ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1131.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1131/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2014 o dovoláních, která podali obvinění M. J. a M. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 7 To 53/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněných M. J. a M. S. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 4 T 8/2013 , byli obvinění M. J. a M. S. uznáni vinnými trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.), spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „ na základě společné dohody a společně participující na činnosti společnosti EuroCash s.r.o. nejprve uzavřel již odsouzený L. J. s poškozenou H. C. v místě jejího bydliště v P., N. P. Smlouvu o úvěru datovanou dne 19. 1. 2007 na částku ve výši 60.000,- Kč, kde byla v této smlouvě stanovena měsíční splátka na poskytnutý úvěr ve výši 2.491,- Kč s úrokem 44,1 p.a., přičemž při uzavírání smlouvy bylo využito finanční tísně a rozumové slabosti poškozené, která byla zřejmá, neboť tato se zavázala v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru převést na L. J. práva a povinnosti k družstevnímu bytu 2+1 v P., v ulici N. P., jehož hodnota byla stanovena na částku ve výši 1.687.000,- Kč, což učinila téhož dne, a to podpisem Smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu společně s Oznámením o převodu členských práva povinností a Smlouvy o podnájmu družstevního bytu za účasti obžalovaného M. S., který byl k tomuto úkonu zmocněn L. J. a jednal na příkaz obžalovaného M. J., a následně, kdy poškozená nebyla schopna hradit pravidelně měsíční splátky úvěru, obžalovaný M. J. na základě generální plné moci od L. J. pohledávku uplatnil a to tak, že dne 20. 8. 2007 uzavřel Smlouvu o postoupení pohledávek s R. Š. a převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jeho osobu, a poškozená musela byt vyklidit, aniž by získala finanční prostředky z prodeje bytu po odečtení dlužné částky, čímž byla poškozené způsobena škoda ve výši 1.515.720,- Kč “.
Za to byl obviněný M. J. odsouzen podle §209 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu 5 (pěti) let. Dle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl rozsudkem současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 34 T 4/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Obviněný M. S. byl odsouzen podle §253 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 (dva a půl) roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené H. C., bytem S., škodu ve výši 1.515.720 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 4 T 8/2013, podali oba obvinění M. J. a M. S. odvolání, která směřovali do všech výroků rozsudku. Odvolání podal i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, a to v neprospěch obou obviněných, kdy toto směřoval do výroků o uložených trestech.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 7 To 53/2014 , ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 4. 2014, č. j. 7 To 53/2014-382, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. J. a M. S. na podkladě totožného skutkového stavu uznal vinnými přečinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný M. J. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. 34 T 4/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (nesprávně uvedeno tr. ř.) byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu 5 (pěti) let.
Obviněný M. S. byl odsouzen podle §218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené H. C., bytem S., škodu ve výši 1.515.720 Kč.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 7 To 53/2014, podali obvinění prostřednictvím svých advokátů dovolání.
Obviněný M. J. v rámci podaného dovolání (č. l . 396 − 398) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítl, že soudy jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly, kdy je toho názoru, že nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Naopak namítá, že žádným způsobem nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že on sám neměl žádné povědomí o ekonomické situaci poškozené či o jejich ekonomických možnostech dostát sjednanému závazku tj. hradit měsíčně částku 2.491,00 Kč, vyplývající z úvěrového vztahu. Taktéž nebyl nikým informován o tom, že by snad poškozená měla být osobou rozumově slabou či jinak k úkonům tohoto typu duševně nezpůsobilou. Uvedl taktéž, že konstatování soudu, že z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu lichvy je rozhodné jednání obviněných do 19. 1. 2007, které jednoznačně vyplývá zejména z provedených listinných důkazů, nerozumí. Stejně tak má za to, že soud nalézací nesprávně právně zhodnotil postoupení pohledávky jako uplatnění pohledávky. Na základě plné moci sice dne 20. 8. 2007 uzavřel Smlouvu o postoupení pohledávky s R. Š. a spolu s pohledávkou na něho převedl i její zajištění, tzn. Smlouvu o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, a to poté, kdy poškozená úvěr nesplácela, ale tímto převodem nedošlo k uplatnění pohledávky. R. Š. se tak stal novým věřitelem pohledávky a bylo na něm, zda ji uplatní vůči dlužníkovi, tj. poškozené, či nikoliv. Jak s pohledávkou R. Š. naložil, pak už nebylo věcí obviněného. Obviněný zdůraznil, že nikdy nejednal v úmyslu se obohatit jakkoliv nad rámec nároků vyplývajících z úvěrové smlouvy na úkor poškozené či připravit ji o její členský podíl v bytovém družstvu. Poté, kdy poškozená úvěr neplatila, neplatila ani nájemné a zálohy na byt, tak jak bylo stanoveno bytovým družstvem, došlo k prodeji pohledávky za poškozenou.
Obviněný poukázal na rozdílné znění §253 odst. 2 tr. zák. a §218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy namítl, že rozhodně nezískal značný prospěch, a to ani obviněný M. S. a odsouzený L. J., kdy nesouhlasí s tvrzením soudu, že značný prospěch nebyl získán uplatněním pohledávky, ale již převodem členských práv a povinností k bytu. Smyslem zajišťovacího převodu práva je posílení postavení věřitele vůči dlužníkovi tím, že spolupůsobí k řádnému splnění závazku dlužníka a umožňuje věřiteli dosáhnout uspokojení pohledávky. Podmíněně dočasně převedené právo nemá stejný obsah, jako by šlo o běžný převod práva.
Obviněný poukázal dále na to, že v projednávané věci došlo k zániku trestní odpovědnosti promlčením. Stejně tak má za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil použití nového trestního zákoníku jako pro něho výhodnějšího, neboť je třeba přihlížet nejen ke zvláštní, ale také k obecné části trestního zákoníku, kdy ustanovení o zániku trestnosti promlčením trestního stíhání je dle trestního zákona pro pachatele příznivější a neshoduje se tak s tvrzením odvolacího soudu, že v obou zákonech je promlčecí doba u trestných činů, s horní hranicí trestní sazby pěti let, stanovena ve shodné délce deseti let. Promlčecí doba v trestním zákoně je u trestných činů, s horní hranicí trestní sazby pěti let, stanovena v délce pěti let, a proto namítl promlčení, kterým se však odvolací soud nezabýval s ohledem na své tvrzení o shodné délce promlčecí doby.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný M. J. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 7 To 53/2014, zrušil a podle §265 odst. 1 věta první tr. ř. jej zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, neboť' v obžalobě označený skutek není trestným činem či je promlčen. Pro případ, že by Nejvyšší soud po projednání dovolání neshledal všechny předpoklady pro to, aby ve věci sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, obviněný navrhl, aby podle §265 k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 7 To 53/2014, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 4 T 8/2013, zrušil, a aby podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. S. v rámci podaného dovolání (č. l . 393 − 395) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř ., maje za to, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo dle zákona nepřípustné, a současně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že v době spáchání trestného činu bylo nutno věc posoudit podle tehdy platného zákona, tj. trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdy promlčecí doba u uvedeného trestného činu byla s ohledem na trestní sazbu v rozmezí 6 měsíců až 5 let stanovena v délce 5 let. K případnému přerušení promlčecí doby mohlo dojít teprve sdělením obvinění, avšak k tomuto úkonu došlo teprve dnem 16. 4. 2012, tedy po uplynutí pětileté promlčecí doby.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný spatřuje v tom, že užití trestního zákoníku, tedy pozdějšího právního předpisu, není pro něho příznivějším, neboť je třeba zohlednit i otázku zániku trestnosti, kdy je zřejmé, že dřívější právní úprava dle trestního zákona č. 140/1961 Sb. stanovila promlčecí dobu v délce 5 let, zatímco trestní zákoník stanovuje pro uvedený přečin promlčecí dobu v délce 10 let.
Na základě výše uvedených námitek obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud jakožto soud dovolací napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 7 To 53/2014, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla, že námitce stran promlčení trestního stíhání, uplatněnou ve spojitosti s námitkou nesprávné aplikace nového trestního zákoníku jako pro obviněné příznivějšího právního předpisu, a to s ohledem na odlišnou, resp. delší promlčecí lhůtu u trestného činu lichvy, nelze přisvědčit. Takovou překážku jejich trestního stíhání by nebylo možno dovodit ani za stavu, že by se právní kvalifikace jejich jednání odvíjela od správného způsobu aplikace ustanovení trestních zákonů o jejich časové působnosti, podle kterého měli být uznáni vinnými trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zák. tak, jak vyplynulo z odsuzujícího výroku z rozsudku nalézacího soudu. K dokonání trestného činu došlo dne 20. 8. 2007, běh promlčecí lhůty byl přerušen dne 6. 4. 2012 vydáním usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání, kdy bylo ve smyslu procesního úkonu „sdělení obvinění“ dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2001 doručeno obviněnému M. J. dne 12. 6. 2012 a obviněnému M. S. dne 16. 4. 2012. Státní zástupkyně dále uvedla, že k dokonání trestného činu došlo právě uplatněním pohledávky, resp. uzavřením Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 8. 2007, nikoli uzavřením Smlouvy o zajišťovaném převodu členských práv a povinností a Smlouvy o podnájmu předmětného družstevního bytu ze dne 19. 1. 2007. Nelze přisvědčit ani argumentaci, že Smlouva o zajišťovacím převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu byla svou povahou dočasná a nejednalo se o běžný převod práva, neboť s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu došlo k realizaci tzv. propadné zástavy ve prospěch věřitelské strany a tím i ke způsobení kvalifikovaného trestného následku ve smyslu §253 odst. 2 tr. zák., a stalo se tak i přesto, že smluvní ujednání o propadné zástavě bylo neplatné. Z hlediska odpovědnosti za způsobený trestný následek tak v daném případě zůstává podstatným, že dovolatelé při smluvním zakotvení neplatného smluvního ujednání o propadné zástavě jednali se záměrem získat na úkor poškozené značný prospěch v podobě členského podílu k jejímu družstevnímu bytu v hodnotě 1.687.000 Kč, kterou tak při zohlednění jimi vyplacených úvěrových peněz v částce 60.000 Kč poškodili v rozsahu takto způsobeného škodlivého následku ve výši 1.515.720 Kč. Státní zástupkyně uzavřela, že vzhledem k dovozenému časovému momentu dokonání trestného činu lichvy ve smyslu §253 odst. 1, 2 tr. zák. je tedy současně zřejmé, že na straně žádného z dovolatelů nenastala překážka jejich trestního stíhání v podobě uplynutí promlčecí doby a tím ani důvod pro zastavení jejich trestního stíhání, plynoucí z ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Státní zástupkyně dále uvedla, že obvinění jednali ve smyslu §253 odst. 1 věta prvá, odst. 2 tr. zák., aniž by z hlediska jejich trestní odpovědnosti bylo jakkoliv rozhodným, jak bylo dále naloženo s takto získanou majetkovou hodnotou, neboť k takovým skutečnostem došlo až po dokonání trestného činu. Dále poukázala na to, že si především odvolací soud (byť ve spojení s právní kvalifikací podle pozdější trestně právní úpravy) neujasnil, o kterou ze samostatných skutkových podstat trestného činu lichvy se v daném případě jednalo, neboť v rámci právní věty uvedl i „a pohledávku uplatnili“, kdy však nelze tyto z hlediska trestní odpovědnosti přičítat současně. Za stěžejní však státní zástupkyně považuje skutečnost, že uvedené přezkumné závěry, týkající se jednak vadné aplikace ustanovení o časové působnosti trestních zákonů s chybějícím dopadem na zánik trestní odpovědnosti obou dovolatelů, jakož i výše poukázané formulační nadbytečnosti výroku o jejich vině, nemohou nikterak ovlivnit jejich celkové postavení v rámci předmětného trestního řízení.
Závěrem státní zástupkyně uvedla, že nelze přiznat žádnou právní relevanci námitkám obviněného M. J., že nebyla vyvrácena jeho obhajoba o tom, že o ekonomické situaci poškozené či jejích ekonomických možnostech dostát jejímu závazku nevěděl a že nebyl nikým informován o tom, že by snad poškozená měla být osobou rozumově slabou či jinak k právním úkonům tohoto typu duševně nezpůsobilou, neboť se s ní setkal fakticky až u soudu, kdy v uvedeném lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu. K námitkám stran nepřiměřené přísnosti uloženého trestu se pak vyjádřila v tom smyslu, že tuto nelze považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani ve smyslu té jeho právní námitky, která se dotýká otázky „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. trestního). Samotný výrok o trestu je totiž po stránce hmotně právní napadnutelný toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný M. J. neuplatnil.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. J. a obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 7 To 53/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. J. a M. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy M. S. uplatnil i dovolací důvod podle písm. e).
Obviněným M. S. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž obviněný namítá, že byl odsouzen pro skutek, u něhož bylo trestní stíhání promlčeno.
Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
Obviněný M. S. uvedený dovolací důvod podložil námitkou, že ve vztahu k uvedenému trestnému činu uběhla pětiletá promlčecí lhůta, která je však odvislá od aplikace správného právního předpisu, tedy trestního zákona č. 140/1961 Sb., a nikoli odvolacím soudem aplikovaného trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.
Námitku nesprávné aplikace trestního předpisu odvolacím soudem, resp. nesprávné posouzení příznivější právní úpravy pro obviněné, a s tím související námitku promlčení trestního stíhání předmětného skutku uplatnil i obviněný M. J., a to v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 pís. g) tr. ř., který byl uplatněn i obviněným M. S.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněných jsou částečně důvodné.
Nalézací soud posoudil jednání obviněných podle ustanovení §253 odst. 1, 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení se trestného činu lichvy dopustí ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (odst. 1). Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 značný prospěch (odst. 2).
Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (odst. 1). Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch (odst. 2 písm. a/).
Obvinění se trestného jednání dopustili za účinnosti právní úpravy dle trestního zákona, ale nalézací soud rozhodoval již za účinnosti nového trestního zákoníku. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, popř. §16 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009, se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější .
Tresty odnětí svobody jsou v obou případech stanoveny ve stejném rozsahu, tj. od šesti měsíců do pěti let, kdy u přečinu dle trestního zákoníku je navíc zakotvena alternativa peněžitého trestu.
Při porovnání přísnosti či příznivosti dříve účinné a následně účinné právní úpravy ve smyslu těchto ustanovení je namístě vzít v úvahu právní úpravu jako celek (srov. rozhodnutí publikované pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr.), přičemž však otázku příznivosti je nezbytné řešit individuálně, podle konkrétních okolností případu (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 290/2010). Při posuzování je tedy třeba vycházet ze srovnání všech souborů trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající spácháním trestného činu a končící dnem rozhodnutí ve věci. Rozhodující jsou nejen samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby. Podmínkou pro použití této výjimky z časové působnosti trestních zákonů ve prospěch retroaktivity pro pachatele příznivějšího trestního zákona je vždy zjištění, že nový trestní zákoník je z hlediska posouzení trestnosti spáchaného činu pro pachatele příznivější než dřívější trestní zákon z roku 1961, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek spáchán, a to jak v rovině rozhodnutí o vině pachatele, tak v rovině ukládání trestů (trestních sankcí). Takový závěr je možno učinit až po celkovém zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu.
Není pochyb o tom, že otázka, zda určitý trestný čin promlčen je či není, patří do rámce posuzování jeho trestnosti už jen z toho důvodu, že promlčení je zákonným důvodem zániku této trestnosti. Pozdějším zákonem pro pachatele příznivějším v uvedeném smyslu může být kterýkoli souhrn právních norem platný kdykoli po spáchání trestného činu až do rozhodování o něm. Přichází-li v úvahu více takových souhrnů (např. došlo k několika novelizacím příslušných ustanovení trestního zákona nebo souvisejících právních norem), posuzuje se trestnost vždy podle souhrnu těch právních norem, který je pro pachatele nejvýhodnější. Jestliže by byl trestný čin pachatele už promlčen podle některého v úvahu přicházejícího souhrnu právních norem a podle pozdějšího souhrnu by promlčen nebyl, pak nelze trestnost tohoto činu posuzovat podle pozdějšího souhrnu právních norem, protože je to pro pachatele méně příznivé, ale nutno aplikovat výhodnější souhrn právních norem, podle něhož je čin pachatele promlčen (srov. NS 26/2003-T 627).
I přes existenci alternativního peněžitého trestu, jehož užití si však lze s ohledem na specifika projednávané věci představit jen stěží, je třeba dát obviněným za pravdu, že ustanovení o zániku trestnosti promlčením trestního stíhání podle předcházející trestněprávní úpravy je pro ně příznivější. Zánik trestnosti, resp. promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila u trestných činů s minimální horní hranicí trestní sazby tří let (ale ne více než 10 let) pět let . Podle stávající právní úpravy, tedy podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je promlčecí doba u trestných činů s minimální horní hranicí trestní sazby pět let desetiletá .
Uvedené námitky nesprávné aplikace pozdější, resp. stávající právní úpravy namísto dřívější úpravy dle trestního zákona, která byla platná v době spáchání skutku, lze tedy přisvědčit. Přesto však s ohledem na znění obou skutkových podstat, která jsou ve své podstatě totožná, stejně jako na rovnocenná rozpětí trestních sazeb, nelze i přes pochybení nesprávného užití pozdějšího právního předpisu automaticky usuzovat, že uvedené staví obviněné do zcela jiného postavení, resp. že je naplněna i druhá část námitky, a to je uplynutí promlčecí lhůty, tedy zánik trestnosti.
Na místě je třeba se nejdříve vypořádat s námitkou, kdy došlo k dokonání trestného činu, neboť uvedená skutečnost je stěžejní pro určení počátku běhu promlčecí lhůty.
K dokonání trestného činu došlo dle skutkových zjištění dne 20. 8. 2007 , kdy obviněný M. J. uzavřel s R. Š. Smlouvu o postoupení pohledávek (č. l . 101 – 102 spisu) za poškozenou H. C. a převedl na jeho osobu členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu. Tímto, tedy realizací zajišťovací zástavy, byl také naplněn znak způsobení značné škody, tedy byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata dle §253 odst. 2 tr. zák. Veškeré předchozí jednání tak bylo jednáním, které je třeba vnímat jako jednání dílčí. Obviněný M. S., zmocněn k tomuto úkonu L. J. (č. l . 97 spisu), dne 19. 1. 2007 uzavřel s poškozenou H. C. Smlouvu o zajišťovacím převodu členských práv a povinností k tam označenému družstevnímu bytu (č. l . 89 – 91 spisu), a to společně s Oznámením o převodu členských práv a povinností, a Smlouvu o podnájmu předmětného družstevního bytu (č. l . 95 spisu), a to v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru ve výši 60.000 Kč (smlouva o úvěru založena na č. l . 84 − 87 spisu) s úrokem ve výši 44,1 p.a. Ve chvíli, kdy poškozená H. C. nebyla schopna nadále hradit dohodnuté měsíční splátky ve výši 2.491 Kč, kdy tyto hradila toliko do srpna 2007, dle uzavřené Smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv uzavřené dne 19. 1. 2007, došlo ze strany věřitele k odstoupení od Smlouvy o podnájmu předmětného družstevního bytu, na jejímž podkladě pak byla iniciována i výzva k vyklizení bytu (č. l . 100 spisu). Uvedeným zde tedy došlo k realizaci tzv. propadné zástavy ve prospěch věřitele. Nutno podotknout, že takovéto ujednání o propadné zástavě bylo od počátku ujednáním neplatným. Jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu, občanskoprávního kolegia, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, „ Ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku, je podle svého obsahu nepřípustným ujednáním o propadné zástavě, a proto neplatné “. I přes neplatnost tohoto ujednání, nelze současně dovozovat, že by nedošlo ke spáchání trestného činu. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, totiž není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný, tedy jinými slovy neplatnost právních úkonů nemůže být okolností vylučující trestnost činu (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013).
K upřesnění Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný M. J. namítl, že Smlouva o zajišťovacím převodu členských práv ze dne 19. 1. 2007 měla povahu dočasného převodu práv, který byl vázán na rozvazovací podmínku, pak se jedná o nepřesný výklad ustanovení §533 zákona č. 40/1964 S., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle stávající judikatury Nejvyššího soudu se zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci (resp. majitelem členského podílu) bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal)“ - srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná . Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006).
Pokud pak tedy namítají obvinění, že došlo k promlčení trestnosti, resp. že uběhla promlčecí pětiletá lhůta, pak nelze s ohledem na výše uvedené takovéto námitce přisvědčit.
Podle §67 odst. 3 tr. zák. se promlčecí doba přerušuje:
a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo
b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
Podle §67 odst. 4 tr. zák. se přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
Promlčecí lhůta tedy s ohledem na výše uvedené započala dnem 20. 8. 2007 . Běh započaté pětileté promlčecí lhůty byl však podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. přerušen vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení HK pod č. j. ORIV–10465-59/TČ-2011–001492 ze dne 6. 4. 2012, a následně jeho sdělením, tj. doručením obviněným, M. J. dne 12. 6. 2012 a M. S. dne 16. 4. 2012 . Účinek přerušení promlčení nastává až skutečným doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému.
S ohledem na výše dovozený moment dokonání trestného činu lichvy ve smyslu ustanovení §253 odst. 2 tr. zák. je tedy zřejmé, že u obviněných nelze dovodit uplynutí promlčecí doby, tedy naplnění podmínek ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. pro zastavení trestního stíhání. Uvedená námitka obviněných je tedy neopodstatněná, na čemž současně nic nemění skutečnost, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., namísto trestního zákona podle 140/1961 Sb., neboť by uvedená změna nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněných.
Obviněný M. J. dále uplatnil námitku, že skutek, tak jak byl pospán ve skutkové větě rozsudku, byl nesprávně právně kvalifikován, neboť nedošlo k naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky přečinu lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zák. Namítl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že neměl žádné povědomí o ekonomické situaci poškozené či o jejích ekonomických možnostech dostát sjednanému závazku, stejně jako o tom, že by se snad jednalo o osobu rozumově slabou či jinak k úkonům tohoto typu duševně nezpůsobilou. Stejně tak obviněný namítal, že uvedeným činem nezískal značný prospěch
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. J. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
U trestného činu lichvy podle §253 tr. zák. je objektem majetková sféra jako celek. Objektivní stránka má dvě alternativní formy jednání. Trestného činu lichvy se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí tísně , nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea první), nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá, tzv. palichva). Jde tedy o jednání obohacovací z hlediska pachatele.
Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného (nebo jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako tíseň vlastní), vyvolaná určitou i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného. Rozumová slabost je neschopnost poškozeného rozpoznat hodnotu svého plnění nebo slibu k hodnotě vzájemného plnění pachatele. Příčinou může být slabomyslnost, nedostatek či ztráta intelektových schopností i jiné poruchy psychiky v důsledku duševní poruchy nebo choroby, případně opožděného vývoje, projevující se zejména v neschopnosti logického uvažování a myšlení. Hrubý nepoměr nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, protože toto kritérium zákon jako znak trestného činu lichvy neuvádí.
Z citované dikce zákona je zřejmé, že pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je především nutné splnění dvou podmínek. První z nich spočívá ve slibu nebo poskytnutí lichvářského plnění, tedy takového plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru ve vztahu k hodnotě plnění poškozeného . Druhou podmínkou lichvy je potom skutečnost, že poškozená osoba se vztahu , v jehož rámci pachateli slíbila či poskytla plnění charakterizované uvedeným hrubým nepoměrem, účastní z důvodu své tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo svého rozrušení . Mezi zneužitím stavu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušením poškozeného na straně jedné a hrubým nepoměrem plnění poskytnutého nebo slíbeného pachateli či jiné osobě na straně druhé přitom musí být příčinná souvislost, tj. uvedený stav poškozeného je alespoň jednou z příčin, na jejich podkladě poškozený vstoupil do nevýhodného vztahu s pachatelem.
Značným prospěchem ve smyslu §253 odst. 2 tr. zák. se pak rozumí prospěch dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§89 odst. 11 tr. zák.). Jeho výše se odvíjí od hodnoty vzájemných plnění pachatele a poškozeného. Z hlediska subjektivní stránky pak ve vztahu k tomuto následku postačí nedbalost (§6 písm. a/ tr. zák.) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 1515 − 1518).
Za existence popsaných okolností může tedy pachatel trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. spáchat buď tím, že vzájemně hrubě nepoměrné plnění dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit (alinea první), nebo pohledávku na takové plnění uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá). Jedná se přitom ve smyslu §3 odst. 3 tr. zák. o trestný čin úmyslný, tudíž pachatel musí jednat alespoň v nepřímém úmyslu.
Ze znění tzv. věty právní z rozsudku jak nalézacího, tak i odvolacího soudu, který nesprávně aplikoval ustanovení §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož znění je však v uvedeném rozsahu totožné, se podává, že obvinění zneužili něčí tísně a rozumové slabosti (poškozené H. C.), a poskytli plnění (peněžní hotovost na podkladě úvěrové smlouvy ve výši 60 000 Kč), jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění (zajištění poskytnutých finančních prostředků převodem práv a povinností k družstevnímu bytu poškozené v hodnotě 1 687 000 Kč) v hrubém nepoměru (více než 28x) a pohledávku uplatnili , a získali tímto činem značný prospěch (způsobená škoda ve výši 1 515 720 Kč). Uvedená dikce je s ohledem na uplatnění obou v úvahu přicházejících možností poněkud matoucí, neboť je zřejmé, že naplnění samostatné skutkové podstaty spočívajícího v tom, že obvinění pohledávku uplatnili, nelze z hlediska trestní odpovědnosti přičítat současně (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 - pokud si pachatel nejdříve – zneužívaje tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného – dal slíbit plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, a poté takovou pohledávku sám uplatnil, přičítá se mu z hlediska viny jen jednání podle §253 odst. 1 alinea první tr. zák., nikoli (též) jednání podle §253 odst. 1 alinea druhá tr. zák. (tzv. palichva).
Jinými slovy se jedná o nadbytečnost výroku, resp. nesprávnou formulaci. Uvedené však nijak neovlivňuje skutečnost, že jednáním obviněných byla naplněna skutková podstata trestného činu lichvy.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, jimiž je Nejvyšší soud vázán, je zřejmé, že na podkladě Smlouvy o úvěru č. 16738 na částku 60 000 Kč ze dne 19. 1. 2007, uzavřenou již odsouzeným L. J. s poškozenou H. C., byla poškozené stanovena měsíční splátka ve výši 2 491 Kč s úrokem ve výši 44,1 p. a. (44,1% ročně), kdy bylo současně sjednáno zajištění tohoto závazku poškozené sepsáním smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu k družstevnímu bytu poškozené 2+1, jehož hodnota činila 1 687 000 Kč, a to na již odsouzeného L. J. Vzhledem k výši úročení a výrazně vyšší hodnotě bytu, než jaká byla výše poskytnutého úvěru, kdy se jedná dokonce o 28 násobek této částky, je zcela možné přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že se jednalo o lichvářský úrok, resp. o lichvářské plnění. Nejvyšší soud podotýká, že lichvářskou povahu nemusí mít jen samotné plnění (tedy jistina jako taková), které má poškozený poskytnout pachateli, ale postačí, má-li takovou povahu alespoň příslušenství pohledávky např. úrok z půjčených peněz (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003, publikované pod č. 597 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25, C. H. Beck).
V jednání pachatele, který si kromě plnění vyplývajícího ze smlouvy o půjčce pro případ, že tento hlavní závazek nebude protistranou splněn, nechá slíbit ve formě zajištění závazku převodem práva (např. podle §553 obč. zák.) další plnění třeba v podobě převodu členského podílu k družstevnímu bytu na základě smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, lze ve vztahu k tomuto akcesorickému závazku – při naplnění ostatních znaků – spatřovat odpovědnost za trestný čin lichvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 6/2001, publikovaný pod č. T 108, souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4).
Jak již bylo vyloženo výše, hranice mezi tím, co lze ještě vnímat jako standardní podnikatelskou činnost, a tím, co je již třeba vnímat jako lichvu, tedy činnost, která není v souladu s právním řádem, je určena hrubým nepoměrem mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného. Pokud obvinění poskytli poškozené úvěr s úrokem ve výši 44,1 p. a., pak se o takovýto hrubý nepoměr jedná. Uvedené odpovídá i dosavadní soudní praxi, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat (srov. rozhodnutí č. 5-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zcela jistě pak je lichvářským jednáním uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv v bytovém družstvu, kterou obvinění s poškozenou uzavřeli za účelem zajištění své pohledávky z půjčky, kdy hodnota zástavy, tj. bytu 2+1 v hodnotě 1 687 000 Kč, více než 28x přesahuje výši z úvěru poskytnutých finančních prostředků. Tato skutečnost také plně odůvodňuje užitou právní kvalifikaci činu též podle odst. 2 ustanovení §253 tr. zák., tedy získání značného prospěchu. Z hlediska právní kvalifikace je pak irelevantní, jak obvinění nadále s takto získanou majetkovou hodnotou naložili, resp. zda se osobně o tuto hodnotu obohatili, či s ní naložili jiným způsobem.
První z podmínek, tedy zda bylo poskytnuto lichvářského plnění, tedy takového plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru ve vztahu k hodnotě plnění poškozené, byla splněna.
Druhá podmínka lichvy, tedy zda se poškozená vztahu, v jehož rámci slíbila či poskytla plnění v hrubém nepoměru, účastnila z důvodu své tísně a rozumové slabosti, byla dle závěru Nejvyššího soudu rovněž splněna.
V tomto bodě lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, který vycházel nejen ze samotné výpovědi poškozené H. C., ale zejména pak ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Zory Jančuškové, která se k osobě poškozené vyjadřovala, kdy uvedla, že poškozená se od prvního dojmu jevila jako osobnost sociálně nejistá, neobratná, působící i vzhledem k poruše artikulace simplicitně, kdy se její intelektová kapacita pohybuje v hraničním pásmu subnormy se znaky lehké mozkové disfunkce a její osobnost nese rysy smíšené poruchy osobnosti, kdy poškozená je submisivní, sugestibilní, snadno manipulovatelná dominantnější osobností (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). V kritické době byla poškozená v psychické tísni, protože se nacházela v nezvyklé a nepříjemné finanční a z toho plynoucí i osobní situaci. Okolnosti při podpisu předmětných smluv pro ni byly deprimujícím momentem, stav z toho vyplývající pro ni nepříjemný, nepřijatelný, nesrozumitelný, proti němuž nebyla schopná se ohradit, nadto pochopit jeho smysl a dopad. Znalkyně uzavřela, že „ poškozená je osobou, která vlivem časového presu, v němž se nacházela, nebyla schopna chápat obsah smluv, které podepisovala u notáře a obtížně hodnotila jejich možný dopad a následky “ (str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Námitkám obviněného M. J., že poškozená působila normálně, resp. že nic nenasvědčovalo, že by se mělo jednat o osobu rozumově slabou, tedy nelze přisvědčit. Pokud poškozená přistoupila na tak zjevně nevýhodnou nabídku, zcela jistě muselo i obviněným být zřejmé, že tak musí činit v situaci, která je pro ni mimořádně tíživá, kdy současně není zcela schopna domyslet možné následky, tedy, že je tu reálná (byť nezákonná) možnost, že přijde o jedinou existenční jistotu, kterou pro ni a její dceru představoval družstevní byt, v němž s dcerou bydlela, tedy možnost, že se její tíživá životní situace ještě zhorší. V uvedeném lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v tomto bodě na str. 9 rozsudku odvolacího soudu.
Obviněný M. J. dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu. Uvedená námitka však svým obsahem předmětný dovolací důvod nenaplňuje.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitka výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci tohoto dovolacího důvodu neodpovídá a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Prostřednictvím tohoto a ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Právní úprava vychází z toho, že dovolání je alespoň částečně opodstatněné, přesto však není třeba vadu rozhodnutí nebo řízení, které mu předcházelo, napravovat kasačním rozhodnutím. Při rozhodování je Nejvyšší soud vázán zákonnými podmínkami, jimiž je jednak podmínka, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a jednak, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval obsah dovolání obviněných M. J. a M. S. a dospěl k závěru, že přestože odvolací soud nesprávně aplikoval pro obviněné (s ohledem na namítanou dobu promlčení) méně příznivý pozdější právní předpis, tedy trestní zákoník č. 40/2009 Sb., namísto v době spáchání trestného činu účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb., tedy vadně aplikoval ustanovení o časové působnosti trestních zákonů s chybějícím dopadem na zánik trestní odpovědnosti obviněných, jakož i výše poukázanou formulační nepřesnost, resp. nadbytečnost stran výroku o vině (dovození kvalifikovaného znaku „uplatnění pohledávky“), nemohlo by takovéto rozhodnutí nijak, natož pak zásadně, ovlivnit postavení obviněných, neboť trestní sazby u obou skutkových podstat, jak trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zák., tak přečinu lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pokud jde o trest odnětí svobody, jsou shodné (šest měsíců až pět let), kdy se v projednávané věci o uložení samostatného peněžitého trestu nedalo uvažovat. Rovněž posouzení odpovědnosti obviněných a právní kvalifikaci jejich jednání jako lichvářského nečiní problémy, přičemž tato otázka již byla judikaturou vyřešena, a nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
IV.
Je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání obviněných řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání obviněného M. J. a M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata