ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.99.2014.1
KSPA 48 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 99/2014-P8-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice Z. Š. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. KSPA 48 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 8, o dovolání věřitele č. 8 ALIMA-CZ, s. r. o. , se sídlem Syrovátka 101, PSČ 503 27, identifikační číslo osoby 26010577, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j. KSPA 48 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. února 2014, č. j. KSPA 48 INS XY, odmítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též jen „insolvenční soud“) - vycházeje z ustanovení §83, §136 odst. 3, §173 odst. 1 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a z ustanovení §57 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - jako opožděně podanou přihlášku pohledávky věřitele č. 8 ALIMA-CZ, s. r. o. ve výši 260.649,19 Kč (bod I. výroku) a určil, že právní mocí rozhodnutí končí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
K odvolání věřitele č. 8 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 8 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než v jeho předchozí judikatuře, např. než v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (správně sen. zn.) 29 NSČR 4/2008 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 25/2009“, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ) a 29 NSČR 63/2012 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
V závěrech, na nichž spočívá, je totiž napadené rozhodnutí souladné s jednoznačným zněním insolvenčního zákona (jež další výklad nevyžaduje) a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K výkladu pojmu „známý věřitel“ i k běhu lhůty k přihlášení pohledávky Nejvyšší soud odkazuje na R 25/2009 a dále na usnesení ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 27/2009, uveřejněné pod číslem 63/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, uveřejněné pod číslem 150/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněné pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 3/2012, uveřejněné pod číslem 84/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněné pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 80, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 87/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 118/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 85/2014.
V usnesení sen. zn. 29 NSČR 87/2013 Nejvyšší soud výslovně poznamenal, že argumenty, podle nichž věřitel nevěděl o zahájení insolvenčního řízení, že je osobou v tomto směru právně nevzdělanou a má omezený přístup k využívání elektronických médií, kde je insolvenční rejstřík zveřejňován, nejsou způsobilé zvrátit účinky zmeškání lhůty k podání přihlášky věřitelovy pohledávky do insolvenčního řízení.
V usnesení sen. zn. 29 NSČR 118/2013 odkázal Nejvyšší soud co do ústavněprávních výhrad tamního dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. března 2000, sp. zn. II. ÚS 22/2000. V něm Ústavní soud dovodil, že právní úprava konkursního řízení reflektuje jak hmotněprávní aspekty (tj. uspořádání majetkových vztahů), tak i procesněprávní stránku (způsob řešení). Aktivita dotčených věřitelů je v konkursním řízení soustředěna do ustálených forem, k nimž patří i přihlašování pohledávek. Úprava obsažená v §20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, chápe právo věřitele podat přihlášku pohledávky stejně jako právo na žalobu. Za tím účelem stanoví i procesní pravidla pro věřitelův postup. Přitom je nutno zdůraznit, že jejich nerespektování nevede k zániku pohledávky, vyvolává však nepříznivé následky směřující k tomu, že věřitel nebude uspokojen v rámci konkursního řízení. Stanovená pravidla jsou všeobecně známá a je zcela na vůli a schopnostech věřitele, aby ve stanovené lhůtě, má-li zájem stát se účastníkem konkursního řízení a tím si zachovat možnost, aby dosáhl uspokojení z majetku tvořícího konkursní podstatu, učinil vhodná opatření vedoucí ke včasnému přihlášení jeho pohledávky. Pokud tak neučiní, bere na sebe riziko, že se nestane účastníkem konkursního řízení, příp. že se k jeho přihlášce nebude přihlížet, čímž svoje postavení ztratí. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu „vigilantibus iura skripta sunt“ vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoliv dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním.
K tomu Nejvyšší soud tamtéž uvedl, že byť tyto závěry zformuloval Ústavní soud při posuzování zákona o konkursu a vyrovnání, jsou podle přesvědčení Nejvyššího soudu obdobně aplikovatelné i v poměrech insolvenčního řízení, které probíhá podle insolvenčního zákona, dodávaje, že to platí tím spíše, že informace o průběhu jednotlivých insolvenčních řízení jsou (na rozdíl od konkursního řízení vedeného dle zákona o konkursu a vyrovnání) veřejnosti přístupné prostřednictvím institutu insolvenčního rejstříku.
V usnesení sen. zn. 29 NSČR 85/2014 Nejvyšší soud (znovu) výslovně uzavřel, že úprava obsažená v ustanovení §430 insolvenčního zákona jen pro věřitele z jiných členských států Evropské Unie (a nikoli pro věřitele tuzemské), není úpravou diskriminující, odporující ústavnímu pořádku České republiky.
Nejvyšší soud dodává, že ústavní stížnost podanou proti R 25/2009 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 2536/08 (dostupným na webových stránkách Ústavního soudu).
Důvod cokoli měnit na této své (ustálené) judikatuře neshledává Nejvyšší soud ani na základě obsahu dovolání. Dovolatelův názor, že jím označená ustanovení insolvenčního zákona odporují českému ústavnímu pořádku, Nejvyšší soud nesdílí.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu