ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1138.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1138/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2014 o dovolání, které podal obviněný V. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 14 To 144/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 138/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové − pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 14 To 144/2014, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 1 T 138/2013, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Chrudimi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 1 T 138/2013 , byl v řízení proti uprchlému obviněný V. P. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„v období od měsíce dubna roku 2005 do měsíce dubna roku 2013 včetně, v H. M., okres Ch., ani nikde jinde, jako otec nezletilého, jehož vyživovací povinnost vůči nezletilému vyplývá přímo ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb. ve znění předpisů pozdějších a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 3. 2005, č. j.: 9Nc 6/2005-29, který nabyl právní moci dne 17. 6. 2005, podle něhož je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 1.500,- Kč, splatnou vždy do 5 dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého paní K. K. tuto svou povinnost řádně neplnil, ačkoli si byl své vyživovací povinnosti plně vědom, v období od měsíce dubna roku 2005 nejméně do měsíce června roku 2008 jako osoba samostatně výdělečně činná dosahoval takových měsíčních příjmů, které mu umožňovaly, byť zčásti, jeho vyživovací povinnost vůči nezletilému plnit, když si v období následujícím prostředky k obživě opatřoval přesně nezjištěným způsobem a na přesně nezjištěném místě, přičemž minimálně, a to při presumpci jeho nedostatečného měsíčního příjmu, nečinil žádných kroků k tomu, aby se zajímal o zaměstnání, která mu mohla být, s ohledem na jeho pracovní kvalifikaci, v případě jeho vážně míněného zájmu, nabídnuta úřadem práce jako uchazeči o zaměstnání a v nichž mohl dosahovat příjmů, které by mu umožňovaly plnit vyživovací povinnost vůči nezletilému zcela, výživné s výjimkou předávaných částek 1.000,- Kč v celkové výši 10.000,- Kč v období let 2005 až 2007 a zůstal tak dlužen na výživném k rukám K. K. celkovou finanční částku 135.500,- Kč“ .
Za to byl podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové − pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 14 To 144/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 6. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. P. prostřednictvím obhájce dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu obhájce uvedl, že obviněný během roku 2007 odcestoval za prací do Š., přičemž v té době proti němu nebylo vedeno žádné trestní stíhání a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl v úmyslu odcestovat do zahraniční proto, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Od posledního kontaktu s K. K., při kterém jí sdělil, že byl v zahraničí přepaden a okraden, z neznámého důvodu o sobě nepodal nikomu, včetně svých rodičů, žádnou zprávu. Od roku 2008 neexistují o jeho poměrech žádné zprávy, neví se, zda je živ, zdráv a schopen výživné poskytovat. Předmětné trestní řízení přitom bylo zahájeno až v roce 2013, ovšem ani orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo obviněného dohledat a zjistit, kde se nachází. Podle obhájce obviněného proto nebyly splněny podmínky §302 trestního řádu. V důsledku toho došlo k porušení §202 odst. 2 trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a §233 odst. 1, 2 trestního řádu o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítl, že v řízení nebyla prokázána subjektivní stránka žalovaného přečinu. Jelikož není zřejmé a prokázané, zda má obviněný nějaké příjmy, z kterých je schopen výživné platit, jaký je jeho zdravotní stav a zda vůbec žije, nelze s určitostí říci, zda zanedbal povinnou výživu, byť i jen z nedbalosti. Soudy obou stupňů podle jeho názoru zaměnily nezvěstnost a nečinnost obviněného za prokázané zaviněné neplnění vyživovací povinnosti.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové − pobočka v Pardubicích ze dne 4. dubna 2014, č. j. 14 To 144/2014-178, podle §265k trestního řádu zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu shledal důvodnými, neboť pro období od roku 2008 skutečně chybí jakákoli rozhodná skutková zjištění, z nichž by bylo možno usuzovat na to, zda obviněný skutečně zaviněně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Nebyly s jistotou zjištěny ani jeho majetkové poměry, ani jeho schopnost vyživovací povinnost plnit. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy ve formě úmyslného vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti proto není možné pro část přisouzeného jednání učinit, neboť pro to chybí jakýkoli důkazní podklad. Státní zástupce k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1498/2008. Oproti tomu se státní zástupce neztotožnil s námitkami obhájce obviněného směřujícími proti vedení řízení jako proti uprchlému. V nyní projednávané věci totiž soudy při posuzování podmínek konání řízení proti uprchlému dospěly k akceptovatelnému závěru, že motivem pobytu obviněného v zahraničí je právě i snaha uniknout trestnímu stíhání, neboť Českou republiku zjevně opustil pod hrozbou trestních stíhání a hrozících exekucí. Podle státního zástupce si lze jen obtížně představit, že by se obviněný vyhýbal pobytem v cizině pouze ve vztahu k určitým trestním stíháním, zatímco ve vztahu k jinému by u něho takový vztah dán nebyl. Právě s ohledem na existenci dalších trestních řízení vedených vůči němu, lze dovodit srozumění obviněného s tím, že nebude-li výživné hradit, může být znovu trestně stíhán.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové − pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2014, č. j. 14 To 144/2014-178 zrušil, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 4. 2014, č. j. 1 T 138/2013-160, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal věc Okresnímu soudu v Chrudimi, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pokud se tak nestalo, byl by obviněný zkrácen na svém právu, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jelikož obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu argumentoval tím, že k porušení §202 odst. 2 trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a §233 odst. 1, 2 trestního řádu o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání došlo v důsledku toho, že jeho trestní stíhání bylo vedeno jako proti uprchlému, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky §302 trestního řádu, uplatnil své námitky relevantně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Rovněž tento dovolací důvod uplatnil obviněný relevantně, když namítl, že ze zjištěného skutkového stavu nebylo možné dovodit naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu přitom dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podmínky pro řízení proti uprchlému ve smyslu §302 trestního řádu byly v projednávané věci splněny, když orgány činné v trestním řízení dospěly mimo jiné k závěru, že důvodem pobytu obviněného v zahraničí je právě i jeho snaha vyhnout se trestnímu stíhání pro nyní projednávaný skutek. Tento závěr přitom koresponduje se skutečnostmi obsaženými v trestním spise, z nichž vyplývá, že předmětné trestné činnosti se měl obviněný dopouštět ve stejném období, ve kterém se dopustil stejného trestného činu podle §213 odst. 1 trestního zákona ve vztahu ke svým nezletilým dcerám (věc vedená u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 44/2008), přičemž teprve v průběhu uvedeného trestního stíhání uprchl obviněný do ciziny. Pokud tedy obviněný dle skutkových zjištění věděl o své vyživovací povinnosti vůči nezletilému a současně věděl, že mu z důvodu neplnění vyživovací povinnosti hrozí trestní stíhání, když pro neplnění vyživovací povinnosti vůči jeho jiným dvěma dětem již bylo trestní stíhání zahájeno, pak jeho odchod do ciziny lze nepochybně posoudit jako snahu o vyhnutí se trestnímu stíhání pro nyní projednávaný skutek. Lze souhlasit s názorem státního zástupce obsaženým v jeho vyjádření k dovolání obviněného, že si lze jen obtížně představit, že by se obviněný vyhýbal pobytem v cizině pouze ve vztahu k určitým trestním stíháním, zatímco ve vztahu k jiným by u něho takový vztah dán nebyl.
Naproti tomu ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je důvodné. Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Přitom je nutné zdůraznit, že se jedná o trestný čin trvající, z čehož plyne, že trvá po celou dobu existence protiprávního stavu, který pachatel svým jednáním vyvolal. Nyní projednávaný skutek byl časově vymezen od měsíce dubna 2005 do měsíce dubna roku 2013. Pokud však byla pro období od dubna 2005 do června 2008 učiněna ve vztahu k subjektivní stránce přečinu alespoň nějaká skutková zjištění, pro období od června 2008 do dubna 2013 jakákoliv taková zjištění zcela absentují. Závěr o zavinění ve formě úmyslného vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti, je v rozsudku vyjádřen pouze tím, že si v období následujícím prostředky k obživě opatřoval přesně nezjištěným způsobem a na přesně nezjištěném místě, přičemž minimálně, a to při presumpci jeho nedostatečného měsíčního příjmu, nečinil žádných kroků k tomu, aby se zajímal o zaměstnání, která mu mohla být, s ohledem na jeho pracovní kvalifikaci, v případě vážně míněného zájmu, nabídnuta úřadem práce jako uchazeči o zaměstnání . Jedná se nepochybně toliko o ničím nepodložené závěry v podobě určitých hypotéz, ke skutečným osobním a majetkovým poměrům obviněného však pro dané období nebylo zjištěno nic, a lze si přitom skutečně představit širokou škálu životních situací, v nichž se může od roku 2008 v cizině obviněný nacházet, a které by jeho schopnost plnit vyživovací povinnost vylučovaly.
Skutková zjištění vtělená do výroku o vině tedy v žádném směru neumožňují dovodit, že obviněný nejméně pro období od června 2008 skutečně úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, ani v jakém rozsahu. Byl-li soudem zjištěný skutek po právní stránce posouzen jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, je zřejmé, že soud své rozhodnutí založil na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Odvolací soud výše konstatovaná pochybení nezjistil, a tudíž je ani nenapravil, přestože tak učinit měl. Pokud právní závěry soudu prvního stupně akceptoval, případně je korigoval pouze v tom smyslu, že zavinění obviněného má formu eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, zatížil své vlastní rozhodnutí rovněž vadami, které zákon předpokládá ve shora citovaném dovolacím důvodu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové − pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 14 To 144/2014, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 1 T 138/2013. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož otázky, z nichž je dovozováno zavinění obviněného, patří mezi základní skutkové okolnosti, a vzhledem k průběhu a výsledkům přípravného řízení nebyl dán dostatečný a spolehlivý podklad pro posouzení, zda je obviněný stavěn před soud důvodně, rozhodl dále Nejvyšší soud tak, že podle §265 l odst. 1 trestního řádu přikázal státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby vyšetřování zaměřil na zjištění okolností rozhodných pro posouzení zavinění obviněného, zejména ve vztahu k období od června 2008, kdy obviněný pobýval na přesně nezjištěném místě, patrně v cizině. Teprve po objasnění shora naznačených základních skutkových okolností bude možno uvažovat o tom, že výsledky přípravného řízení jsou jednak podloženy opatřenými (proveditelnými) důkazy a jednak postačují k tomu, aby ve věci obviněného V. P. bylo možno podat obžalobu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 18. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký