ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.18.2012.1
KSBR 38 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 18/2012-A-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka R. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Kafkou, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Kovářská 307/6, PSČ 669 02, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2011, č. j. KSBR 38 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 3. listopadu 2010, č. j. KSBR 38 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odmítl – odkazuje na ustanovení §103 odst. 2 a §128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – insolvenční návrh dlužníka ze dne 12. října 2010, s tím, že dlužník v něm dostatečně nepopsal rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek, podaný insolvenční návrh je proto „neurčitý a neobsahuje všechny náležitosti“.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud – cituje ustanovení §3 a §128 odst. 1 insolvenčního zákona – především zdůraznil, že z žádné části insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, nelze dovodit, že dlužník má závazky, které jsou již déle než 30 dnů po splatnosti. O splatnosti svých závazků totiž dlužník v návrhu nic netvrdí a seznam závazků, z něhož by jejich splatnost vyplývala, k návrhu nepřipojil. Údaj o splatnosti dlužníkových závazků se přitom nepodává ani z tvrzení uvedeného pod bodem 21 formuláře návrhu na povolení oddlužení, podle kterého dlužník není schopen své závazky „splácet již po dobu delší než 3 měsíců“.
Za nesprávný měl odvolací soud rovněž názor dlužníka, podle kterého může insolvenční soud údaj o splatnosti dlužníkových závazků dovodit z listin připojených k návrhu, jimiž dlužník dokládá svůj úpadek. Potud odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 91/2009“ (usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud proto – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že insolvenční návrh dlužníka neobsahuje rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, přičemž tento nedostatek brání dalšímu pokračování v řízení a je na místě insolvenční návrh podle ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítnout.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež je bez dalšího (vzhledem k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněném pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 části věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že otázky předkládané mu k řešení v dovolání ve své rozhodovací praxi již dříve zodpověděl ve shodě s napadeným usnesením.
K povaze vad dlužnického insolvenčního návrhu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. ledna 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod číslem 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že:
1/ Dlužník, který označením bodu 21 ve formuláři návrhu na povolení oddlužení projeví navenek úmysl podat „návrh na povolení oddlužení“ zároveň jako „insolvenční návrh“ a který současně rezignuje na uvedení („popis“) jakýchkoli „rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek“, předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona.
2/ V poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, pro úpadek dlužníka (což je i případ dovolatele) se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. §3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).
3/ K tomu, aby bylo možné z údajů obsažených v insolvenčním návrhu uzavřít, že dlužník má nejméně dva věřitele s pohledávkami, které jsou alespoň 30 dnů po lhůtě splatnosti, musí být v insolvenčním návrhu obsažen také údaj o splatnosti kteréhokoli ze závazků popsaných v kolonkách 14 až 17 (u dovolatele šlo o kolonku 14, z níž se ovšem závěr o době splatnosti jeho závazků nepodává).
Zjevně bezdůvodné je dovolání i ohledně té části dovolací argumentace, ve které dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že projednatelnost insolvenčního návrhu mohly posuzovat s přihlédnutím k obsahu příloh insolvenčního návrhu (k jejichž předložení měl být dlužník podle dovolatele případně vyzván). Již v R 91/2009 (na které přiléhavě odkazoval rovněž odvolací soud) totiž Nejvyšší soud zformuloval závěr, podle kterého povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (jinak řečeno, při posouzení, zda insolvenční návrh obsahuje ve smyslu §103 odst. 2 insolvenčního zákona vylíčení rozhodujících skutečností, nelze k obsahu listin připojených k insolvenčnímu návrhu přihlédnout).
Zabývat se dovoláním v této věci za daného stavu meritorně, shledává Nejvyšší soud zbytečným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu