ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.26.2014.1
KSPL 54 INS 1XY
sp. zn. 29 NSČR 26/2014-B-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka B. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou, se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Koperníkova 831/21, PSČ 301 00, o způsobu řešení úpadku, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2012, č. j. KSPL 54 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. února 2012, č. j. KSPL 54 INS XY, prohlásil Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) konkurs na majetek dlužníka Bohuslava Duždy (bod I. výroku), rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod II. výroku) a konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku a že v něm budou zveřejňována rozhodnutí insolvenčního soudu (body III. a IV. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 29. září 2011 insolvenčním návrhem věřitele FORP Finance s. r. o.
2/ Insolvenční soud vyzval dlužníka usnesením ze dne 26. října 2011, č. j. KSPL 54 INS XY, aby ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení předložil seznamy dle §104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a aby se k insolvenčnímu návrhu písemně vyjádřil. Současně dlužníka poučil dle §390 odst. 1 insolvenčního zákona o tom, že návrh na povolení oddlužení lze podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu věřitele dlužníku.
3/ Dlužník návrh na povolení oddlužení nepodal.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že dlužník, ač řádně insolvenčním soudem poučen, nevyužil možnosti stanovené v §390 odst. 1 insolvenčního zákona podat návrh na povolení oddlužení. Vzhledem k tomu, že u dlužníka nepřichází v úvahu řešení jeho úpadku reorganizací, měl odvolací soud za správné rozhodnutí insolvenčního soudu, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem a že konkurs bude probíhat v režimu nepatrného konkursu (§314 insolvenčního zákona).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o tom, že jde o nepatrný konkurs, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné, jelikož ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. napadené rozhodnutí potud není usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve věci samé“. Závěr, podle kterého dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu prvního stupně, ve výroku o tom, že jde o nepatrný konkurs, není přípustné, platí bez zřetele k tomu, že proti takovému výroku usnesení insolvenčního soudu nebylo přípustné ani odvolání (§314 odst. 4 insolvenčního zákona). Věcným přezkumem tohoto výroku přiznal odvolací soud dovolateli v odvolacím řízení více práv, než mu náleželo. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 49/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 82, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
V posouzení otázky dovoláním otevřené – náležitostí poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení dle §390 odst. 1 insolvenčního zákona – je totiž napadené usnesení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 98, na které poukazuje i dovolatel.
V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Rozhodující pak není forma poučení, ale jeho obsah, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní, tj. zda dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se vskutku mohl rozhodnout, zda navrhne řešení svého úpadku (bude-li zjištěn) oddlužením.
Tamtéž dodal, že jestliže otázka, zda dlužník je podnikatelem, není postavena najisto v době doručování věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku, lze mít poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení za náležitě konkrétní, jen obsahuje-li současně (nejméně) předpoklad vyjádřený ustanovením §389 odst. 1 insolvenčního zákona (v jeho znění účinném do 31. prosince 2013), že dlužník není podnikatelem.
Nejvyšší soud nemá, na rozdíl od dovolatele, žádné pochybnosti o tom, že z poučení insolvenčního soudu ve výzvě ze dne 26. října 2011 (srov. č. l. A-5) je jednoznačně zřejmé, komu bylo určeno (tedy dlužníku, jemuž bylo usnesení adresováno), a že jeho obsah je objektivně srozumitelný a zcela jednoznačně z něj plyne, co má dlužník, který není podnikatelem a hodlá svůj úpadek řešit oddlužením, učinit (v určené lhůtě podat návrh na povolení oddlužení).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu