ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.904.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 904/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyň a) L. Ch. , zemřelé dne 30. srpna 2010 a b) Ing. Marcely Prokopové , se sídlem ve Frýdku – Místku, Palackého třída 131, PSČ 738 01, jako insolvenční správkyně dlužníka Ing. J. Ch., proti žalovanému JUDr. Zdeňku Podzemnému , advokátovi, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Masarykova 753, PSČ 757 01, jako správci konkursní podstaty úpadce R.I.A.S. a. s., identifikační číslo osoby 65138538, o vyloučení spoluvlastnického podílu na nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 106/2002, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2011, č. j. 9 Cmo 29/2010-332, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. května 2010, č. j. 9 Cm 106/2002-233, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se tehdejší žalobci (a/ L. Ch. a b/ Ing. J. Ch.) domáhali vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce R.I.A.S. a. s.) vyloučení spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné poloviny ve výroku označených nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání tehdejšího žalobce b) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (ve vztahu k tomuto žalobci) rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal tehdejší žalobce b) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2014, č. j. KSOS 38 INS 4747/2013-B-12, prohlášen – v insolvenčním řízení vedeném podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – na majetek dlužníka Ing. J. Ch. konkurs. Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. jeho rozsudek ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněný pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako níže zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), že řízení o žalobě o vyloučení majetku z konkursní podstaty podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), se prohlášením konkursu na majetek žalobce podle insolvenčního nepřerušuje; jeho účastníkem se namísto žalobce bez dalšího stává insolvenční správce. Nejvyšší soud proto v projednávané věci bez dalšího v dovolacím řízení pokračoval jako se žalobkyní b) s insolvenční správkyní dlužníka.
Dovolání žalobkyně b) proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládá.
Žalobkyně b) v dovolání především nezpochybňuje správnost právního posouzení věci soudy nižších stupňů založeného na závěru, podle kterého kupní smlouva ze dne 13. dubna 1995, na jejímž základě měl pozdější úpadce nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, není (relativně) neplatná, protože manželka J. Ch. (bez jejíhož souhlasu měla být kupní smlouva uzavřena) se (relativní) neplatnosti kupní smlouvy podle ustanovení §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nedovolala. Žádnou argumentaci pak dovolatelka Nejvyššímu soudu nepřekládá (a dovolacímu přezkumu tudíž neotevírá) ani ohledně závěru soudů nižších stupňů, podle kterého v posuzovaném případě k účinnému odstoupení od uzavřené kupní smlouvy nedošlo.
Dovolací argumentace se pak zjevně míjí s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů také v části, v níž dovolatelka namítá, že sporné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem (jež by zajišťovalo pohledávky za úpadcem) a že žalovaný nepostupoval v souladu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV, když sporné nemovitosti sepsal do konkursní podstaty úpadce dříve, než uplynula stanovená lhůta k vyplacení zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny sporných nemovitostí. Soudy nižších stupňů totiž na základě výsledků provedeného dokazování shodně uzavřely, že žalovaný správce konkursní podstaty nezahrnul (postupem podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV) sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce jako majetek ve vlastnictví třetí osoby, jímž byly zajištěny pohledávky vůči úpadci, nýbrž z toho důvodu, že šlo o majetek úpadcův. Výhrady, jimiž dovolatelka zpochybňuje postup žalovaného podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, jsou proto z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně bezvýznamné (přípustnost dovolání v posuzované věci založit nemohou).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně b) bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu