ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.119.2014.1
KSBR 24 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 119/2014-B-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v insolvenční věci dlužnice E. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 604 12, o insolvenčním návrhu věřitele České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS XY, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2014, č. j. KSBR 24 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2014, č. j. KSBR 24 INS XY, 3 VSOL XY, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 11. března 2014, č. j. KSBR 24 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužnice (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod II. výroku), s tím, že konkurs bude veden jako nepatrný (bod III. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod IV. výroku), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 2 měsíců ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), vyzval věřitele dlužnice, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní k majetku dlužnice (bod VI. výroku), nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů (body VII., VIII. a IX. výroku), uložil insolvenčnímu správci, aby mu předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek (bod X. výroku), uložil dlužnici, aby sestavila a odevzdala insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků (bod XI. výroku), určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod XII. výroku), a insolvenčnímu navrhovateli uložil zaplatit soudní poplatek za insolvenční návrh (bod XIII. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Insolvenční navrhovatel má za dlužnicí vykonatelnou pohledávku ve výši minimálně 3 709 971 Kč, splatnou nejpozději 26. července 2012, přiznanou směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2012, č. j. 3 Cm 208/2012-12.
2/ Dalším věřitelem dlužnice je věřitelka č. 2 M. H., která si do insolvenčního řízení přihlásila vykonatelnou pohledávku z titulu půjčky ve výši 770 000 Kč, splatnou 1. července 2012.
3/ Dlužnice nesplnila povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), kterou jí uložil insolvenční soud v usnesení ze dne 19. prosince 2012, č. j. KSBR 24 INS XY.
4/ Dlužnice vlastní nemovitosti v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY (dále jen „nemovitosti“), na nichž vázne zástavní právo k zajištění pohledávky insolvenčního navrhovatele do výše 4 150 000 Kč. Pro vykonatelné pohledávky věřitelky č. 2 za dlužnicí byla nařízena exekuce dne 10. ledna 2010, soudní exekutor dne 9. února 2011 vydal příkaz k prodeji nemovitostí, na nemovitostech byla zřízena exekutorská zástavní práva a soudcovské zástavní právo.
5/ Podle znaleckého posudku ze dne 27. prosince 2006, vypracovaného na objednávku dlužnice soudním znalcem Ing. Vladimírem Šindelářem, činila k 27. prosinci 2006 obecná cena nemovitostí 4 135 000 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2 písm. a/, b/ a d/ insolvenčního zákona – především dospěl k závěru, že insolvenční návrh podala osoba k tomu oprávněná (insolvenční navrhovatel), která má za dlužnicí splatnou pohledávku (§103 odst. 2 insolvenčního zákona), a že dlužnice má i dalšího věřitele s pohledávkou po dobu delší 30 dnů po splatnosti (věřitelku č. 2). K pohledávce věřitelky č. 2 odvolací soud poznamenal, že o její existenci v řízení nevznikly žádné pochybnosti, přestože věřitelka vzala v den konání ústního jednání přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení zpět. V řízení totiž nikdo netvrdil, že by tato vykonatelná pohledávka zanikla. Ze zpětvzetí přihlášky lze podle insolvenčního soudu usuzovat pouze na to, že pro věřitelku č. 2 není vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice výhodné („možná z důvodu již vedené exekuce“).
Insolvenční soud měl dále za osvědčené, že dlužnice není schopna plnit své peněžité závazky, neboť závazky vůči insolvenčnímu navrhovateli a věřitelce č. 2 neplní po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, a též proto, že nastala vyvratitelná domněnka dle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona. O platební neschopnosti dlužnice pak podle insolvenčního soudu svědčí i to, že oba závazky jsou vykonatelné, jediný majetek dlužnice je zatížen zástavním právem, pro vykonatelné pohledávky věřitelů dlužnice byl vydán exekuční příkaz k prodeji těchto nemovitostí a bylo na nich zřízeno exekutorské a soudcovské zástavní právo.
Námitka dlužnice, že cena nemovitostí převyšuje pohledávku insolvenčního navrhovatele a ten se může uspokojit bez insolvenčního řízení, podle insolvenčního soudu nemohla jeho rozhodnutí zvrátit, neboť je zřejmé, že dlužnice, která několik měsíců neplatí své dva vykonatelné závazky, zjevně dlouhodobě není schopna z tohoto majetku své závazky uspokojit (zřejmě i s ohledem na exekuce váznoucí na nemovitostech).
Insolvenční soud konečně nepřisvědčil ani námitce dlužnice, podle níž měl být insolvenční návrh odmítnut pro vady (spočívající v absenci tvrzení o mnohosti věřitelů), neboť ze samotného insolvenčního návrhu je zjevný opak. K tomu insolvenční soud doplnil, že skutečnost, že věřitelka č. 2, jejíž pohledávku má soud za osvědčenou, nebyla v insolvenčním návrhu uvedena, není důvodem k odmítnutí tohoto návrhu.
Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (prohlášení konkursu) insolvenční soud odůvodnil – s poukazem na ustanovení §148 odst. 1 insolvenčního zákona – tím, že možnost řešit úpadek dlužnice jiným způsobem již není přípustná, neboť dlužnice návrh na povolení oddlužení nepodala a pro reorganizaci nejsou splněny podmínky ve smyslu §316 insolvenčního zákona.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud po doplnění dokazování přihláškami pohledávek věřitelů č. 4 Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, č. 6 Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a č. 9 České republiky – České správy sociálního zabezpečení vyšel dále z toho, že:
1/ Věřitel č. 4 má za dlužnicí vykonatelnou pohledávku ve výši 42 207 Kč, splatnou od 15. srpna 2011, představující nezaplacené pojistné.
2/ Věřitel č. 6 má za dlužnicí dvě vykonatelné pohledávky, a to pohledávku ve výši 104 115 Kč, splatnou od 28. května 2009, představující dlužné pojistné a penále, a pohledávku ve výši 42 316 Kč, splatnou od 21. února 2012, přestavující penále.
3/ Věřitel č. 9 má za dlužnicí vykonatelnou pohledávku v celkové výši 191 129,74 Kč, splatnou od 25. ledna 2010, představující dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a penále.
Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že insolvenční navrhovatel prokázal svou aktivní věcnou legitimaci, když doložil, že má vůči dlužnici splatnou vykonatelnou pohledávku ve výši 3 709 971 Kč. Souhlasil i s tím, že byla osvědčena existence více věřitelů s pohledávkami, které jsou více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež dlužnice neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Těmito dalšími věřiteli jsou podle odvolacího soudu věřitelé č. 4, 6 a 9. Na rozdíl od insolvenčního soudu odvolací soud neposuzoval existenci splatné pohledávky věřitelky č. 2 (dlužnicí zpochybňované), neboť to považoval za nadbytečné.
Neschopnost dlužnice hradit své splatné závazky, jako poslední znak úpadku ve smyslu §3 odst. 1 insolvenčního zákona, měl odvolací soud za osvědčenou s poukazem na ustanovení §3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Dlužnice doložené závazky vůči svým věřitelům neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, proto se předpokládá její neschopnost tyto závazky hradit.
Odvolací soud neměl za důvodnou námitku dlužnice, podle níž insolvenční návrh neobsahuje vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužnice. Konstatoval, že skutečnost, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužnice, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut podle §128 insolvenčního zákona, není pro výsledek řízení o odvolání dlužnice proti rozhodnutí o úpadku významná (potud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012, dále jen „R 83/2012“, které je – stejné jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Závěrem odvolací soud uvedl, že se nezabýval námitkami dlužnice, koncentrujícími se do tvrzení, že není předlužena, neboť by to bylo s ohledem na výše uvedené závěry “bez významu“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, když má za to, že soudy nižších stupňů se odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, „pokud jde o osvědčení mnohosti věřitelů, nahrazování civilního řízení řízením insolvenčním a nezabýváním se výší majetku dlužnice“. Namítá, že se soudy nevypořádaly s argumentací a tvrzeními dlužnice, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a spolu s ním i usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
K jednotlivým otázkám předestřeným v dovolání uplatňuje dovolatelka tuto argumentaci:
1/ K vadám insolvenčního návrhu a neprokázání mnohosti věřitelů.
Dovolatelka tvrdí, že insolvenční návrh trpěl vadou spočívající „v neprokázání mnohosti věřitelů“. Tato vada podle dovolatelky zakládá „nepřezkoumatelnost insolvenčního návrhu“. Z uvedeného dovozuje, že se na daný případ nevztahuje odvolacím soudem citované R 83/2012.
Podle dovolatelky insolvenční navrhovatel v návrhu tvrdil existenci několika věřitelů, kteří se však k insolvenčnímu návrhu nevyjádřili, popř. se vyjádřili tak, že vůči dlužnici pohledávku nemají. Dalším věřitelem dlužnice tak mohla být pouze věřitelka č. 2. Ta však před prvním jednáním ve věci vzala svoji přihlášku zpět „a předně jako věřitel nebyla označena v insolvenčním návrhu“. Dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že se nezabývaly „vůlí“ věřitelky č. 2, která zpětvzetím přihlášky dala jasně najevo, že vůči dlužnici neuplatňuje pohledávku, „event. že pohledávku nemá“.
Dovolatelka zdůrazňuje, že za dané situace byl věřitelem pouze a výlučně insolvenční navrhovatel sám a insolvenční návrh měl být odmítnut, neboť nebyla prokázána mnohost věřitelů. V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sen. zn. 29 NSČR 14/2012, uveřejněné pod číslem 76/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ K nahrazování civilního řízení řízením insolvenčním a nezabýváním se výší majetku dlužnice.
Dovolatelka namítá, že insolvenční navrhovatel, který je zároveň zástavním věřitelem, se mohl uspokojit z prodeje zástavy. Zdůrazňuje, že výše jejího majetku je v porovnání s výší pohledávek samotného insolvenčního navrhovatele zcela dostačující. Z toho dovozuje, že insolvenční navrhovatel, který své nároky uplatnil primárně cestou insolvenčního řízení, a nikoli dražbou, postupoval v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011. Tím se však podle dovolatelky insolvenční soud nezabýval a rovněž odvolací soud tuto otázku opomenul, čímž se odchýlil od stálé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle ustanovení §7 insolvenčního zákona.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci nezakládá přípustnost dovolání námitka dlužnice, podle níž měl insolvenční návrh vady (a měl být proto odmítnut). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud již v odvolacím soudem přiléhavě zmíněném R 83/2012 zformuloval a odůvodnil závěr (z něhož dále vyšel např. i v usnesení ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010, usnesení ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 71/2012, usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 102/2013, nebo v usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2013), že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona.
K tomu lze pro úplnost doplnit, že v dané věci ostatně insolvenční návrh ani vadami, které by odůvodňovaly postup dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, netrpěl, což ostatně dokládá i obsah dovolání, v němž dovolatelka sama uvádí, že insolvenční navrhovatel „tvrdil existenci několika věřitelů“. Dovolatelka tak nepřípustně zaměňuje vady insolvenčního návrhu (jež spočívají v nedostatku vylíčení skutkových okolností a vedou k odmítnutí insolvenčního návrhu dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona) s nedůvodností insolvenčního návrhu (nedoložením mnohosti věřitelů dlužníka jako jednoho ze znaků úpadku, které je důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu dle §143 odst. 2 insolvenčního zákona).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že v řízení nebyla prokázána mnohost věřitelů. Dovolatelka totiž v tomto směru zcela pomíjí, že odvolací soud svůj závěr o existenci mnohosti věřitelů dlužnice založil na tom, že v řízení byly osvědčeny pohledávky věřitelů č. 4, 6 a 9. Odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) pohledávku věřitelky č. 2 vůbec neposuzoval (měl to za nadbytečné). Brojí-li tedy dovolatelka v dovolání (jen) proti pohledávce věřitelky č. 2, nejsou její výhrady (i kdyby byly důvodné) způsobilé zvrátit správnost závěru odvolacího soudu o osvědčení mnohosti věřitelů dlužnice, založeném na osvědčení pohledávek věřitelů č. 4, 6 a 9.
Přesto je dovolání v této věci přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (posuzování schopnosti dlužníka hradit své splatné závazky), kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a/ více věřitelů, b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“).
Dle ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
Výkladem ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí.
Již v usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu §3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
K tomu Nejvyšší soud v R 83/2012 (v němž se přihlásil k závěrům formulovaným v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4462/2011 pro konkursní poměry podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) doplnil, že to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
Tamtéž Nejvyšší soud – k obraně dlužníka (vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti) založené na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů
– dodal, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení §1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i v usnesení ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněném pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení sen. zn. 29 NSČR 40/2013.
V posuzované věci měl odvolací soud za osvědčené pohledávky insolvenčního navrhovatele ve výši 3 709 971 Kč, věřitele č. 4 ve výši 42 207 Kč, věřitele č. 6 ve výši 104 115 Kč a 42 316 Kč a věřitele č. 9 ve výši 191 129,74 Kč, všechny více než 30 dnů po splatnosti, které dlužnice neplní déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Na tomto základě uzavřel, že jsou naplněny všechny znaky úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž na neschopnost dlužnice hradit své (v řízení osvědčené) splatné závazky usuzoval (oproti insolvenčnímu soudu) jen z naplnění domněnky dle §3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
Jestliže se za tohoto stavu věci odvolací soud odmítl zabývat námitkou dlužnice, která se bránila tvrzením, že její majetek postačuje k úhradě jejích splatných závazků, je jeho rozhodnutí v rozporu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu, především s R 83/2012. Odvolací soud se mylně domnívá, že obrana dlužnice, která argumentuje hodnotou svého majetku, má své místo jen při posuzování úpadku ve formě předlužení (§3 odst. 3 insolvenčního zákona), přičemž však pomíjí, že tato obrana může být úspěšná i při posuzování úpadku ve formě platební neschopnosti [doloží-li dlužnice, že osvědčené pohledávky věřitelů lze vzhledem k jejím majetkovým poměrům bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí)].
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně (coby závislého výroku ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) té jeho části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, a podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 15. prosince 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu