ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1092.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1092/2014-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014 o dovolání, které podal obviněný M. R. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 3 To 41/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 12/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 29 T 12/2013 , byl obviněný M. R. uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1. výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 10. 2. 2013 v ranních hodinách, v O., na ulici R., v baru, po předchozím požití alkoholických nápojů, za přítomnosti více, než sedmi osob, po delší dobu trvající řádově desítky minut, otravoval přítomné hosty, vyprovokovával drobné slovní a fyzické rozepře, napadl M. K., kterého udeřil do obličeje, čímž mu způsobil zranění, jež si nevyžádalo další léčení, následně, po opakovaných slovních a fyzických rozepřích, napadl také V. M., kterého ohrožoval barovou židlí, poté uchopil skleněný popelník a do druhé ruky pivní krýgl, těmito předměty se pokoušel zasáhnout oblast hlavy a krku V. M., poté, co upadl na zem a skleněné předměty, které držel v ruce, se rozbily, uchopil jeden ze vzniklých střepů a zaútočil s ním proti krku V. M., vedeným úderem mu způsobil řeznou ránu na pravé boční ploše krku délky 8 cm, probíhající z oblasti úhlu dolní čelisti vpravo šikmo zleva doprava, shora dolů za zadní kraj pravého kývače hlavy, poranil mu také větší žílu hlavy sbírající krev z oblasti spánku, žílu velkého ušního nervu a povrchní list příušní slinné žlázy, toto poranění si vyžádalo chirurgické ošetření a navazující léčení spočívající v hospitalizaci v nemocničním zařízení do 13. 2. 2013 a v domácím léčení spojeném s pracovní neschopností do 24. 2. 2013, vedeným úderem však V. M. velmi dobře mohl způsobit také daleko závažnější poranění, zejména poškození krční tepny, které mohlo zapříčinit rychlou masivní krevní ztrátu vedoucí až k úmrtí poškozeného v důsledku vykrvácení; přitom s ohledem na charakter použitého nástroje, kterým útok vedl, intenzitu, kterou k úderu použil, za situace, kdy útok vedl záměrně proti těm tělesným partiím V. M., kde je i v laickém povědomí, že se zde nachází řada velkých tepen a žil nezbytných k životu každého člověka, přinejmenším musel být srozuměn s tím, že může způsobit smrt poškozeného; takového jednání se dopustil, ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Olomouci 7 T 15/1996 ze dne 24. 4. 2006 byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, který vykonal ke dni 11. 10. 1997, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci 5 T 153/1997 ze dne 3. 2. 1998 byl mimo jiného uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, který částečně vykonal ke dne 31. 5. 1999 a rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, 4 T 185/2002 ze dne 6. 3. 2003 byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a), b) tr. zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roků, který vykonal ke dni 4. 7. 2007 “;
jednak zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2. výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 10. 2. 2013 kolem 08:26 hodin v O., v areálu Vojenské nemocnice v O., na vyšetřovně protialkoholní záchytné stanice, kam byl v souvislosti s předchozím agresivním jednání v o. baru eskortován hlídkou Policie ČR, po sejmutí služebních pout, v době, kdy byl přebírán do další péče nemocničním personálem, fyzicky napadl člena hlídky nstržm. A. T., kterého udeřil pěstí do nosu a způsobil mu tak zranění spočívající ve vlasovité zlomenině nosních kostí bez dislokace a v deformitě nosu s nepřirozenou pohyblivostí jeho kořene, které ke svému řádnému zhojení objektivně vyžaduje další léčení v trvání minimálně dvou týdnů “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za trestné činy, kterými byl uznán vinným tímto rozsudkem a za přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 6 T 331/2012, který mu byl doručen dne 18. 4. 2013 a který právní moci nabyl dne 27. 4. 2013, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně se podle §43 odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušuje trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 6 T 331/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu způsobené škody, a to:
- V. M. v T., bytem O., R., částku ve výši 2.122 Kč,
- Policii ČR, Krajskému ředitelství policie O. kraje, O., T. K., částku ve výši 2.400 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozený V. M. se zbytkem uplatněného nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 29 T 12/2013, podal obviněný odvolání, které směřoval toliko do výroku o vině pod bodem 1. a výroku o uloženém trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 3 To 41/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 3 To 41/2014, podal obviněný M. R. prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání (č. l. 593 − 602), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Obviněný dovoláním napadl toliko výrok o vině pod bodem 1. z rozsudku nalézacího soudu a výrok o trestu.
Obviněný je přesvědčen, že jak odvolací, tak i nalézací soud nesprávně dovodily, že svým jednáním naplnil subjektivní stránku ve vztahu ke zločinu vraždy, byť ve stadiu pokusu. Namítl, že průběh konfliktu i jeho následné chování po konfliktu v žádném případě nenasvědčovalo úmyslu usmrtit poškozeného V. M.. Zejména z výpovědí zasahujících policistů, kteří jej kritického dne převáželi z baru na R. ulici v O. na záchytnou stanici, a to nstržm. A. T. a nstržm. P. V., jednoznačně vyplynulo, že byl z celé události značně otřesen, obával se o život poškozeného V. M., litoval způsobeného zranění a z jeho celkového chování a rozpoložení jednoznačně vyplývá, že v žádném případě neměl v úmyslu poškozeného usmrtit a že s takovým následkem nebyl ani srozuměn. Také z výpovědi svědka M. K., slyšeného u hlavního líčení dne 7. 11. 2013 před nalézacím soudem, nelze takový závěr dovodit. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej, na základě zjištěných okolností, prokázat. Jeho jednání bylo vyprovokováno jednáním poškozeného V. M., který jej napadl jako první a opakovaně jej uhodil. Současně jej fyzicky atakoval i svědek M. K. Obviněný poukázal na závěry znalců, z nichž lze dovodit, že afektem, tedy agresí, reagoval na ohrožení vlastní osoby, přičemž nebylo dostatečně objasněno, do jaké míry jeho počínání ovlivnilo snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností v důsledku prosté opilosti a do jaké míry jej ovlivnila právě jeho osobnostní struktura. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů se s těmito skutečnostmi náležitě nevypořádaly. Obviněný trvá na tom, že ke zranění poškozeného V. M. došlo nedopatřením a nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že si neuvědomil, že a kdy došlo vlastně k rozbití krýglu a že poškozeného zasáhl pouze náhodně. Odvolací soud převzal do odůvodnění usnesení nesprávné skutkové zjištění nalézacího soudu o tom, že měl uchopit vzniklý střep v úmyslu s ním útočit, avšak pro takový závěr nesvědčí žádný z provedených důkazů, a to ani kamerový záznam z místa činu. Poukazuje na skutečnost, že kamerový záznam z místa činu z kritického dne není kompletní, resp. byl zkrácen, jak vyplývá ze zprávy policejního orgánu na č. l. 454 spisu. Touto skutečností bylo porušeno jeho právo na obhajobu, stejně jako zásada zákazu deformace důkazů, neboť nebyla osvětlena otázka kdo a s jakým úmyslem provedl výběr a hodnocení záznamu z kamerového systému z místa činu s tím, že byly údajně zaznamenány jen rozhodné momenty, zachycující průběh konfliktních situací, nejsou zde však zachyceny situace, o kterých hovořil jak on, tak i u hlavního líčení slyšení svědci potvrzující jeho verzi obhajoby. Obviněný má tedy za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo, kdy jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 3 To 41/2014, v napadené části zrušil a vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, kdy námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Průběh celého konfliktu byl zaznamenán obrazovým záznamem, který zcela korespondoval s výpověďmi svědků v dané kauze. Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Přestože obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 3 To 41/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři , neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho výpovědi a dále výpovědi zasahujících policistů nstržm. A. T. a nstržm. P. V., a svědků M. K. a M. K., stejně jako poškozeného V. M., a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a speciální klinické psychologie vypracovaného na jeho osobu; spadá sem taktéž námitka stran nekompletnosti kamerového záznamu z místa činu) a vadná skutková zjištění (zejména námitky stran zjištění, jak k fyzické potyčce došlo, kdo ji inicioval a jak došlo k rozbití krýglu, stejně jako námitka stran strategie jeho chování, resp. jak tato mohla ovlivnit jeho jednání v inkriminované chvíli, stejně jako zjištění, do jaké míry byly v důsledku jeho opilosti sníženy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že pro závěr o jeho úmyslu zaútočit střepem nesvědčí žádný z provedených důkazů) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že útok inicioval poškozený V. M., který jej napadl jako první a následně jej atakoval svědek M. K., kdy útočníci byli v přesile, což v něm vyvolalo pocit ohrožení, kdy na takové ohrožení své osoby reagoval agresí, uchopil židli, kterou se proti útočníkům oháněl, a následně vzal do jedné ruky krýgl a do druhé popelník, máchal okolo sebe rukama a teprve poté, co upadl na zem, zcela náhodně při máchání rukama trefil poškozeného V. M. do krku, aniž by si uvědomil, že krýgl již není celý, resp. že jej zranil střepem; následně byl z celého incidentu otřesen a měl obavu o život poškozeného).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Procesní námitkou je i námitka stran záznamu kamerového systému, v rámci níž obviněný napadá jeho procesní použitelnost. Mezi procesní námitky lze podřadit i ty, které směřují ke zpochybnění způsobu, jakým byly jednotlivé důkazy soudy vyhodnoceny, resp. námitka stran zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z pečlivého odůvodnění je patrno, jak se vypořádal s námitkami, které obviněný následně uplatnil i v rámci podaného dovolání. Odvolací soud se k provedeným důkazům vyjádřil v tom smyslu, že „ v samotném důkazním řízení, provedeném před soudem prvního stupně, nebylo možno shledat formálních ani faktických nesprávností. Nalézací soud řádně provedl jednotlivé výpovědi svědků, řadu listinných důkazů i obsah znaleckých posudků, včetně výslechů jednotlivých znalců, jako zpracovatelů znaleckých posudků, jakož i obsah obrazového záznamu, na němž je zachycen celý průběh konfliktu, při němž k poranění poškozeného došlo, i značně dlouhá část jednání obžalovaného, jež konfliktu předcházelo, o které své rozhodnutí o vině obžalovaného opřel “ (str. 5 napadeného usnesení). S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Stejně tak se Nejvyšší soud ztotožňuje i se závěry soudů stran subjektivní stránky jednání obviněného, na něž lze plně odkázat. Zejména odvolací soud na str. 8 až 9 napadeného usnesení podrobně rozepsal, na podkladě jakých skutečností dovodil, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), kdy se současně vyjádřil i k otázce agresivity a impulzivnosti chování obviněného a míry možného snížení rozpoznávací a ovládací složky jeho jednání způsobené strachem, případně jeho stavem opilosti.
Obviněný sice závěrem vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty pokusu vraždy s tím, že jeho jednání pod bodem 1. výroku o vině mělo být kvalifikováno mimo jiného jako těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací, částečně je zcela neopodstatněná.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata