ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.816.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 816/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně V. Ž. , zastoupené JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Palackého 692/4, PSČ 779 00, proti žalovanému Mgr. Miroslavu Sládkovi , advokátu, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně SELIKO a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 25 37, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 82/2005, o dovolání žalobkyně a původního žalobce S. Ž. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2009, č. j. 9 Cmo 93/2009-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně a původního žalobce S. Ž. (dále též jen „žalobci“ nebo „dovolatelé“) rozsudkem ze dne 8. července 2009, č. j. 9 Cmo 93/2009-130, potvrdil rozsudek ze dne 29. ledna 2009, č. j. 4 Cm 82/2005-94, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 29. července 1999 uzavřeli žalobkyně a původní žalobce (jako kupující) a úpadkyně (jako prodávající) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“), které byly zatíženy zástavním právem, s tím, že dosavadní zástavní věřitelka Česká spořitelna a. s. se zástavního práva vzdala.
2) Katastrální úřad v Ostravě rozhodnutím ze dne 27. září 1999,
č. j. 1-V11-4026/99, návrh na povolení vkladu vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva obsahuje chybné označení předmětu převodu, a to katastrálního území, když místo katastrální území S. bylo uvedeno dříve používané P. - J.
3) Dne 7. srpna 2000 uzavřeli žalobci s úpadkyní dodatek ke kupní smlouvě, ve kterém bylo chybné označení katastrálního území, v němž se nacházejí převáděné nemovitosti, opraveno, přičemž vklad vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu z 30. října 2000, č. j. 1-V11-4953/2000, s účinky vkladu k 13. září 2000.
4) Finanční úřad v Olomouci (jako správce daně) rozhodl ve věci daňového dlužníka (úpadkyně) [rozhodnutím ze dne 23. února 2000, č. j. 38909/00/379940/7062] o uplatnění rozsahu zástavního práva podle ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a to k zajištění daňové pohledávky dle výkazu nedoplatků č. 34318/00/379912/1216, k 15. únoru 2000, tj. k zajištění v rozhodnutí uvedené daňové pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty, spotřební daně z lihu a lihovin. Zástavní právo bylo uplatněno mimo jiné též ke sporným nemovitostem. Rozhodnutí bylo doručeno úpadkyni 24. února 2000 a katastrálnímu úřadu 29. února 2000; nabylo právní moci 16. března 2000.
5) Dne 10. března 2000 katastrální úřad vyznačil „v položce výkazů změn“, že podle rozhodnutí správce daně o uplatnění zástavního práva jsou právní vztahy ke sporným nemovitostem dotčeny změnou.
6) Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2001,
č. j. 45 K 35/2000-448, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a k 15. dubnu 2002 byl správcem její konkursní podstaty ustaven žalovaný.
7) Žalovaný správce konkursní podstaty vyzval žalobce, aby do konkursní podstaty vyplatili zajištěnou pohledávku ve výši 154,636.161,- Kč nebo aby v téže lhůtě složili na účet konkursní podstaty částku 120.000,- Kč (hodnotu sporných nemovitostí). Jelikož žalobci zmíněný požadavek odmítli, žalovaný sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
8) Žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty podali žalobci ve lhůtě určené výzvou konkursního soudu.
Odkazuje na ustanovení §19 odst. 2 a §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), na ustanovení §3, §129 odst. 1, §130 odst. 1 a §151d odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků, odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že nebyla splněna jedna z podmínek úspěšnosti žaloby o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, tj., že sporné nemovitosti neměly (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemají) být do soupisu zařazeny.
Přitom zdůraznil, že „žalobci sporné nemovitosti nabyli teprve poté, co na nich správce daně vymezil zákonné zástavní právo pro daňové pohledávky vůči úpadkyni. Z toho, že se zástavní právo zapisuje do veřejně přístupného katastru nemovitostí a v přezkoumávaném případě tam bylo zapsáno dříve, než žalobci předmětné nemovitosti nabyli, soud prvního stupně správně dovodil, že žalobci o zástavním právu museli vědět“. Žalovaný tak postupoval správně, vyzval-li žalobce k plnění do konkursní podstaty podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV a následně sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvod pro ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelé především popisují důvody, které je vedly k podání vylučovací žaloby, totiž že o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem nevěděli, že zástavní právo vůči nim (jako držitelům sporných nemovitostí) není účinné a že postup správce daně a žalovaného odporuje dobrým mravům.
„Jsou názoru, že excindační žaloba je s ohledem na svůj zvláštní charakter řízením sui generis“. Nejde o žalobu na určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem nebo o žalobu na jejich vydání, ale v daném případě „o prokázání existence“, zdali zástavní právo, váznoucí na sporných nemovitostech, působí vůči žalobcům či nikoli a zdali žalovaný sporné nemovitosti zapsal do konkursní podstaty právem či nikoli.
Přitom s otázkou – pokračují dovolatelé – zdali zástavní právo váznoucí na sporných nemovitostech působí vůči žalobcům, se žádný ze soudů nevypořádal. Tím, že „dokazování se omezilo jen na zjištění vůči katastru nemovitostí a nebylo vyhověno důkazním návrhům žalobců“ (rozuměj důkazním návrhům ohledně skutečnosti, zda žalobci věděli nebo museli vědět o existenci zástavního práva), nastal „závažný nedostatek řízení a tím i rozhodnutí, neboť nebyl dokazováním zjištěn skutkový stav, respektive závěr soudu je postaven na hypotetické domněnce“.
Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud „nepřijatelným způsobem“ interpretoval ustanovení §72 zákona o správě daně a poplatků, která „upravují zástavní právo zajišťující daňové pohledávky, zužuje je jen na movité věci, čímž z nich vylučuje žalobce jako jejich účastníka“. „Přitom zcela opomíjí, že právní úprava vzniku zástavního práva v daňovém řízení ve znění zákona č. 367/2000 Sb. zcela odkazuje na aktuálně platnou úpravu dle občanského zákoníku. Tím nelze tvrdit, jak to učinil odvolací soud, že se v tomto ohledu nejedná o občanskoprávní vztah, ale o vztah související se správou a výběrem daní, na který nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o dobrých mravech. Tak se stalo, že i závěr odvolacího soudu o tom, zdali žalobci jako nabyvatelé nemovitostí věděli nebo museli vědět o existenci zástavy, není postaven na nevyvratitelné domněnce, že tomu tak bylo či nikoli, neboť ani odvolací soud nepovažoval za nutné provést v tomto ohledu další dokazování dle návrhů žalobců“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobce S. Ž. zemřel (dne 29. července 2010); Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. ledna 2012, č. j. 4 Cm 82/2005-256, které nabylo právní moci dne 15. února 2012, s odkazem na ustanovení §107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení „soud pokračuje“ s V. Ž.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Již v rozsudku ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1012/2004 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu a který obstál i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 20. července 2005, sp. zn. I. ÚS 740/04, odmítl), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zástavní právo vznikalo podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2000, ze zákona dnem doručení zajišťovacího příkazu daňovému dlužníku nebo ručiteli nebo dnem doručení rozhodnutí o vyměření daně daňovému dlužníku nebo ručiteli anebo dnem splatnosti zálohy na daň, jestliže zástava byla v tento den ve vlastnictví (majetku) daňového dlužníka nebo ručitele; to platilo i tehdy, jestliže v době, kdy správce daně svým rozhodnutím uplatnil ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 věty druhé tohoto zákona zástavní právo, již zástava nepatřila daňovému dlužníku nebo ručiteli. Vůči tomu, kdo nabyl na základě smlouvy zastavenou nemovitost, působilo podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 zástavní právo zřízené podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků v témže znění, jen jestliže nemovitost nabyl dříve, než katastrální úřad vyznačil podle rozhodnutí správce daně o uplatnění zástavního práva na příslušném listu vlastnictví, že právní vztahy jsou dotčeny změnou, nebo po provedení záznamu o zákonném zástavním právu v katastru nemovitostí, a jestliže o tomto zástavním právu věděl nebo musel vědět. Srov. též bod VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněného pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, podle nichž se soudy nižších stupňů nevypořádaly s otázkou, zda zástavní právo působí vůči žalobcům a zda lze na postup správce daně (a správce konkursní podstaty) aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o dobrých mravech. S první z těchto otázek se soudy obou stupňů v důvodech svého rozhodnutí jednoznačně vypořádaly (se závěrem, že zástavní právo vůči žalobcům působilo) a ke druhé z nich odvolací soud rovněž dostatečným způsobem odůvodnil, proč „v postupu správce daně a správce konkursní podstaty nespatřuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy“. Jinými slovy, odvolací soud nedospěl k závěru o nemožnosti aplikace ustanovení §3 obč. zák., jde-li o postup správce daně při vymáhání daňových nedoplatků a správce konkursní podstaty při soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty (jak tvrdí dovolatelé), nýbrž k závěru, že v dané věci o postup rozporný s dobrými mravy nešlo. Co do pojetí dobrých mravů odpovídá napadené rozhodnutí ustálené judikatuře (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, uveřejněného pod číslem 51/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadně právně významným není rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky, zda žalobci věděli nebo mohli vědět o existenci zástavního práva ke sporným nemovitostem. Kladná odpověď na tuto otázku, odůvodněná veřejnou povahou katastru nemovitostí (§21 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky), je totiž naprosto zjevná. Totéž platí o argumentaci dovolatelů ohledně jejich „věcného“ práva ke sporným nemovitostem k datu vzniku zástavního práva, jejíž evidentní neopodstatněnost plyne již z toho, že před nabytím vlastnického práva ke sporným nemovitostem byli jejich nájemci.
Ke shora uvedenému srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2577/2010, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. III. ÚS 348/12 (jde o rozhodnutí vydaná v řízení, v němž se tam označení žalobci, zastoupení JUDr. Ladislavem Lamačem, rovněž domáhali vůči žalovanému vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, a to v zásadě na základě obdobné argumentace).
Konečně, jde-li o závěr odvolacího soudu ohledně (ne)splnění předpokladů pro vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry formulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §234b odst. 5, §224 odst. 1 §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu