní podstaty úpadce VELAMOS, a. s., identifikační číslo osoby 47672463, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku , Starobranská 4, PSČ 787 01, o vyloučení ochranné známky ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Cm 11/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2011, č. j. 9 Cmo 18/2011-259, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2011, č. j. 9 Cmo 18/2011-259, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. ledna 2011, č. j. 8 Cm 11/2005-218, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobce (J. K.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce VELAMOS, a. s.) vyloučení ochranné známky kombinované „favorit“, tamtéž podrobněji označené (dále jen „ochranná známka favorit“), [bod I. výroku], zastavil řízení o návrhu na vyloučení dalších dvou ochranných známek (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 17. ledna 2007, č. j. 8 Cm 11/2005-38, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. června 2008, č. j. 9 Cmo 62/2008-99 (a věc vrátil k dalšímu řízení).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ K 28. prosinci 1998 evidoval pozdější úpadce závazky vůči věřitelům na jistině ve výši 216.861.114,44 Kč.
2/ Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel dne 14. ledna 1999 s obchodní společností KOVL spol. s r. o. - dále jen „společnost K“ (jako kupující) 2 kupní smlouvy o prodeji nemovitostí. Předmětem první kupní smlouvy byly označené nemovitosti v katastrálním území a předmětem druhé kupní smlouvy označené nemovitosti v katastrálním území S. Za pozdějšího úpadce kupní smlouvu podepsali Ing. P. T. (dále jen „P. T.“) a M. Š. (dále jen „M. Š.“), sestra žalobce. Jednatelem společnosti K byl V. K. (dále jen „V. K“), bratr M. Š. a žalobce.
3/ Kupními smlouvami ze dne 18. ledna 1999 a 12. července 1999 převedl pozdější úpadce na žalobce hmotný a nehmotný investiční majetek. Za pozdějšího úpadce kupní smlouvu podepsali P. T. a M. Š.
4/ Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel se žalobcem (jako kupujícím) dne 30. dubna 2000 kupní smlouvu, kterou žalobci prodal ochrannou známku favorit za dohodnutou kupní cenu v celkové výši (včetně daně z přidané hodnoty) 882.000,- Kč, jež měla být zaplacena vzájemným započtením pohledávek. Za pozdějšího úpadce kupní smlouvu podepsali (jako osoby k tomu oprávněné podle údajů z obchodního rejstříku) P. T. a M. Š.
5/ Listina nazvaná oznámení o vzájemném započtení pohledávek k 31. červenci 2000 a její příloha č. 1 neobsahuje řádnou konkretizaci započítávaných pohledávek.
6/ Usnesením ze dne 22. února 2002, č. j. 13 K 2/01-64, které nabylo právní moci dne 13. března 2002, rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále též „konkursní soud“) o věřitelském návrhu na prohlášení konkursu ze dne 9. ledna 2001 tak, že prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil žalovaného.
7/ Žalovaný sepsal ochrannou známku favorit do konkursní podstaty úpadce, s tím, že kupní smlouvu z 30. dubna 2000 považuje za neplatný právní úkon.
8/ Do konkursu vedeného na majetek úpadce přihlásilo 520 věřitelů pohledávky v celkové výši 628.668.754,- Kč, které nepopřel při přezkumném jednání konaném 10. července 2002 ani správce konkursní podstaty ani úpadce. Česká správa sociálního zabezpečení takto přihlásila pohledávku splatnou v roce 1998 ve výši 95 miliónů Kč (s tím, že celková výše pohledávky činí 275.414.285,- Kč), původně Česká konsolidační agentura přihlásila pohledávku splatnou v roce 1998 ve výši 8 miliónů Kč, Nová Huť válcovna za studena přihlásila pohledávku splatnou v roce 1998 ve výši 2,7 miliónů Kč (celková výše pohledávky činí 7.318.480,- Kč) a původně Hutnická zaměstnanecká pojišťovna přihlásila pohledávku splatnou v roce 1998 ve výši 1 milión Kč.
9/ Podle znaleckého posudku Ing. Alexandra Berana (dále jen „A. B.“) ze dne 25. května 2004, zpracovaného pro účely trestního řízení, byl pozdější úpadce insolventní již od roku 1996 a od roku 1998 byl předlužen.
10/ Podle znaleckého posudku znaleckého ústavu Ostravská znalecká a. s. ze dne 7. srpna 2009 byl pozdější úpadce v době uzavření kupní smlouvy ve stavu platební neschopnosti.
11/ Rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 8 Cm 4/2005, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se společnost K domáhala vyloučení nemovitostí, jež na ni pozdější úpadce převedl kupními smlouvami ze dne 14. ledna 1999, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, maje kupní smlouvy za neplatné.
Na tomto základě dospěl soud k následujícím závěrům:
1/ Pozdější úpadce zvýhodnil uzavřením kupní smlouvy z 30. dubna 2000 žalobce na úkor ostatních věřitelů, když na něj takto převedl vlastnické právo k majetku v hodnotě (dle znaleckého posudku) 1.050.000,- Kč za částku 882.000,- Kč.
2/ Kupní cena nebyla zaplacena a žalobce neprokázal započtení pohledávek na kupní cenu. Samotné ujednání o zaplacení kupní ceny zápočtem pohledávek pak způsobuje zvýhodnění žalobce na úkor ostatních věřitelů, když v době uzavření kupní smlouvy 30. dubna 2000 již byl prodávající v úpadku ve formě platební neschopnosti.
3/ Pozdější úpadce (tak) činil úkony, jimiž naplnil znaky trestného činu poškozování věřitele tím, že zmařil uspokojení pohledávek věřitelů, kterých je evidováno v konkursním řízení 520 s hodnotou přihlášených pohledávek 628.668.754,- Kč.
4/ Pozdější úpadce a žalobce (který znal ekonomickou situaci pozdějšího úpadce) jednali s úmyslem vyhnout se uspokojení závazků pozdějšího úpadce, neboť si museli být vědomi toho, že pozdější úpadce má vůči věřitelům značné závazky; přesto pozdější úpadce vyvedl majetek značné hodnoty na spřízněné osoby bez přiměřeného protiplnění, v důsledku čehož se zde po zahájení konkursního řízení nenacházel majetek k uspokojení nároků přihlášených věřitelů.
5/ Kupní smlouva z 30. dubna 2000 je proto absolutně neplatným právním úkonem, na což nemá žádný vliv hodnocení dobré víry žalobce. Ten navíc působil u pozdějšího úpadce jako poradce, měl přístup k účetnictví a byl obeznámen s obchodní politikou pozdějšího úpadce. Kupní smlouvu z 30. dubna 2000 podepisovala za pozdějšího úpadce žalobcova sestra, takže lze stěží hovořit o dobré víře žalobce v otázce jeho vědomosti o stavu insolvence pozdějšího úpadce při uzavírání této kupní smlouvy.
K odvolání žalobce (které se netýkalo výroku o částečném zastavení řízení) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 9 Cmo 18/2011-259, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, tak, že ochrannou známku favorit vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:
1/ Skutečnost, že právní úkon je jinak formálně bezvadný nevylučuje možnost usuzovat na jeho absolutní neplatnost ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci, například proto, že svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), přičemž nemusí vždy jít o rozpor s občanským zákoníkem, ale i jinými zákony.
2/ Odvolací soud, se (však) neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva z 30. dubna 2000 je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem.
3/ Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 11. listopadu 1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98, - dále jen „R 34/1999“) a dále například v rozsudku ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134 (který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná po 1. lednu 2001 - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. v těchto souvislostech ustanoveni §256 a §256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona - dále též jen „tr. zák.“), má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák., přičemž důvodem neplatnosti je skutečnost, že takový právní úkon svým účelem odporuje zákonu.
4/ Závěr, podle něhož je právní úkon podle ustanoveni §39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu, jestliže jej obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, se pak podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“). Tamtéž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že zkracuje-li dlužníkův právní úkon uspokojení vymahatelných pohledávek dlužníkových věřitelů, neplyne závěr, že v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele jednaly při uzavření tohoto úkonu obě smluvní strany, jen z toho, že druhé smluvní straně bylo známo, že jej dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele.
5/ V přezkoumávané věci dovozoval soud prvního stupně úmysl (záměr) pozdějšího úpadce a žalobce zkrátit uzavřením kupní smlouvy z 30. dubna 2000 v možnosti uspokojení pohledávek (ostatní) věřitele pozdějšího úpadce z toho, že žalobce (vzhledem k personálnímu propojení) věděl, že pozdější úpadce má značné závazky (věděl o jeho zadluženosti) a z toho, že pozdější úpadce vyvedl majetek značné hodnoty na „spřízněné osoby“ bez „přiměřeného protiplnění“, v důsledku čehož již po prohlášení konkursu na jeho majetek neměl žádný majetek k uspokojení nároků přihlášených věřitelů. Tyto úvahy však neobstojí, když z pouhé vědomosti kupujícího o zadluženosti prodávajícího neplyne úmysl kupujícího i prodávajícího zkrátit kupní smlouvou možnost uspokojení věřitelů prodávajícího. Následkem, jejž zákon (bez dalšího) spojuje s vědomostí druhé smluvní strany o dlužníkově úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele, je možnost dosáhnout vyslovení neúčinnosti právního úkonu (srov. ustanovení §42a obč. zák. a v konkursních poměrech ustanovení §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“).
6/ Na úmysl (záměr) i kupujícího zkrátit uzavřením kupní smlouvy uspokojení pohledávek ostatních věřitelů pak nelze usuzovat ani z toho, jak strany smlouvy dohodly způsob zaplacení kupní ceny, neboť pouze ta okolnost, že podle ujednání ve smlouvě měla být kupní cena uhrazena „vzájemným započtením závazků a pohledávek“ sama o sobě k takovému závěru neopravňuje.
7/ Důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že obě smluvní strany jednaly při uzavření kupní smlouvy z 30. dubna 2000 v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, tíží žalovaného. Ten (ale) nesplnil řádně již povinnost tvrzení, neboť vylíčení rozhodujících skutečností v rámci obrany proti žalobě postrádalo relevantní údaje, z nichž žalovaný dovozuje, že úmyslem (záměrem) i žalobce bylo zkrátit možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů.
8/ Jelikož soud prvního stupně neposkytl (ač tuto povinnost měl) žalovanému poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., učinil tak odvolací soud, načež žalovaný doplnil, že v době uzavření kupní smlouvy z 30. dubna 2000 byl žalobce v postavení osoby fakticky ovládající pozdějšího úpadce, takže o stavu jeho úpadku měl tytéž informace jako osoby „v postavení“ statutárního orgánu pozdějšího úpadce (které kupní smlouvu z 30. dubna 2000 za pozdějšího úpadce uzavíraly). K prokázání tohoto tvrzení nabídl žalovaný důkaz spisem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 14 C 145/98 a spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 35/36 Cm 73/2004.
9/ Z doplnění vylíčení rozhodujících skutečností v rámci procesní obrany proti žalobě vyplývá, že žalovaný usuzuje na úmysl (záměr) i žalobce zkrátit uzavřením kupní smlouvy v možnosti uspokojení pohledávek (ostatní) věřitele pozdějšího úpadce toliko z toho, že žalobce znal majetkové poměry pozdějšího úpadce. Vzhledem k tomu, že dokonce s vědomostí druhé smluvní strany o dlužníkově úmyslu zkrátit právním úkonem své věřitele se bez dalšího nepojí úsudek, že druhá smluvní strana rovněž jednala v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele, je zřejmé, že obrana žalovaného neobstojí již v rovině jeho vlastních tvrzení. Odvolací soud proto návrh žalovaného na provedení důkazů k prokázání těchto tvrzení zamítl.
10/ Žalovaný (tudíž) neprokázal tvrzení ohledně úmyslu obou smluvních stran zkrátit uzavřením kupní smlouvy z 30. dubna 2000 uspokojení pohledávek ostatních věřitelů pozdějšího úpadce (neboť v tomto směru nic relevantního netvrdil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích ohlášených dovolacích důvodů pak dovolatel argumentuje následovně:
1/ K dovolacím důvodům dle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel je přesvědčen, že unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní o úmyslu žalobce jako smluvní strany kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2000 zkrátit jejím uzavřením uspokojení pohledávek ostatních věřitelů pozdějšího úpadce.
Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s celou jeho argumentací obsaženou v podání ze dne 16. září 2011 ani s argumentací, kterou uplatnil při odvolacím jednání dne 21. září 2011 a celou jeho procesní obranu zredukoval na závěr, že:
„žalovaný usuzuje na úmysl (záměr) i žalobce zkrátit uzavřením kupní smlouvy možnosti uspokojení pohledávek (ostatní) věřitele pozdějšího úpadce toliko z toho, že žalobce znal majetkové poměry pozdějšího úpadce“.
K tomu odvolací soud dodal (pokračuje dovolatel), že s vědomostí druhé smluvní strany o dlužníkově úmyslu zkrátit právním úkonem své věřitele se bez dalšího nepojí úsudek, že druhá smluvní strana rovněž jednala v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele.
S těmito závěry odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí, když uplatnil „zcela jasné“ tvrzení, že žalobce byl v době uzavření kupní smlouvy v postavení osoby fakticky ovládající pozdějšího úpadce a tohoto svého postavení využíval a zneužíval k získání vlastního majetkového prospěchu jak na úkor pozdějšího úpadce, tak na úkor věřitelů pozdějšího úpadce.
Dovolatel tvrdil a prokázal, že žalobce na sebe převedl dvěma kupními smlouvami ochranné známky pozdějšího úpadce, s tím, že za ně nikdy nezaplatí, a odčerpal z finančních prostředků pozdějšího úpadce v období od 3. srpna 1999 do 31. července 2000 (tedy ve stejné době, kdy uzavřel kupní smlouvu), celkem 7 milionů Kč. Žalobce se tedy v uvedeném období choval jako majitel společnosti, který z pozdějšího úpadce odčerpával všechny dosažitelné majetkové hodnoty, ať již sám, nebo prostřednictvím další jím ovládané společnosti (společnosti K). Jasné důkazy o tomto postavení žalovaného vyplývají ze spisů Okresního soudu v Šumperku (sp. zn. 14 C 145/2008), Krajského soudu v Brně (sp. zn. 35/36 Cm 73/2004) a Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 8 Cm 4/2005), jimiž byl proveden důkaz, respektive provedení takovéhoto důkazu bylo žalovaným navrženo.
Pozornosti odvolacího soudu unikl i obsah znaleckého posudku A. B., který soud prvního stupně četl k důkazu jako listinu. Z něj vyplývá, že žalobce dlužil ze své předchozí podnikatelské činnosti na daních a odvodech více než 1 miliardu Kč; odtud podle dovolatele vyplývá jediný možný závěr, tedy naprostá nezpůsobilost žalobce vstupovat do dalších závazkových právních vztahů a plnit je.
Skutková zjištění odvolacího soudu, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, jsou tedy nesprávná.
2/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Odvolací soud nepřípadně argumentuje právními názory obsaženými v R 40/2009.
Situace zvažovaná Nejvyšším soudem v onom rozhodnutí, kdy druhá smluvní strana (kupující) má vědomost o dlužníkově úmyslu zkrátit právním úkonem své věřitele, ale nemá úmysl takto jednat, je myslitelná pouze v těch případech, kdy tato „druhá smluvní strana“ nezískává uzavíranou smlouvou žádnou výhodu pro sebe, tedy, kdy tato „druhá smluvní strana‘‘ předá do majetku prodávajícího dlužníka náležitý peněžní ekvivalent prodávaného majetku.
Je přece jasné - uvádí dovolatel - že vyvedl-li žalobce kupní smlouvou určitou majetkovou hodnotu z majetku pozdějšího úpadce, za tuto majetkovou hodnotu nezaplatil a zaplatit nechtěl a jako faktický majitel pozdějšího úpadce současně věděl, že pohledávky pozdějšího úpadce po splatnosti čítají mnoho set milionů Kč a že uspokojení těchto „čekajících‘‘ věřitelů se zmenšením majetkové podstaty pozdějšího úpadce ještě zhorší, je žalobcův záměr zkrátit tyto další věřitele „zcela zřejmý“ a „jasně prokázaný“.
V logickém souladu s tímto závěrem je v řízení před soudem prvního stupně prokázaný stav majetku úpadce v době prohlášení konkursu (22. února 2002), kdy zjištěné závazky úpadce činily více než 500 milionů Kč a majetek úpadce 10 milionů Kč.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalobce měl toliko vědomost o zadluženosti pozdějšího úpadce (prodávajícího), nikoli však úmysl zkrátit kupní smlouvou možnost uspokojení dalších věřitelů prodávajícího, je „zcela neudržitelný“. Žalobce nejen že věděl o všech rozhodných skutečnostech týkajících se majetkové situace pozdějšího úpadce, ale měl (též) přímý úmysl a záměr tyto další věřitele poškodit; převodem ochranné známky favorit na sebe jim totiž mimo jiné zabránil vést exekuci k vymožení pohledávek prodejem této ochranné známky.
O úmyslné jednání žalobce v tomto směru by šlo, i kdyby byl pouze srozuměn s tím, že nastanou nepříznivé majetkové důsledky u ostatních věřitelů pozdějšího úpadce.
Přímý úmysl žalobce zkrátit další věřitele je bezpochyby dán již samotnou konstrukcí smluvního ujednání o zaplacení kupní ceny za převedené ochranné známky započtením vzájemných pohledávek. Žalobce (totiž) dobře věděl, že kdyby uhradil kupní cenu započtením své vzájemné pohledávky za pozdějším úpadcem (ve skutečnosti však neučinil ani to), dosáhl by tak plného uspokojení své pohledávky, na rozdíl od ostatních věřitelů, o kterých věděl, že plného uspokojení pohledávek nikdy nemohou dosáhnout vzhledem k majetkové situaci pozdějšího úpadce, kterou dobře znal.
Je naprosto nepřijatelné - uzavírá dovolatel - aby mohla nastat situace, kdy kupní smlouva, jejímž uzavřením obě smluvní strany spáchaly trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák. nebo trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., byla považována za platný právní úkon.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
1/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V situaci, kdy napadené rozhodnutí vychází po skutkové stránce ze závěru, že dovolatel neprokázal (jelikož ani odpovídajícím způsobem netvrdil), že také žalobce jednal (vedle pozdějšího úpadce) v úmyslu zkrátit uzavřením kupní smlouvy z 30. dubna 2000 ostatní věřitele pozdějšího úpadce, je závěr, že zkoumaná kupní smlouva není neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s výše citovaným R 40/2009.
Uvádí-li dovolatel, že je naprosto nepřijatelné, aby mohla nastat situace, kdy kupní smlouva, jejímž uzavřením obě smluvní strany spáchaly trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák. nebo trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., byla považována za platný právní úkon, je tato jeho výhrada v části, ve které páchání trestného činu přisuzuje jednání obou smluvních stran, založena na jiném (jím pro tyto účely konstruovaném) skutkovém stavu věci, než ze kterého při svém rozhodování vyšel odvolací soud. Potud jde tedy v rovině zkoumaného dovolacího důvodu o argumentaci nezpůsobilou zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. K tomu, že dvoustranný právní úkon může obstát jako platný i tam, kde jedna ze smluvních stran jeho uzavřením spáchala trestný čin, pak srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy není dán.
2/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
K tomu, aby bylo možné uvažovat o existenci tohoto dovolacího důvodu (dovoláním ohlášeného), chybí v dovolání údaj o tom, které skutkové závěry odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pouhé jiné hodnocení provedených důkazů dovolatelem k naplnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy též není dán.
3/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Ze spisu je patrno, že dovolatel uplatnil tvrzení, že žalobce ovládal pozdějšího úpadce, již ve vyjádření k žalobě dne 2. listopadu 2005 (č. l. 11-12), kde rovněž poukazoval na to, že tato řídící pozice byla prokázána ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 145/98; k uvedenému tvrzení pak při prvním jednání, které se ve věci konalo (30. května 2006), nabízel žalovaný důkaz výslechem označených svědků (č. l. 22 p. v.). K výzvě odvolacího soudu pak toto tvrzení uplatnil (s tam označenými důkazními návrhy) též v průběhu odvolací řízení podáním datovaným 16. září 2011 (č. l. 250-252).
Odvolací soud vyšel v dané věci z toho, že úmysl zkrátit uzavřením kupní smlouvy z 30. dubna 2000 ostatní věřitele pozdějšího úpadce měl pozdější úpadce, že však týž úmysl nelze přičíst druhé smluvní straně (žalobci coby kupujícímu) a tvrzení, jež žalovaný uplatnil, k závěru o shodném úmyslu žalobce vést nemohou (a proto neprovedl důkazy, jež mu žalovaný k těmto tvrzením nabídl).
Tento úsudek odvolacího soudu však není správný.
Kdyby bylo prokázáno (jak tvrdí dovolatel), že žalobce pozdějšího úpadce v rozhodné době ovládal (k pojmu ovládající osoba v době uzavření kupní smlouvy z 30. dubna 2000 srov. §66a obch. zák., v rozhodném znění), pak by ovšem závěr, že pozdější úpadce měl (jako prodávající) v úmyslu zkrátit uzavřením kupní smlouvy z 30. dubna 2000 ostatní věřitele, nutně vedl k závěru, že stejný úmysl měl (jako kupující) i žalobce jako osoba, která pozdějšího úpadce v době uzavření kupní smlouvy ovládala (ovládaná osoba logicky nemohla projevit jiný úmysl, než osoba, která ji ovládala).
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tedy byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu