ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.822.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 822/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně LSO Praha s. r. o. , se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Na Viničce 421/1, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 27255182 , zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Karlem Hůzlem, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 143, PSČ 386 01, o určení vlastnického práva, o návrhu žalobkyně na změnu rozhodnutí v obnoveném řízení, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 318/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 5 Co 2031/2012-569, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 6 C 318/2007-164, Okresní soud ve Strakonicích zamítl žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. září 2009, č. j. 5 Co 1624/2009-187, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 6 C 318/2007-319, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 318/2007 podanou žalobkyní (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení o povolení obnovy (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. dubna 2011, č. j. 5 Co 368/2011-341, změnil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení tak, že obnovu řízení povolil (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).
Usnesením ze dne 25. května 2012, č. j. 6 C 318/2007-533, ve znění usnesení ze dne 25. září 2012, č. j. 6 C 318/2007-555, Okresní soud ve Strakonicích zamítl návrh na změnu rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 31. března 2009, č. j. 6 C 318/2007-164, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2009, č. j. 5 Co 1624/2009-187 (dále jen „původní rozhodnutí“), tak, aby bylo určeno, že ve výroku specifikované nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení o povolení obnovy a obnoveného řízení (výroky II. a III.) [dále jen „usnesení soudu prvního stupně”].
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 5 Co 2031/2012-569, k odvolání žalobkyně potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh na změnu původních rozhodnutí zamítnut, a výrok III. usnesení soudu prvního stupně o nákladech obnoveného řízení (první výrok), změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení o povolení obnovy a obnoveného řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech obnoveného řízení před odvolacím soudem (třetí výrok) [dále jen „usnesení odvolacího soudu“].
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§235h odst. 1 věta druhá o. s. ř.) může být podle §238 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř. přípustné pouze za podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl jí navrhované důkazy týkající se solventnosti žalovaného, poukazuje na údajné vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však nezahrnují otázku zásadního právního významu, a jejichž prostřednictvím proto přípustnost dovolání v projednávané věci založit nelze (srov. i §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
V obnoveném řízení v projednávané věci odvolací soud neshledal žádný důvod pro změnu původních rozhodnutí, jelikož dospěl stejně jako v původním řízení k závěru, že uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitostí dne 7. srpna 2007 mezi dovolatelkou jako prodávající (za kterou jednal její tehdejší jednatel Ing. J. Š.; dále jen „kupní smlouva“) a žalovaným jako kupujícím nepředstavovalo sjednání tzv. propadné zástavy, když ani v obnoveném řízení nově provedenými důkazy (zejména výpovědí Ing. Š.) nebyla prokázána existence půjčky, jež měla být předmětnou kupní smlouvou zajištěna.
Správnost naposledy uvedeného závěru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, dovolatelka zpochybňuje prostřednictvím argumentů, jimiž polemizuje se správností skutkových zjištění, na kterých odvolací soud napadený právní závěr vybudoval, tj. ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze (srov. opět §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Samotné hodnocení důkazů (zejména věrohodnosti výpovědi Ing. Š. a významu kupní smlouvy uzavřené mezi společností ARBOREX GROUP CZ s. r. o. a žalovaným pro projednávanou věc) pak nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Ze stejných důvodů nečiní dovolání přípustným ani námitky vůči skutkovému zjištění odvolacího soudu, podle něhož k úhradě kupní ceny za převod nemovitostí žalovaným (k rukám Ing. Š.) skutečně došlo.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z dovolatelkou kladených otázek, a) zda je právní úkon neplatný podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, převedl-li jím jednatel bez vědomí jediného společníka převážnou část majetku společnosti (podnik), aniž by společnost obdržela jakoukoli protihodnotu, a b) zda za situace, kdy je jednatel trestně odpovědný za uskutečnění „formálního“ převodu vlastnického práva a „skutečnosti nasvědčují“ tomu, že protistrana nabývající majetek věděla o tom, že je trestný čin jednatelem páchán, „lze takovému převodu majetku poskytnout soudní ochranu“. I při formulaci uvedených otázek totiž dovolatelka vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v projednávané věci (zaplacení kupní ceny žalovaným, nesrozumění žalovaného s protiprávním počínáním Ing. Š.), a jejich posouzení tak nemůže na výsledku řízení ničeho změnit.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož skutečnost, že Ing. Š. byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku spočívajícího v uzavření kupní smlouvy, není v projednávané věci důvodem neplatnosti této smlouvy uzavřené s žalovaným coby třetí osobou, jež o protiprávnosti počínání jednatele nevěděla, je pak v souladu ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž jedině právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu (za mnohá rozhodnutí srov. např. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání dle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 7. května 2013 – jejíž výše podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu činí 2.500,- Kč, a z náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 588,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 3.388,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu