ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1015.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1015/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2014 o dovolání, které podal obviněný D. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně − pobočka ve Zlíně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 To 431/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 78/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 18 T 78/2013 , byl obviněný D. D. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1) výroku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v O., okr. Z., od měsíce května 2011, poté co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do měsíce ledna 2013, s výjimkou měsíců květen a červen 2012, v bytě na tř. T. B., opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal svou matku L. D., které vulgárně nadával a ponižoval ji výrazy „debile, zdechni ty pičo, ty zdechlino, kurvo“, v agresivitě ji několikrát i fyzicky napadl, hlavně v době, kdy jej opustily ženské, dostal amok, vybíjel si na ní svou zlost, kdy ji bil pěstí do hlavy, ramen, žduchal ji tak, až upadla na zem, kdy měla hematomy na rukou, rozbíjel jí oblíbené hrníčky, rozhazoval úřední písemnosti, kritizoval a vyhazoval oblečení. Obžalovaný neměl stálé zaměstnání, nepřispíval poškozené na bydlení ani stravu, s výjimkou měsíců září a prosinec 2012, bral poškozené mobilní telefon pro svou potřebu, svým opakovaným surovým zacházením dohnal poškozenou k tomu, že ze strachu před obžalovaným začala od vánoc 2011 přespávat po různých ubytovnách, kdy za období od prosince 2011 do 11. 1. 2013 nejméně devětkrát opustila společnou domácnost v důsledku agresivního chování obviněného, kdy měla strach o svůj život “;
dále přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ přibližně od poloviny roku 2011 do ledna 2013 na různých místech okresu Z., vyhledával osobně, příp. kontaktoval telefonicky či formou sms zpráv zejména svého bratra K. B. a jeho manželku L. B., kterým opakovaně vyhrožoval usmrcením, újmou na zdraví, poškozením majetku, přičemž docházelo ke stupňování tohoto jednání takovým způsobem, že to u nich vzbuzovalo reálnou obavu z realizace pronášených výhružek “;
a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 3) výroku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ ve Z.-M. dne 29. 1. 2013 v době od 07.15 hod. do 07.45 hod. v trafice na ul. M. poté, co mu B. C., matka poškozené L. B., prodala noviny, použil neurčitou dráždivou látku plynného skupenství, po níž poškozená B. C. začala kašlat, přičemž ji obžalovaný říkal „musím vás vyhubit, vy paraziti jedni“ a vyšel z trafiky ven. Poté, co poškozená otevřela dveře, aby vyvětrala a přivolala městskou policii, začal poškozené vulgárně nadávat „ty pičo jedna, ty kurvo, mám tě probodnout“, v čemž pokračoval i po příchodu strážníka městské policie, kdy poškozenou před strážníkem napadal slovy „kurvo, pičo, já vás všechny postřílím, chceš, abych tě probodl ty pičo, vy paraziti“, což několikrát opakoval a snažil se poškozenou kopnout nohou “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 (třiceti dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 18 T 78/2013, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně − pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 To 431/2013 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně − pobočka ve Zlíně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 To 431/2013, podal obviněný D. D. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 679 − 681), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , neboť má za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Obviněný dále uvedl, že nebrojí proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě byl uznán vinným.
Obviněný uvedl, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. 0 Nt 105/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně − pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 61/2013, byl vzat do vazby, v níž setrval po celou dobu předmětného soudního řízení. Dne 20. 2. 2014 proběhlo u Krajského soudu v Brně − pobočka ve Zlíně veřejné zasedání, jehož předmětem bylo projednání, resp. rozhodnutí o jím podaném odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2013, č. j. 18 T 78/2013-462. V průběhu veřejného zasedání byl usnesením dle §204 tr. ř. celkem třikrát vykázán z jednací síně, ovšem pouze v prvém případě se tak stalo po předchozí výstraze. Ve zbylých dvou případech bylo obviněnému „znemožněno účastnit se veřejného zasedání bez jakéhokoli předešlého upozornění“. Stejně tak byl ze strany předsedkyně senátu pouze jedenkrát seznámen s obsahem jednání konaného v jeho nepřítomnosti. Informovat jej o výsledcích jednání proběhlého za dobu jeho neúčasti v důsledku druhého a třetího vykázání se soud nepokusil. Možnosti vyjádřit se k jednání proběhlému během jeho absence se mu nedostalo ani v jednom případě. Všechny tyto skutečnosti plynou z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 2. 2014, jež je prostý jakéhokoli údaje o provedení předchozí výstrahy před vykázáním č. 2 a č. 3, jakož i záznamu o následném seznámení s obsahem jednání uskutečněných během zmíněných vykázání. Z logiky věci pak plyne, že v citovaném protokolu rovněž chybí zápis o poskytnutí možnosti vyjádřit se k obsahu jednání, jimž nemohl být v důsledku svého vykázání přítomen.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně − pobočka ve Zlíně, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 To 431/2013, v celém jeho rozsahu dle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud byl obviněný z jednací síně vykázán podle §204 tr. ř., nemůže být tímto postupem soudu naplněn dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 514/2011 či 11 Tdo 55/2011). Jestliže obviněný svým chováním v jednací síni bránil řádnému průběhu hlavního líčení, takže ho bylo nutné postupem podle §204 tr. ř. vykázat z jednací síně, zbavil se sám možnosti účastnit se hlavního líčení ve své trestní věci a jeho nepřítomnost ani její důsledky tak nelze vytýkat soudu. Námitka obviněného, že „předchozí výstraha“ mu byla dána pouze před prvním vykázáním, před druhým a třetím nikoliv, je bezpředmětná. Sám obviněný totiž v dovolání uznává, že upozorněn na možné následky svého nepřístojného jednání byl, a to před prvním vykázáním. Obviněný tedy věděl, co může následovat, pokud se bude nadále chovat nepřístojně.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně − pobočka ve Zlíně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 To 431/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Uplatnění citovaného dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.) platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Obviněný porušení svých obhajovacích práv spatřuje v tom, že byl celkem třikrát vykázán z jednací síně, přičemž výhradně v prvém případě se tak stalo po předchozí výstraze, a toliko jen jedenkrát byl seznámen s obsahem jednání konaného v jeho nepřítomnosti.
Námitky obviněného sice naplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když ten by mohl být naplněn právě i tehdy, pokud by obviněný byl vykázán z jednací síně, aniž by byl soudem dodržen postup stanovený §204 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je tedy zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh.
Na přítomnosti obviněného při projednání jeho trestní věci ale nelze trvat v situaci, kdy jeho přítomnost v jednací síni je natolik rušivá, že ohrožuje důstojnost a vážnost soudního jednání. Pak je možné jej za určitých podmínek, jež vymezuje §204 odst. 2 tr. ř. , z jednací síně vykázat. Podle tohoto ustanovení může být obžalovaný z důvodu svého rušivého chování vykázán z jednací síně pouze usnesením senátu, po předchozí výstraze a jen na nezbytně nutnou dobu. Jakmile mu je povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 2. 2014 (č. l. 573 až 575 spisu) se podává, že obviněný od počátku rušil svým jednáním řádný průběh veřejného zasedání - „ Během prezentace obžalovaný křičí, volá „pomoc“, uvádí, že byl napadán eskortou, žádá přítomnost médií a natáčení televize. Klekl si na zem, neustále křičí, že žádá televizi “. Obviněný ve svém jednání pokračoval i přesto, že byl předsedkyní senátu následně poučen, že pokud bude ve svém jednání pokračovat a rušit průběh veřejného zasedání, bude vykázán z účasti v něm. Přes tuto výstrahu však obviněný pokračoval ve svém rušivém jednání, křičel, že je fyzicky napadán, volal o pomoc, „ takže opět není v jednací síni ničeho slyšet, kromě jeho křiku “. Následně bylo po tiché poradě senátu bez přerušení jednání vyhlášeno usnesení podle §204 odst. 2 tr. ř., že se obviněný na dobu nezbytně nutnou vykazuje z jednací síně, a bylo přistoupeno k pořízení zvukového záznamu. Po zahájení veřejného zasedání, výzvě obhájci k přednesu odvolání a následné státního zástupce k vyjádření se k němu, bylo po tiché poradě senátu prohlášeno usnesení, že se obviněnému povoluje znovu přístup do jednací síně, aby mu byl sdělen podstatný obsah dosavadního jednání, konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit. Po předvedení obviněného do jednací síně byl předsedkyní senátu seznámen s obsahem dosavadního průběhu veřejného zasedání, a byl současně vyzván, zda se chce k uvedenému vyjádřit. Obviněný však i nadále během seznamování se s obsahem dosavadního průběhu veřejného zasedání svým křikem ruší řádný průběh veřejného zasedání, a je proto opět vykázán ze soudní síně v souladu s §204 odst. 2 věta první tr. ř. Během jeho nepřítomnosti jsou státní zástupce a obhájkyně obviněného dotazování podle §215 odst. 4 tr. ř. Následně předsedkyně senátu udělila slovo ke konečným návrhům, které jsou předneseny. Po závěrečné poradě s přerušením jednání, je poté již za přítomnosti obviněného vyhlášeno usnesení o zamítnutí odvolaní obviněného podle §256 tr. ř. Obviněný i nadále křičí, aniž mu je uděleno slovo. Po tiché poradě senátu bez přerušení jednání je prohlášeno usnesení, že se obviněný opět vykazuje podle §204 odst. 2 věta první tr. ř. z účasti ve veřejném zasedání. Ve veřejném zasedání je pokračováno v nepřítomnosti obviněného.
Z uvedeného protokolu je zřejmé, že obviněný byl nejdříve předsedkyní senátu poučen, že pokud bude svým nevhodným rušivým jednáním narušovat řádný průběh veřejného zasedání, bude vykázán z účasti v něm. Jelikož slovní projevy obviněného měly vzrůstající tendenci a jakákoli napomenutí ze strany předsedkyně senátu se u obviněného míjela účinkem, vyhlásila předsedkyně senátu po poradě s ostatními členy senátu usnesení podle §204 odst. 2 tr. ř., jímž obviněného vykázala z jednací síně. Obviněný byl následně ze soudní síně eskortován, neboť v nevhodném chování pokračoval. Uvedené poučení zcela jistě nebylo nutné opakovat, pokud obviněný i přes prvotní vykázání v rušivém jednání nadále pokračoval. Není pochyb o tom, že uvedená výstraha platí pro celý průběh veřejného zasedání. Pokud pak byl obviněný po prvním vykázání seznámen s obsahem jednání, jemuž nebyl přítomen, po druhém k tomuto nebyl v důsledku rušivého chování ze strany obviněného dán soudu prostor, jak je ostatně zachyceno na zvukovém záznamu založeném na č. l . 577 spisu. Po veřejném vyhlášení dovoláním napadeného usnesení obviněný i nadále svými slovními projevy narušoval průběh veřejného zasedání do té míry, že nebylo v tomto možno pokračovat, a předsedkyně senátu tedy přistoupila k opětovnému vykázání obviněného ze soudní síně. Poté se již obviněný do soudní síně nevrátil, neboť jednání bylo ukončeno.
Je tedy zřejmé, že se obviněný v posuzovaném případě v průběhu soudního jednání opakovaně dopouštěl slovních invektiv, křičel, nerespektoval průběh a vedení jednání předsedkyní senátu a bral si slovo, aniž by k tomu byl vyzván, tedy hrubě rušil pořádek v jednací síni soudu a bránil řádnému průběhu soudního jednání. Tohoto svého jednání se dopouštěl i přesto, že byl předsedkyní senátu napomenut a upozorněn na možnost vykázání z jednací síně. Teprve poté, kdy se tato napomenutí a upozornění zjevně zcela minula účinkem, soud po poradě senátu (v případě obviněného opakovaně) vyhlásil usnesení, jímž jej vykázal z jednací síně. Je také zřejmé, že po návratu do jednací síně byl obviněnému sdělen průběh jednání v době jeho nepřítomnosti a bylo mu umožněno, aby se k němu vyjádřil. Všechny podmínky pro vykázání obviněného z jednací síně tedy v posuzovaném případě byly splněny a jeho námitky v tomto směru jsou proto zjevně neopodstatněné. Obviněný se možnosti účastnit se veřejného zasedání ve své trestní věci zbavil svým chováním sám a jeho nepřítomnost ani její důsledky tak nelze klást na vrub soudu. Nijak ohrožena ani porušena přitom nebyla obhajovací práva obviněného, když obviněný byl o průběhu jednání průběžně informován a rovněž mu bylo umožněno se k jeho průběhu vyjádřit. Po celou dobu veřejného zasedání byl v jednací síni přítomen také obhájce obviněného.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata