ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1023.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1023/2014 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. srpna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 6 To 71/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 91/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 3 T 91/2013, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku o vině. Za to byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu soud zároveň uložil povinnost, aby v rámci zkušební doby podle svých sil a možností doplatil dlužné výživné a řádně platil výživné běžné.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 6 To 71/2014, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. ř. na částečně pozměněném skutkovém základě, že obviněný „v době od měsíce prosince 2012 do konce měsíce května 2013 s výjimkou února 2013, kdy uhradil běžné výživné ve výši 3.000,- Kč a dále částku 7.000,- Kč na předchozí dlužné výživné, v P. ani jinde řádně neplatil výživné na syna J. H., ve výši 3.000,- Kč měsíčně k rukám matky P. H., a to ačkoliv mu toto je dáno zákonem o rodině a dále na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 316/97, ze dne 15. 11. 2011, který nabyl právní moci téhož dne, měl tuto částku platit do každého 15. dne v měsíci, a na výživném tak ke dni vynesení rozsudku soudu I. stupně dlužil nejméně 8.000,- Kč“. Obviněnému pak uložil podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena také povinnost, aby v rámci zkušební doby podle svých sil doplatil dlužné výživné a řádně platil výživné běžné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 3. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.)
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. D. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) nejprve rozvedl důvody, pro něž by Nejvyšší soud měl přistoupit k věcnému přezkumu jeho námitek, přestože dovolání podal až po uplynutí zákonné lhůty uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Připustil, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, která vnímá vyloučení možnosti navrácení lhůty k podání dovolání ve smyslu §265e odst. 4 tr. ř. jako bezvýjimečné. Má však za to, že pokud v průběhu výše uvedené lhůty požádal soud o ustanovení obhájce pro účely podání dovolání, bylo by v souladu s naplněním jeho práv jako obviněného podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a samotným smyslem výše uvedeného institutu namístě, aby počátek běhu dvouměsíční lhůty připadl právě až na den, kdy obviněný o ustanovení obhájce požádal, případně na den, kdy mu bylo doručeno příslušné opatření. Dovolatel zdůraznil, že v řízení před soudy prvního a druhého stupně obhájcem sice zastoupen nebyl, když ten mu byl na žádost ze dne 22. 5. 2014 ustanoven soudem až těsně před uplynutím dovolací lhůty. Toto soudní opatření bylo jeho obhájci doručeno v pátek dne 6. 6. 2014. Konec lhůty pro podání dovolání přitom připadl na nejbližší pracovní den, tj. na pondělí dne 9. 6. 2014. Během tak krátké doby, kdy na něho obhájce neměl navíc žádný jiný kontakt než adresu jeho bydliště, nebylo objektivně možno připravit kvalifikované podání, které by vzešlo ze vzájemné konzultace.
K samotnému rozsudku odvolacího soudu obviněný namítl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Poukázal na skutkový závěr, podle nějž měl zaplatit řádné měsíční výživné v měsíci únoru 2013. Při tomto zjištění soudy podle jeho názoru nemohly dovodit, že neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči synovi po dobu delší čtyř měsíců ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku. Ustálená soudní praxe totiž onou čtyřměsíční dobou míní dobu kontinuální, souvisle na sebe navazující, což judikatura vyjadřuje slovy, že jde o „soustavné“ neplnění vyživovací povinnosti. Z toho plyne, že pokud neuhradil výživné na syna za měsíce prosinec 2013 a leden 2013 a za měsíce březen 2013, duben 2013 a květen 2013, neučinil tak pouze po dobu dvou a následně tří po sobě jdoucích měsíců. Zákonné znaky přečinu, jímž byl uznán vinným, tak nenaplnil a měl být zproštěn obžaloby. Závěrem poukázal dovolatel i na platbu další částky ve výši 7.000,- Kč, kterou soudy nesprávně k jeho tíži posoudily jako úhradu dlužného výživného za minulá období. Šlo přitom o zjevný důkaz o tom, že v rozhodném období měl zájem hradit výživné běžné a jeho platba v měsíci únoru nebyla pouze účelovým krokem ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti, jak Nejvyšší soud dovodil v rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 226/2014.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 6 To 71/2014, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby v celém rozsahu zprošťuje.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož sice argumentaci obviněného k otázce počátku a běhu dovolací lhůty jisté ratio přiznat lze, nicméně s ohledem na ustanovení §265e odst. 1 a 2 tr. ř. a k němu se vztahující judikaturu Nejvyššího soudu obstát nemůže. Jestliže obviněný nebyl v době do pravomocného skončení trestního stíhání zastoupen obhájcem, neboť si jej sám nezvolil, a současně v konkrétním případě nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby, přičemž ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně v průběhu lhůty pro podání dovolání, je z hlediska jejího běhu bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí takto ustanovenému obhájci.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel konstatováním, že dovolání bylo podáno opožděně. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost dovodil Nejvyšší soud na základě ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Dále bylo zapotřebí zabývat se posouzením toho, zda obviněný podal dovolání včas.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V souladu s ustanovením §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. však nelze uplatnit tehdy, pokud v době, kdy řízení pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný obhájce neměl, neboť si jej sám nezvolil, a přitom zároveň nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby, aby mu musel být obhájce ustanoven. V takovém případě se opis rozhodnutí soudu druhého stupně doručuje toliko obviněnému, a to i tehdy, jestliže v průběhu dovolací lhůty si obviněný pro podání dovolání zvolil obhájce anebo na jeho žádost mu jej k tomuto účelu ustanovil soud. Z hlediska běhu lhůty k podání dovolání je pak bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí napadeného dovoláním takto ustanovenému obhájci (k tomu srov. v judikatuře Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 38/2007 - T 1015, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 583/2007, a ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 251/2012).
V návaznosti na tom je nutno zdůraznit, že zákon (§265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky , tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a proto období, v němž by mohla být stabilita napadeného pravomocného rozhodnutí ještě zákonným způsobem zpochybněna, by bylo nežádoucí dále prodlužovat. Navíc dovolací lhůta je relativně dlouhá, takže zákon obviněnému poskytuje dostatečné časové rozpětí, aby vyvinul účinnou procesní aktivitu a dovolání mohl podat prostřednictvím obhájce, byť ho v době pravomocného skončení trestního stíhání neměl.
Z předloženého spisu dovolací soud zjistil, že obviněný v předmětné trestní věci v době, kdy trestní řízení pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obhájce neměl, neboť si ho sám nezvolil a nebyl mu ani ustanoven soudem, protože zde nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby. Rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 7. 4. 2014 (viz doklad o doručení na č. l . 97 spisu). Poslední den lhůty k podání dovolání tak v jeho případě - se zřetelem k ustanovení §60 odst. 3 tr. ř. - připadl na pondělí 9. 6. 2014 jako „nejbližší příští pracovní den“. Dovolání obviněného však bylo podáno prostřednictvím obhájce teprve dne 10. 7. 2014 (viz dovolání s obálkou na č. l . 110 až 112 spisu), tedy až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. ř.
K námitce dovolatele, že soudem ustanovenému obhájci bylo doručeno příslušné opatření soudu sice v dovolací lhůtě, ale až dne 6. 6. 2014 , a jemu samému pak dne 13. 6. 2014 (č. l. 106 verte spisu) a tudíž jim nebyl dán dostatečný časový prostor pro přípravu kvalifikovaného podání po vzájemné konzultaci, Nejvyšší soud nad rámec uvedeného podotýká, že obviněný disponoval písemným vyhotovením rozsudku odvolacího soudu, včetně řádného poučení o opravných prostředcích , celých šest týdnů , po které si obhájce nezvolil. Zároveň nezmiňuje, že by k získání obhájce v té době činil nějaké konkrétní kroky. „Žádost o přidělení advokáta“ pro účely podání dovolání adresoval soudu prvního stupně až dne 22. 5. 2014, kdy do uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty zbývaly přibližně dva týdny. Zásadní podíl zodpovědnosti za to, že ustanovený obhájce pak v dané věci neměl dostatek času na kontakt a konzultaci se svým klientem, tedy nepochybně nese především dovolatel sám.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Protože dovolání obviněného J. D. bylo podáno opožděně, Nejvyšší soud je v souladu s posledně citovaným ustanovením zákona odmítl , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler