ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.50.2013.1
KSBR 39 INS 10758/2010
KSBR 39 ICm 1103/2011
sp. zn. 29 ICdo 50/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složením z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) H. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 604 12 a b) P. S. , zastoupené JUDr. Petrem Dítě, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, PSČ 779 00, proti žalovanému Ing. Lukáši Nožičkovi , se sídlem v Brně, Šilingrovo nám. 3, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka GH NERA, spol. s r. o., zastoupenému Mgr. Radovanem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 1103/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka GH NERA, spol. s r. o. , se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 345/32, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 63 49 06 50, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 10758/2010, o dovolání žalobkyně P. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2012, č. j. 39 ICm 1103/2011, 12 VSOL 79/2012-175 (KSBR 39 INS 10758/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně P. S. je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 39 ICm 1103/2011, 12 VSOL 79/2012-175 (KSBR 39 INS 10758/2010), k odvolání žalobců potvrdil rozsudek ze dne 23. dubna 2012, č. j. 39 ICm 1103/2011-69, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobci (H. S. a P. S.) domáhali vůči insolvenčnímu správci dlužníka (Ing. Lukáši Nožičkovi) vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka.
Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) vyšel z toho, že:
1) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. května 2007, č. j. 1 Nc 12/2007-31, uložil [k návrhu Dkfm. H. R. – dále jen „společník dlužníka“ (doručenému soudu 4. května 2007)] dlužníku zdržet se veškerých úkonů vedoucích ke zcizení nemovitého majetku ve vlastnictví dlužníka (včetně sporných nemovitostí) [dále též jen „usnesení o předběžném opatření“]; usnesení nabylo právní moci 21. června 2007. Předběžné opatření bylo účinné až do 7. prosince 2009, tj. do okamžiku, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 18. prosince 2008, č. j. 1 Cm 286/2007-89, jímž Krajský soud v Brně (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2009, č. j. 8 Cmo 72/2009-121) zamítl návrh na vyslovení neplatnosti valné hromady dlužníka konané dne 1. března 2007 (žaloba v označené věci byla soudu doručena 21. května 2007).
2) Ve dnech 29. dubna 2008 a 4. července 2008 uzavřeli žalobci (jako kupující) a dlužník (jako prodávající) kupní smlouvy, na základě kterých prodávající převedl na kupující vlastnické právo ke sporným nemovitostem a to za kupní ceny 50.000,- EUR, respektive 70.000,- EUR (dále jen „kupní smlouvy“).
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), na ustanovení §76f odst. 1 a §77 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení §131 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – shledal závěr soudu prvního stupně, podle něhož není žaloba po právu, správným.
Přitom zdůraznil, že z výroku usnesení o předběžném opatření „zcela jasně vyplývá, jakou povinnost soud dlužníku ukládá“, včetně toho, že se navrhovatel (společník dlužníka) domáhá „zatímní úpravy poměrů účastníků proto, aby zabránil zamítnutí svého návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady dlužníka konané dne 1. března 2007, a to z důvodu zásahu do práv dobrověrných nabyvatelů nemovitostí dlužníka. Jestliže soud jeho návrhu vyhověl, je nepochybné, že věcí samou je vyslovení neplatnosti valné hromady konané dne 1. března 2007, které bylo zahájeno 21. května 2007. Účinky předběžného opatření nastaly jeho doručením dlužníku dne 21. července 2007 a zanikly až dne 7. prosince 2009, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým nebylo návrhu ve věci samé vyhověno“.
Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani výhradu žalobců, podle níž je usnesení o předběžném opatření „nicotné a nevykonatelné“, jelikož v něm není stanovena lhůta k podání návrhu ve věci samé, když lhůtu pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady stanoví zákon.
S poukazem na závěry formulované v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. května 2000, sp. zn. 18 Co 18/2000, uveřejněném pod číslem 59/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2001“) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2368/2011, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouvy jsou absolutně neplatné.
Současně dovodil, že žalobci nemohli nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem ani s odkazem na dobrou víru (založenou na tom, že usnesení o předběžném opatření nebylo „zasláno“ katastru nemovitostí) při uzavírání smluv, když jejich dobrá víra při nabývání vlastnického práva by mohla být právně významná jen pro závěr o oprávněné držbě věci, která podmiňuje nabytí vlastnictví vydržením (§134 obč. zák.). Tento způsob nabytí vlastnictví sporných nemovitostí však žalobci ani netvrdili (a s ohledem na lhůtu dle §134 odst. 1 obč. zák. by ani úspěšně tvrdit nemohli). Pro závěr o jejich vlastnictví sporných nemovitostí není významná ani otázka tvrzených investic, ani případná úhrada jejich kupní ceny (§451 a násl. obč. zák.). V této souvislosti odvolací soud odkázal na závěry formulované judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu specifikovanou v důvodech rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně P. S. dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř. a spatřujíc jeho zásadní právní význam v řešení otázek dosud dovolacím soudem nevyřešených, a to, zda:
a) „Je možné nabýt vlastnické právo na základě absolutně neplatného právního úkonu v podobě porušení povinnosti uložené vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření, jestliže nabyvatel byl zcela nepochybně v dobré víře, kdy neměl možnost jakkoli zjistit právní vady, nebyl informován o jakýchkoli právních vadách a věřil v zápis v katastru nemovitostí, tj. za předpokladu zachování zásady materiální publicity?“
b) „Byla v daném případě podána v zákonné lhůtě žaloba/návrh ve věci samé nebo předběžné opatření zaniklo v souladu s ustanovením §77 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když navrhovatel podal v rozporu s odůvodněním usnesení o nařízení předběžného opatření návrh na prohlášení neplatnosti valné hromady z důvodu přehlasování minoritního společníka společníky majoritními, přičemž odůvodnění usnesení spatřuje důvody k vydání předběžného opatření ve zcela jiném důvodu než způsob hlasování na valné hromadě společnosti GH NERA, spol. s r. o. a přehlasování společníky navrhovatele a jestliže nepodal navrhovatel návrh/žalobu ve věci samé, kdy zaniklo předběžné opatření s ohledem na ustanovení §261a odst. 2 o. s. ř.?“
Dovolatelka akcentuje, že nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem v dobré víře, když o předběžném opatření nebyla informována (soud, který předběžné opatření vydal, porušil povinnost uvedenou v ustanovení §76c odst. 3 o. s. ř. a neodeslal stejnopis usnesení o nařízení předběžného opatření příslušného katastrálnímu úřadu). Za stavu, kdy se o předběžném opatření nemohla dovědět, nelze jí upřít vlastnické právo ke sporným nemovitostem nabyté v dobré víře.
Potud dovolatelka poukazuje na ustanovení §980 a §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jakož i na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 a ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11) a Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011 a ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 2652/2011).
Konečně popisuje výhrady, jež uplatnila proti usnesení o předběžném opatření (jeho obsahu, účinkům a zániku) v předchozích fázích řízení.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, podle něhož je právní úkon, jímž účastník poruší zákaz dispozice s určitými věcmi nebo právy, uložený předběžným opatřením podle ustanovení §76 odst. 1 o. s. ř., absolutně neplatný (viz §76f odst. 1 o. s. ř.), plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam uvedeného odkazu na R 59/2001, jakož i rozsudky ze dne 19. června 2012, č. j. 21 Cdo 2368/2011 a ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 21 Cdo 1708/2011).
Na tomto závěru není způsobilá ničeho změnit ani výhrada dovolatelky, podle které v usnesení o předběžném opatření nebyla uvedena lhůta k podání žaloby „ve věci samé“. Jakkoli je zcela zjevné, že usnesení o předběžném opatření (nařízené před zahájením řízení), jímž soud účastníku uložil, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy, musí obsahovat i údaj ohledně lhůty k podání návrhu na zahájení řízení (s výjimkou řízení, která mohou být zahájena i bez návrhu) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2647/2003], v poměrech dané věci nemá nesplnění této náležitosti právní význam, jelikož „žalobu ve věci samé“ podal společník dlužníka dne 21. května 2007, tj. dříve, než usnesení o předběžném opatření nabylo právní moci (21. června 2007); předběžným opatřením předvídanou „žalobu ve věci samé“ tak společník dlužníka podal zjevně (i) v (dovolatelkou odkazované) lhůtě dle ustanovení §261a o. s. ř. O tom, že absence údaje o této lhůtě nečiní usnesení o předběžném opatření „nicotným“, pochyb není.
Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska řešení otázky, zda řízení (zahájené po vydání usnesení o předběžném opatření) vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 286/2007 je řízením „předvídaným“ usnesením o předběžném opatření; potud jednak nejde o otázku právní, nýbrž skutkovou, jednak – vzhledem k důvodům usnesení o předběžném opatření (a k obsahu návrhu na vydání předběžného opatření) – je výhrada dovolatelky zjevně neopodstatněná.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska argumentace založené na „dobré víře“ při nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem.
V tomto směru právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá závěrům rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2010“), podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Přitom v R 56/2010 se Nejvyšší soud vyjádřil i k (tehdejší) judikatuře Ústavního soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. listopadu 2013) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Incidenční spor o vyloučení majetku (zde sporných nemovitostí) z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 3.400,- Kč; s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu