ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1039.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1039/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovolání, které podal obviněný prap. B. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 55 To 105/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 60/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného prap. B. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 2 T 60/2012 , byl obviněný prap. B. D. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 27. 6. 2011 kolem 19.25 hod. na silnici v obci M., na K. n., za křižovatkou se silnicí jako službu konající policista řídil služební motorové vozidlo Policie ČR zn. Škoda Octavia, na zákazové červené znamení světelného zařízení dočasně regulujícího průjezd staveništěm kruhového objezdu zastavil v ulici L., načež však za současného spuštění výstražného světelného znamení v úmyslu zastavit řidiče protijedoucího motocyklu zn. Honda VTX 1300S, J. Ř. z důvodu řešení spáchaného přestupku v dopravě, vyjel z řady stojících vozidel přes zákazový červený signál do úseku zúžené vozovky průjezdného pruhu, kde následně špatně vyhodnotil dopravní situaci, vybočil s vozidlem vlevo napříč jízdním pruhem a vjel tak do koridoru jízdy uvedeného motocyklu, kterému tímto vytvořil náhlou překážku, v důsledku čehož došlo k nárazu levé přední části služebního vozidla PČR do levého boku motocyklu, jehož řidič J. Ř. v důsledku střetu utrpěl zranění, a to spirálovou zlomeninu levého bérce (holenní kosti) s omezením na obvyklém způsobu života nutností chůze o berlích a omezením v mobilitě po dobu 16 týdnů, svým jednáním porušil §41 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ústí nad Labem, pobočka pro Liberecký a Ústecký kraj, adresa pro doručování Česká Lípa, nám T. G. Masaryka 167, IČ 41197518, částku ve výši 13.983 Kč;
- Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje, Odbor specializovaných činností se sídlem Liberec, nám. Dr. E. Beneše 24, částku ve výši 79.525 Kč;
- J. Ř., bytem L. – T., O., částku ve výši 177.480 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 2 T 60/2012, podal obviněný prap. B. D. odvolání směřující do výroku o vině.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 55 To 105/2014 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, Regionální pobočku Ústí nad Labem, pobočku pro Liberecký a Ústecký kraj, adresa pro doručování Česká Lípa, nám T. G. Masaryka 167, IČ 41197518, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, Odbor specializovaných činností se sídlem Liberec, nám. Dr. E. Beneše 24 a J. Ř., bytem L.−T., O., odkázal s nároky na náhradu škody na řízení před jiným příslušným orgánem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 55 To 105/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 329 - 335), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že okresní soud hodnotil jen technickou stránku věci a odůvodnění rozsudku soudu nalézacího postrádá odpověď na stěžejní otázku, a to otázku proč k vytvoření překážky náhlé vozidlem jím řízeným došlo. Z důkazů provedených v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že řidič motocyklu J. Ř. nerespektoval červený zákazový signál na křižovatce a i přes zřetelný zákaz vjel do křižovatky v době, kdy tak učinit neměl. Za této situace se jako hlídka Policie ČR rozhodl řešit zcela běžnou dopravní situaci, kdy dojde k přestupkovému jednání a je přesvědčen o tom, že měl právo předpokládat, že řidič motocyklu bude respektovat následné úkony Policie ČR. Pokud vyjel z kolony vozidel s úmyslem, aby řešil přestupkové jednání řidiče motocyklu, tak k tomu byl povinen podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“), a důvodně předpokládal, že pokud řidič motocyklu spatří policejní vozidlo, užívající modrý maják s červeným oznámením STOP, tak zastaví a podrobí se vyřešení přestupku. Z výpovědí řady svědků však vyplývá, že řidič motocyklu na vozidlo policie reagoval řazením na vyšší rychlost a pokyn k zastavení nerespektoval a z jeho chování bylo evidentní, že se snaží ujet. Byl to tedy svědek Ř., který nerespektoval pokyn policie k zastavení, a to v době, kdy k takovému úkonu měl dostatečný prostor a čas. V době, kdy se proti sobě objevil motocykl a policejní vozidlo, tak vzdálenost byla cca 115 m v přehledném prostoru. Tvrzení, že si myslel, že jedou k jinému případu a že se pokyn k zastavení jeho netýká, je naprosto nevěrohodné. Obviněný uvedl, že to byl on, kdo se snažil střetu zabránit, a to za situace, kdy zjistil, že svědek Ř. má snahu ujet a spolu s ním jedoucím svědkem J. jednoznačně registroval pohyb motocyklisty směrem napravo ve směru jeho jízdy, z čehož oprávněně usoudil, že se svědek Ř. bude snažit objet policejní vozidlo zprava ve směru jeho jízdy, a právě proto, aby zabránil střetu, strhl vozidlo doleva, aby svědku Ř. umožnil objet policejní vozidlo zprava. Obviněný je proto přesvědčen, že viníkem dopravní nehody je svědek Ř., a musí tedy nést následky za své riskantní jednání, s tím, že on toliko plnil své služební povinnosti a snažil se střetu zabránit. Obviněný podotýká, že na vlastní rozhodnutí při řízení vozidla byl jen velmi krátký čas a je přesvědčen, že i svědek Ř., když proti sobě viděl policejní vozidlo, které se ho snaží zastavit, zprvu neměl jasno, zda vozidlo objede zleva či zprava. Je také přesvědčen, že podobná dopravní situace byla již v minulosti řešena např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tz 58/2011. Dále se obviněný vyjádřil k výpovědím svědků J. J., M. R. a J. R., kdy uvedl, že svědci vnímající situaci z různých míst a poloh mohou chování řidiče vnímat zcela odlišně. Nesouhlasí s tím, že by svým jednáním porušil ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), dále jen „zákon o silničním provozu“, a ustanovení §11 zákona o Policii ČR, neboť při běžné silniční kontrole v souvislosti s řešením dopravního přestupku se toliko za každou cenu snažil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zabránit střetu, a to v situaci, kdy to byl J. Ř., řidič protijedoucího motocyklu, který porušil zákon, nerespektoval pokyn policisty a snažil se ujet.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. zákoníku zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 55 To 105/2014, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 2 T 60/2012, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání částečně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce, neboť napadá skutková zjištění a nikoliv právní posouzení skutku, a částečně se jedná o námitky, které obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi náležitě zabýval. Státní zástupce uvedl, že souhlasí s odvolacím soudem, pokud tento shledal, že obviněným zmiňovaný judikát se týká odlišných okolností. Současně však má za to, že oba soudy nesprávně posuzovaly jízdu obviněného podle §41 zákona o silničním provozu jako jízdu řidiče vozidla s právem přednosti jízdy. Soudy dle jeho názoru pominuly, že smyslem užití výstražných světel modré barvy nebylo vynucení si přednosti v jízdě. V takovém případě by se dovolatel s motocyklem poškozeného minul a ke skutku by vůbec nedošlo – obě vozidla by se snadno vyhnula. Smyslem užití výstražných světel modré barvy a pohybu vozidla dovolatele bylo zastavení poškozeného jakožto pachatele dopravního přestupku – jízdy na červenou. Jednání obviněného mělo být proto posuzováno podle ustanovení upravujících zastavování vozidel policisty, tedy podle §79 zákona o silničním provozu, kdy pokud by chtěl k zastavení předmětného motocyklu užít rozsvícení nápisu STOP, mohl tak učinit pouze „…ze směru jízdy zastavovaného vozidla…“, nikoliv tedy v protisměru. Dovolatel byl subjektivně přesvědčen o tom, že zastavuje agresivního řidiče motocyklu pro spáchání dopravního přestupku. Ve skutečnosti jej však zastavoval způsobem zákonem nepovoleným a policií proto nepoužívaným. Postup dovolatele po zapnutí modrých výstražných světel a nápisu „STOP“ byl nesrozumitelný nejen poškozenému ale i přítomným svědkům. Ti ze shora uvedených důvodů nepochopili, že úkony dovolatele před střetem směřují k zastavení předmětného motocyklu. To se stalo zřejmým teprve v okamžiku, kdy již byl vzájemný střet neodvratný. I před uvedenou výhradu, která nemá vliv na samotnou právní kvalifikaci skutku, státní zástupce považuje právní posouzení skutku za správné.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (rozsudek byl zrušen toliko ve výroku o náhradě škody). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným prap. B. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného však v drtivé většině směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi svědka J. J. a svědků M. R. a J.) a z toho odvozená vadná skutková zjištění (zejména stran okolností vytvoření překážky náhlé, skutečnosti, zda zde byla dostatečná časová a prostorová možnost předejít kolizi motocyklu s policejním vozem), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že závěr o vině je založen na technické stránce věci a při hodnocení důkazů bylo abstrahováno od okolností případu) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že pouze plnil své služební povinnosti, kdy předpokládal, že pokud motocykl spatří policejní vozidlo užívající modrý maják s červeným oznámením STOP, zastaví, což se však nestalo, a dále trvá na tom, že to byl on, kdo se uhnutím vozidla vlevo snažil střetu zabránit, a to za situace, kdy zjistil, že svědek Ř. má snahu ujet a on jednoznačně registroval pohyb motocyklisty směrem napravo ve směru své jízdy, z čehož oprávněně usoudil, že se svědek Ř. bude snažit objet policejní vozidlo zprava ve směru jeho jízdy a právě proto, aby zabránil střetu, strhl vozidlo doleva, aby svědku Ř. umožnil objet policejní vozidlo zprava ve směru své jízdy).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Uvedené námitky tedy pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Obviněný v rámci své další argumentace namítá, že jeho jednání nebylo porušením ustanovení §41 odst. 1 zákona o silničním provozu, kteroužto námitku lze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněný však uvedenou námitku uplatnil s tím, že je přesvědčen, že se nedopustil žádného porušení předpisů. Tomuto ale nelze přisvědčit.
Ustanovení §41 zákona o silničním provozu se týká jízdy vozidel s právem přednostní jízdy. Podle odst. 1 řidič vozidla, který při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užívá zvláštního výstražného světla modré barvy, případně doplněného o zvláštní zvukové výstražné znamení není povinen dodržovat zde specifikovaná ustanovení zákona o silničním provozu, je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.
Obviněný při výjezdu z řady stojících vozidel zapnul výstražné světlo modré barvy a světelné znamení STOP s tím, že jeho záměrem bylo zastavit v protisměru jedoucí motocykl. Je tedy zřejmé, že pokud bylo úmyslem obviněného zastavit protijedoucí motocykl, nejednalo se o manévr automobilu majícího právo přednosti jízdy. Lze tedy souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že soudy v uvedené věci nesprávně dovodily porušení ustanovení §41 zákona o silničním provozu, neboť toto na jednání obviněného nedopadalo.
Současně se Nejvyšší soud ztotožňuje s tím, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako porušení ustanovení §79 zákona o silničním provozu, kteréžto upravuje zastavování vozidel. V odstavci 1 §79 zákona o silničním provozu jsou uvedeny subjekty oprávněné k zastavení vozidla. V odstavci 2 předmětného ustanovení je pak uvedeno, že vozidlo se zastavuje dáváním znamení k zastavení vozidla . Osoby uvedené v odstavci 1 dávají znamení k zastavení vozidla vztyčenou paží nebo zastavovacím terčem a za snížené viditelnosti červeným světlem , kterým pohybují v horním půlkruhu. Z jedoucího vozidla dávají toto znamení kýváním paže nahoru a dolů nebo vysunutým zastavovacím terčem . Policista, vojenský policista, celník nebo strážník obecní policie může z jedoucího vozidla zastavovat vozidla i rozsvícením nápisu „STOP“ podle zvláštního právního předpisu ze směru jízdy zastavovaného vozidla, a to zepředu i zezadu .
Z odstavce §79 zákona o silničním provozu tedy vyplývá, že pokud obviněný nestačil z vozidla vystoupit, aby motocykl zastavil zastavovacím terčem nebo vztyčenou paží, ale rozhodl se rozjet proti poškozenému, mohl ze svého jedoucího vozidla zastavit protijedoucí motocykl pouze kýváním paže nahoru a dolů nebo vysunutým zastavovacím terčem. Pokud však použil světelný nápis STOP, mohl tak učinit toliko ze směru jízdy zastavovaného vozidla, tedy pokud by se policejní vozidlo nacházelo buď před motocyklem, nebo za ním, nikoli však proti směru jízdy, neboť je obecně známo, že jakákoli jízda v protisměru je vysoce riskantní a pro ostatní účastníky silničního provozu nebezpečná.
Podle §41 odst. 3 zákona o silničním provozu , znamení k zastavení vozidla se musí dávat včas a zřetelně s ohledem na okolnosti provozu na pozemních komunikacích tak, aby řidič mohl bezpečně zastavit vozidlo a aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích .
Přestože mezi motocyklem a policejním vozem byla dle obviněného vzdálenost cca 115 metrů a jednalo se o přehledný silniční úsek, lze předpokládat, a vyplývá to i z výpovědi svědků, že uvedený manévr jim nebyl dostatečně srozumitelný, resp. zřetelný, kdy poškozený J. Ř., přestože se dopustil dopravního přestupku svou jízdou na červenou, si uvedený manévr vyložil jako jízdu policejního vozidla k případu, nikoli zásah směřující k zastavení jeho osoby coby pachatele dopravního přestupku. Z pohledu poškozeného se totiž jednalo o policejní vozidlo s výstražnými světly jedoucí v protisměru, tedy zcela zřetelně opačným směrem, než kterým mířil poškozený.
Uvedené závěry jsou v souladu s obviněným zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tz 58/2011, neboť v předmětné věci zasahující policista postupoval podle uvedeného ustanovení §79 odst. 2 zákona o silničním provozu, kdy k zastavení řidiče užil zastavovací terč. Jednalo se o odlišné skutkové okolnosti než v projednávané věci.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného prap. B. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata