ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1075.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1075/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání, které podal obviněný T. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 To 4/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 18/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 To 4/2014, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 70 T 18/2012,v části týkající se obviněného T. H. zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 70 T 18/2012 , byl obviněný T. H. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku na skutkovém základě, že v období od měsíce dubna 2010 do měsíce srpna 2010, na různých místech ČR, obžalovaný T. H., po předchozí vzájemné dohodě s obžalovaným M. B., jež spočívala v úmyslu vylákat finanční prostředky za účelem společného obohacení se, postupně uzavřel v celkem pěti případech s klienty smlouvy na dodání osobních motorových vozidel ze zahraničí, zálohové platby za tato vozidla byly dle instrukcí obžalovaného H. předány poškozenými v hotovosti, popř. na jím uvedený bankovní účet, který poškozeným obžalovaný H. zadal taktéž, přičemž zálohy následně inkasoval obžalovaný B., vozidla klientům však dodána nebyla a ani peněžní prostředky nebyly klientům vráceny zpět, kdy tímto způsobem přesně popsaným v bodech 1) až 5) výroku odsuzujícího rozsudku způsobili škodu ve výši 1.306.500 Kč.
Za to byl obviněný T. H. podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným M. B. uhradit škodu ve výši 700.000 Kč na účet poškozené obchodní společnosti TRIFID CONSULT a. s., IČ: 25359541, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, V Celnici 1028/10, 206.000 Kč k rukám poškozené J. P., trvale bytem P. L.– S., t. č. bytem P., J., a 70.000 Kč na účet společnosti Dalmateens, s. r. o., IČ 29037603, se sídlem v Praze 8, 1. pluku 12h.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. B.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 To 4/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu obviněného nově odsoudil podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. H. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by na jeho straně byl dán od počátku úmysl k jednání uvedenému u všech údajně spáchaných skutků. K tomu zejména uvedl, že se s obviněným M. B. seznámil přes svého tehdejšího spolupracovníka L. F., a mezi ním a obviněným M. B. byly vzájemné vztahy upraveny písemnou zprostředkovatelskou smlouvou, kterou by jistě neuzavírali, pokud by mezi nimi existovala dohoda s cílem vylákat na poškozených finanční prostředky. Z jednotlivých realizovaných obchodů mu měla připadnout pouze provize, přičemž s veškerou přijatou hotovostí nakládal zcela transparentně a doložitelným způsobem, když veškeré finance vyjma provizí u skutků 4) a 5) zaslal obviněnému M. B. O tom, že účet, na který peníze poslal, není účtem společnosti M.B.S. Cars s. r. o., ale ve skutečnosti účtem I. T., se dozvěděl až v průběhu trestního řízení. Pokud část peněz poslal na účet bratra obviněného B., pak k tomu přistoupil až po vysvětlení obviněného B., že účet společnosti je dočasně blokován, a je tedy nutné využít účet jeho bratra. Obviněný dále poukázal na to, že veškeré obchody, které byly předmětem trestního stíhání, měly být realizovány v průběhu pouhých tří a půl měsíců, kdy po celou dobu byl sám obviněným B. ujišťován o dodání vozů a o skutečnostech, které měly zapříčinit zdržení jejich dodání. Zejména u skutků 1) a 2) nemohl být podle obviněného dovozován ani nepřímý úmysl, jelikož tyto obchody probíhaly v podstatě souběžně, a proto mu nemohlo být ještě známo, že obviněný B. vozy nedodá. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) obviněný poukázal na skutečnost, že z důvodu nedostatku finančních prostředků na straně zájemce o dodání vozu investoval na složení obviněným B. požadované zálohy i své vlastní peníze, peníze jeho rodiny a družky v celkové výši 176.000 Kč, což vedle dalších svědeckých výpovědí dokládá, že ještě v červenci 2010 neměl podezření, že vozidla nebudou dodána. Z těchto důvodů nemají podle obviněného závěry soudu ohledně nepřímého úmyslu oporu ve skutkových zjištěních, zejména u dílčích útoků pod body 1) a 2). Pokud by byl jeho úmysl shledán pouze u skutků pod body 3) až 5), pak by vzhledem ke způsobenému následku nemohlo být jeho jednání kvalifikováno jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 To 4/2014, v plném rozsahu zrušil.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že není možné přisvědčit obhajobě obviněného, že svoji součinnost s obviněným B. vnímal jako zprostředkování reálných obchodních transakcí, jelikož při dovození podvodného záměru soudy zcela důvodně vycházely z takových obecně podezřelých okolností jeho součinnosti s M. B., které se týkaly chybějícího zápisu obchodní společnosti M.B.S. Cars s. r. o. ve veřejně přístupné evidenci Obchodního rejstříku se všemi zákonem předepsanými údaji tak, aby nebylo pochyb, že takový obchodní subjekt, jehož potenciální obchodní klienty obviněný hodlal oslovovat seriózní nabídkou svých služeb v součinnosti s jeho údajným statutárním zástupcem, skutečně existuje, je způsobilý fungovat v obchodním styku a uskutečněné finanční plnění svých závazků také inkasovat prostřednictvím svého bankovního účtu. Minimálně takové zjištěné poznatky pak musely obviněnému zabránit ve tvrzeném přesvědčení, že se spoluobviněným M. B. vstupuje do takové míry dohodnuté součinnosti, která je založena na reálném uskutečnění obchodů s ojetými zahraničními vozidly. Přitom se obviněný nepozastavoval ani nad zjištěním, že ve smlouvě o dohodnuté obchodní spolupráci chybí údaj o bankovním spojení na jeho obchodního partnera. Jestliže se obviněný při následném kontaktu s poškozenými dozvěděl, že jim předané telefonické a elektronické spojení na tvrzeného dovozce objednaných automobilů není funkční a adresa jeho trvalého bydliště je falešná, přičemž ani jemu samotnému nebylo známo, zda tento učinil příslušné kroky k obstarání vozidel, pak mu takové skutečnosti nebránily ve sjednávání dalších objednávek pod body 3) až 5) výroku o vině a z inkasovaných záloh si strhávat příslušnou provizi. Státní zástupkyně proto akceptovala shodný závěr obou soudů, že obviněný jednal v úmyslné formě zavinění, a to minimálně v jeho nepřímém stupni, přičemž úmyslu přímému by u skutku pod bodem 2) nasvědčovala svědecká výpověď čalouníka K. M., se kterým obviněný sice uvedenou zakázku sjednával, avšak po nakoupení materiálu se již stal pro jmenovaného živnostníka zcela nekontaktním.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný T. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněný zaměřil svou dovolací argumentaci proti posouzení subjektivní stránky, když namítal, že zejména u skutků popsaných pod body 1) a 2) výroku odsuzujícího rozsudku nemělo být dovozeno jeho zavinění ve formě úmyslu, ať již přímého či eventuálního. Takové námitky svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání obviněného je důvodné.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tzv. podvodný úmysl pachatele musí být dán již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu, a naopak nepostačuje, pokud jej získá až dodatečně. V projednávané věci přesto nalézací soud postavil svůj závěr o úmyslném jednání obviněného T. H. u všech dílčích útoků pouze na tom, že se jednalo o opakované případy, kdy měl obviněný od zákazníků informace, že dohody nejsou plněny, byl si vědom nestandardního nakládání s poskytnutými finančními zálohami, které byly adresovány na rozdílné účty, a měl předchozí zkušenosti s předmětnou činností spočívající v opatřování a prodeji osobních motorových vozidel (str. 10 a 11 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud přitom pominul, že obviněný informace o neplnění smluv mohl od poškozených získat nejdříve poté, kdy uzavřel kupní smlouvy specifikované u dílčích útoků popsaných pod body 1) a 2) odsuzujícího rozsudku, resp. poté, kdy od tam uvedených poškozených obdržel předmětné zálohy. Zjištění, že obviněný T. H. si byl vědom skutečnosti, že uzavřené kupní smlouvy nejsou plněny v dohodnutých termínech, a přesto uzavíral obdobným způsobem další smlouvy, je pro posouzení jeho zavinění nepochybně zásadní, avšak s ohledem na uvedené je lze vztahovat až k dalším dílčím útokům popsaným pod body 3), 4) a 5). Obdobně pak nelze ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) usuzovat na úmyslné zavinění obviněného ani z jeho vědomosti o nestandardním nakládání s poskytnutými finančními zálohami, které byly adresovány na rozdílné účty, jak uzavřel nalézací soud, neboť u obou těchto dílčích útoků byly peněžní prostředky zasílány poškozenými na jediný účet – účet I. T. (s výjimkou doplatku zálohy poškozené J. P., který byl poškozenou zaslán na účet dovolatele a z něj obratem na účet I. T.), přičemž se nalézací soud nijak nevypořádal s obhajobou dovolatele, že účet I. T. považoval za účet společnosti M.B.S. Cars s. r. o. Nalézacím soudem učiněné skutkové závěry, jak jsou popsány v jeho rozhodnutí, proto nepochybně nepostačují pro závěr o úmyslném jednání dovolatele v případě dílčích útoků pod body 1) a 2).
Své úloze potom v této souvislosti nedostál ani odvolací soud, který vědom si nedostatečnosti objasnění vztahu mezi dovolatelem a obviněným M. B. na jedné straně ve vztahu k jednání popsaným pod body 1) a 2) uvedl pouze to, že tato jednání probíhala v podstatě souběžně a lze připustit, že do konce lhůty, kterou stanovil obviněný B. pro dovoz objednaných aut do ČR, se mohl obviněný T. H. domnívat, že vozidla skutečně dodá (str. 5 rozsudku odvolacího soudu), a na druhé straně na tomto základě dospěl ke zřetelně neodpovídajícímu závěru, že obviněný T. H. ve vztahu k dílčím útokům popsaným pod body 1) a 2) výroku jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém.
Za této situace Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o naplnění znaku zavinění ve formě úmyslu u obviněného T. H., pokud jde o dílčí útoky popsané pod body 1) a 2), spočívá na nesprávném právním posouzení, když neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, zachycenému ve skutkové větě a rozvedenému v odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu.
Další pochybení ve vztahu k posouzení zavinění obviněného T. H. spatřuje Nejvyšší soud v tom, že u dílčího útoku popsaného pod bodem 3) výroku se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí žádným způsobem nevypořádaly s okolností přímo uvedenou ve skutkové větě, že totiž dovolatel část požadované zálohy ve výši 106.000 Kč uhradil na bankovní účty označené obviněným M. B. z vlastních prostředků, zatímco poškozený poskytl pouze částku ve výši 70.000 Kč. Tato skutečnost totiž z logiky věci podstatně oslabuje, ne-li přímo vylučuje obecný předpoklad dovozený soudy, spočívající v tom, že s ohledem na jeho vědomost o neplnění uzavřených kupních smluv v dohodnutých termínech byl dovolatel přinejmenším srozuměn s tím, že vozidla nebudou dodána a vylákané zálohy nebudou poškozeným vráceny. Bez přesvědčivé argumentace, která by uvedený rozpor překlenula, proto nemohl obstát ani závěr o úmyslném jednání dovolatele v případě tohoto dílčího útoku.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného ve výše popsaném rozsahu důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 To 4/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 70 T 18/2012,v části týkající se obviněného T. H., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Ostravě bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby nalézací soud posoudil, zda u všech dílčích útoků lze skutečně dovozovat úmysl obviněného T. H., a aby své úvahy pečlivě a především přesvědčivě odůvodnil. Současně je třeba, aby případné přetrvávající pochybnosti ve skutkových zjištěních významných pro posouzení subjektivní stránky soud hodnotil zásadně ve prospěch obviněného.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vytknutá pochybení stran právního posouzení se týkala výhradně těch skutkových okolností, které neměly žádný vztah ke spoluobviněnému M. B., a proto v jeho prospěch ani nepřicházelo v úvahu uplatnění tzv. beneficia cohaesionis.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký