ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1022.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1022/2014-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014 o dovolání, které podal obviněný R. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 576/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 199/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 31 T 199/2012 , byl obviněný R. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, z části ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného z části samostatně a zčásti formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, na skutkovém základě popsaném ve výroku pod body 1), 2), 3), 4), 5), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 13), 14), 15) a 16), spočívajícím v podstatě v tom, že v době od ledna 2012 do července 2012 v hernách a barech na různých místech Č. r. s dalšími osobami se zištným záměrem neoprávněně zasahoval do technického zařízení hracích automatů, v důsledku čehož docházelo k neoprávněnému načtení kreditu zpravidla v částkách několika desítek tisíc korun, který si následně nechal vyplatit, přičemž v některých případech rovněž odcizil pokladničky výherních automatů obsahující finanční hotovost.
Za to byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit náhradu škody tam uvedeným poškozeným a podle §229 trestního řádu byla část poškozených odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. C. a R. G.
O odvolání obviněného R. Č. (a obviněného R. C.) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 To 576/2013 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to v celé odsuzující části týkající se těchto obviněných, a podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě uznal obviněného R. Č. vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což jej podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na třicet čtyři měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody tam uvedeným poškozeným. Dále podle §226 písm. c) trestního řádu odvolací soud zprostil obviněného R. Č. obžaloby pro dva skutky, v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky pokračujících přečinů podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, §209 odst. 1, 3 a §228 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud rovněž rozhodl o vině a trestu obviněného R. C.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. Č. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu, neboť podle jeho názoru bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného je totiž skutek popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění takovým způsobem, že rozhodně nevykazuje zákonné znaky přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství, přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Poukázal na to, že v rámci celého trestního řízení nebylo nijak prokázáno, jakým konkrétním způsobem se na trestné činnosti podílel, tedy že by právě on neoprávněně poškodil výherní loterijní terminál, načetl nebo si nechal vyplatit neoprávněnou výhru nebo odcizil hotovost s kasičkou. Nebylo prokázáno, že by měl osobně z této trestné činnosti nějaký majetkový prospěch. Upozornil na skutečnost, že na kamerových záznamech z heren není nikde zachycen při jednání, pro které byl odsouzen. Podle jeho názoru tak nebyla splněna ani elementární náležitost rozhodnutí soudu o vině a trestu, a sice prokázání, že se jednání dopustil beze vší pochybnosti právě on.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 To 576/2013, a aby poté podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí věci.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že podle jeho názoru ve věci neexistuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Proto je namístě vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy činnými dříve ve věci, jenž se důvodně opírá zejména o kamerové záznamy z heren, kde byla trestná činnost páchána. Z nich je potom podle závěrů soudů zřejmé, že skupina osob, a mezi nimi i obviněný, opakovaně neoprávněně manipulovala s výherními automaty. Přitom tyto osoby postupovaly koordinovaně tím způsobem, že některá z nich automat otvírala, další ho kryly těly, resp. odváděly pozornost obsluhy. S ohledem na rozhodnutí publikované pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr. není podle státního zástupce pro předmětnou právní kvalifikaci nutné, aby konkrétně obviněný poškozoval výherní terminál, resp. aby bylo zjištěno, zda a v jakém rozsahu se trestnou činností obohatil. Postačuje totiž, že obviněný zjevně participoval na činnosti skupiny osob, která jednak odcizovala peníze vložené do automatů a jednak předstírala vkládání peněz dalších, které si potom nechala vyplatit. Popsané jednání přitom bylo realizováno zcela cíleně a opakovaně, což vylučuje jakoukoli pochybnost o společném úmyslu na straně obviněného. Státní zástupce poukázal i na to, že prospěch, který obviněný zmiňuje ve svých námitkách, není znakem skutkové podstaty žádného z výše uvedených trestných činů, které v daném ohledu zohledňují škodu, tedy majetkový dopad na straně poškozeného subjektu a nikoli majetkové změny na straně pachatele. Právní posouzení skutků uvedených ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu tak státní zástupce považuje za správné a bez vad.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný R. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu. Jeho přípustnost dovodil Nejvyšší soud na základě §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Dále bylo zapotřebí zabývat se posouzením toho, zda obviněný podal dovolání včas, tj. v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu).
Podle §265e odst. 1 trestního řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V souladu s §265e odst. 3 trestního řádu je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle §265e odst. 2 trestního řádu, jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Uvedené ustanovení se však neuplatní, pokud obviněný v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán důvod nutné obhajoby, a ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně v průběhu lhůty pro podání dovolání. Z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání je v takovém případě bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí takto ustanovenému obhájci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2012, sp. zn. 6 Tdo 251/2012, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom je nutno zdůraznit, že zákon (§265e odst. 4 trestního řádu) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a proto období, v němž by mohla být stabilita napadeného pravomocného rozhodnutí ještě zákonným způsobem zpochybněna, nelze dále prodlužovat. Navíc dovolací lhůta je relativně dlouhá, takže zákon obviněnému poskytuje dostatečné časové rozpětí, aby vyvinul účinnou procesní aktivitu a dovolání mohl podat prostřednictvím obhájce, byť ho v době pravomocného skončení trestního stíhání neměl.
Z předloženého spisu dovolací soud zjistil, že obviněný v předmětné trestní věci v době, kdy trestní řízení pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obhájce neměl, neboť si ho sám nezvolil a nebyl mu ani ustanoven soudem, protože zde nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby. Rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 9. 12. 2013 (č. l. 2980). S ohledem na znění §265e odst. 1 trestního řádu ve spojení s §60 odst. 3 trestního řádu připadl poslední den lhůty k podání dovolání na pondělí 10. 2. 2014. Dovolání obviněného však bylo podáno prostřednictvím obhájce teprve dne 30. 5. 2014 (č. l. 3084), tedy až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 trestního řádu.
Nutno doplnit, že dřívější opatření o ustanovení obhájce obviněného ze dne 2. 8. 2012, ke kterému došlo z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, bylo zrušeno opatřením soudu ze dne 7. 10. 2013, jelikož po propuštění obviněného z vazby důvody nutné obhajoby odpadly (č. l. 2924). K ustanovení obhájce, jehož prostřednictvím podal obviněný dovolání, došlo posléze až opatřením soudu ze dne 7. 3. 2014 (č. l. 3067), a to z podnětu obviněného, který podáním ze dne 7. 1. 2014, požádal o ustanovení obhájce pro účely podání dovolání, když současně bez dalšího sdělil, že je bez finančních prostředků (č. l. 3013). K ustanovení obhájce pro účely podání dovolání (srov. §265d odst. 2 trestního řádu), kdy se nejedná o případ nutné obhajoby (§36 trestního řádu) a obviněný neměl v dosavadním řízení obhájce, přitom soud přistoupí pouze za splnění podmínek uvedených v §33 odst. 2, 4 trestního řádu, tj. poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o právu obviněného na bezplatnou obhajobu (popřípadě na obhajobu za sníženou odměnu) a obviněný, který si sám obhájce nezvolil, požádal o jeho ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2006, sp. zn. 11 Tdo 1340/2006, uveřejněné pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z trestního spisu je tak zřejmé, že obviněný v průběhu dovolací lhůty žádným způsobem neosvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, a proto nemohlo být o jeho právu na bezplatnou obhajobu v této době vůbec rozhodnuto, a ani mu nemohl být včas ustanoven obhájce. Zásadní podíl zodpovědnosti za marné uplynutí dovolací lhůty tedy nepochybně nese obviněný sám.
Podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Protože dovolání obviněného bylo podáno opožděně, Nejvyšší soud je v souladu s posledně citovaným ustanovením zákona odmítl, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký