ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.18.2012.1
KSBR 30 INS 685/2011
30 ICm 1056/2011
sp. zn. 29 ICdo 18/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem v Olomouci, Járy da Cimrmana 735/8, PSČ 779 00, jako insolvenčního správce dlužnice S. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 ICm 1056/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice S. L. , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 685/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2012, č. j. 30 ICm 1056/2011, 12 VSOL 59/2011-102 (KSBR 30 INS 685/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2012, č. j. 30 ICm 1056/2011, 12 VSOL 59/2011-102 (KSBR 30 INS 685/2011), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 30 ICm 1056/2011, 12 VSOL 59/2011-102 (KSBR 30 INS 685/2011), k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 16. září 2011, č. j. 30 ICm 1056/2011-57, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný (PROFI CREDIT Czech a. s.) nemá za dlužnicí (S. L.) vykonatelnou pohledávku ve výši 120.645,- Kč (dále jen „sporná pohledávka“), přiznanou rozhodčím nálezem vydaným dne 9. dubna 2010, pod č. j. La 1808/10-9 rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem (dále jen „rozhodčí nález“).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dlužnice a žalovaný uzavřeli dne 27. července 2006 spotřebitelskou smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“).
2) V bodu 18. smluvních ujednání smlouvy o úvěru je obsažena rozhodčí doložka ve znění: Smluvní strany se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o úvěru nebo v návaznosti na ni, má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoli z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodci pro tento účel jsou – JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, jiný věřitelem zvolený rozhodce.
3) Sporná pohledávka se zakládá na zajišťovací směnce, vystavené dle smlouvy o úvěru, a sestává ze směnečné sumy 111.925,- Kč (dlužné splátky dle smlouvy o úvěru 61.116,- Kč, smluvní pokuty 50.004,- Kč a nezaplacené penalizační faktury 805,- Kč), směnečného úroku 7.120,- Kč a nákladů rozhodčího řízení 1.600,- Kč; jde o pohledávku vykonatelnou, přiznanou pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem.
4) Usnesením ze dne 2. března 2011, č. j. KSBR 30 INS 685/2011-A-10, zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice, rozhodl o způsobu jeho řešení oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Usnesením ze dne 29. dubna 2011, č. j. KSBR 30 INS 685/2011-B-5, ve znění usnesení ze dne 2. května 2011, č. j. KSBR 30 INS 685/2011-B-7, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.
5) Na přezkumném jednání konaném dne 26. dubna 2011 žalobce popřel pravost sporné pohledávky a včas [ve lhůtě určené ustanovením §199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] podal u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatnil proti žalované, a to na základě týchž námitek, které proti pohledávce uplatnil v popěrném úkonu.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že:
a) Pravomoc rozhodce Mgr. Marka Landsmanna, jenž vydal rozhodčí nález, o který žalovaný opírá (vykonatelnou) spornou pohledávku, byla založena smlouvu o úvěru, jejíž součástí byla smluvní ujednání, včetně rozhodčí doložky, která se vztahovala i na spory o nároky plynoucí ze zajišťovací (blanko)směnky.
b) Spory ze spotřebitelských smluv (včetně smluv o úvěru) i spory o směnečných nárocích lze rozhodovat v rozhodčím řízení; potud odkázal mimo jiné na závěry formulované v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2012, pod číslem 87.
c) Vzhledem k omezením důvodů popření určených ustanovením §199 odst. 2 insolvenčního zákona žalobci nepřísluší námitky jiného právního posouzení věci, pročež „se nelze věcně zabývat“ námitkou neplatnosti rozhodčí doložky, námitkou neplatnosti smlouvy o úvěru, případně neplatnosti jejího ujednání o smluvené odměně a smluvní pokutě.
d) Výše formulovaný závěr (o nemožnosti zabývat se „ve sporu o určení vykonatelné pohledávky, přiznané rozhodčím nálezem vydaným v řízení o sporu ze spotřebitelské smlouvy, platností rozhodčí doložky v situaci, kdy rozhodce měl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, ten již nabyl účinků pravomocného soudního rozhodnutí a je vykonatelný“), je v souladu se směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 2013 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jakož i „s názorem“ vysloveným Evropským soudním dvorem v rozsudku ve věci C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones SL v. Christina Rodriguez Nogueira.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel akcentuje, že „byl oprávněn v rámci insolvenčního řízení popřít vykonatelnou pohledávku žalovaného“, přičemž uplatnil jako důvody popření skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužnicí v řízení, které předcházelo vydání rozhodčího nálezu; nevybočil tak z mezí určených ustanovením §199 odst. 2 insolvenčního zákona.
Dodává, že dotčená „rozhodčí doložka je klauzulí, která je individuálně neprojednaná, byla předem připravena profesionálem a spotřebitel tak neměl ani možnost ji jakkoli ovlivnit. Smlouva (o úvěru) je koncipována záměrně složitě, obsahuje množství zkratek a odkazů na smluvní ujednání, je tištěna titěrným písmem a průměrný spotřebitel se tak není schopen řádně zorientovat ve svých právech a povinnostech. Tímto je významně narušena rovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. O hrubém nepoměru práv a povinností smluvních stran svědčí i sjednaná smluvní pokuta ve výši 50 % z celkové výše poskytnuté částky, a to bez ohledu na částky již dlužnicí zaplacené v rámci splátkového kalendáře. Jako rozporné s dobrými mravy vidí taktéž ujednání o dalších smluvních pokutách, které si žalovaný ve smluvních ujednáních vymínil“.
Konečně dovolatel setrvává na názoru, podle něhož smlouva o úvěru „nevznikla“ a vznikla-li, je absolutně neplatná jednak pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jednak pro nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran a pro porušení pravidel obsažených v ustanoveních §55 a §56 obč. zák.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, snáší argumenty na podporu jeho závěrů, vycházející z (v dovolání specifikované) judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s (následnou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.
V rozsudku ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud s odkazem na R 106/2013 doplnil, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci. Přitom se přihlásil i k závěrům obsaženým v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, podle nichž (mimo jiné) a) režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím „příslušného orgánu“ se uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu a b) platnost písemného právního úkonu není vždy závislá jen na skutečnostech podávajících se z listiny, v níž je zachycen (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když důvody neplatnosti se mohou podávat z řady jiných skutečností, které (nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, z nějž vzešla vykonatelná pohledávka) mohou být důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky (§199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona) jako skutečnosti způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci).
Konečně v rozsudku ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 ICdo 2/2011, Nejvyšší soud dovodil, že námitka, podle které je ujednání o smluvní pokutě, jejíž úhrada byla v rozhodčím řízení vymáhána zajišťovací směnkou, absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, je kauzální námitkou. Takovou kauzální námitku lze v insolvenčním řízení účinně uplatnit (jako důvod popření její pravosti nebo výše) i proti vykonatelné směnečné pohledávce přiznané pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce v rozhodčím řízení, v němž směnečný dlužník žádné kauzální námitky neuplatnil.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem shora citované judikatuře neodpovídá, již z tohoto důvodu nelze upřít dovolání žalobce důvodnosti.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud doplňuje, že nesprávným shledává i závěr odvolacího soudu o tom, že ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona nedovoluje (insolvenčnímu) soudu zabývat se otázkou pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu z pohledu (ne)platnosti sjednané rozhodčí doložky. Je totiž zcela zjevné, že nemožnost popřít vykonatelnou pohledávku z důvodu jiného právního posouzení věci se vztahuje k pohledávce jako takové a nikoli k posouzení, zda rozhodčí nález, jímž bylo rozhodnuto o sporné pohledávce, byl vskutku vydán subjektem nadaným pravomocí k takovému rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud při řešení otázky (ne)platnosti rozhodčí doložky nepřehlédne závěry obsažené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v důvodech rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 ICdo 28/2012 a ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu