ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1167.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1167/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný V. Z. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 11 To 127/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 29/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 2 T 29/2014, byl obviněný V. Z. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v obci M. K. a na dalších místech okresu N., v B., v Ch. n. C. a na dalších místech, v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2009 do srpna 2013, záměrně a neoprávněně prodal pervitin J. M., v přesně nezjištěné době od roku 2009 do konce května 2013, minimálně ve 400 případech nejméně 160 gramů pervitinu nejméně za částku 200 000,- Kč a konopí seté v nezjištěném množství, A. Š. od roku 2010 do poloviny roku 2013 v přesně nezjištěném množství případů nejméně třikrát do měsíce vždy v množství po 0,2g J. R., od roku 2011 do srpna 2013 nejméně v deseti případech přesně nezjištěné množství pervitinu, které vždy vystačilo na jednu čáru, T. B., v přesně nezjištěné době od roku 2011 do srpna 2013 v pěti případech cca 1g, zčásti za odvoz zčásti za úplatu v částce 500 - 1000,- Kč, J. D., v srpnu 2013 nejméně v patnácti případech za částku cca 7500,-Kč, M. M., v přesně nezjištěnou dobu, od dubna 2011 do srpna 2013 ve dvaceti případech za protislužbu spočívající v odvozu autem, nebo půjčení peněz na hraní automatů, poskytl přesně nezjištěné množství pervitinu postačující vždy na dvě čáry a v deseti případech jmenovanému prodal nezjištěné množství pervitinu, které vždy stačilo na dvě čáry za částku cca 5 000,-Kč, R. K., v přesně nezjištěné době, počátkem roku 2012 do letních prázdnin 2013 prodal nejméně v deseti případech pervitin za částku cca 5.000,-Kč a ve třech případech marihuanu, J. K., v přesně nezjištěné době od září 2012 do letních prázdnin 2013 nejméně ve třech případech prodal přesně nezjištěné množství pervitinu cca za 1500,-Kč, P. R., v přesně nezjištěné době, od podzimu 2012 do srpna 2013, prodal nejméně v sedmi případech přesně nezjištěné množství pervitinu postačující vždy na jednu čáru za částku nejméně 2.100,-Kč, M. B., v přesně nezjištěné době od podzimu 2012 do srpna 2013 v deseti případech prodal pervitin v množství vždy na jednu čáru 3cm dlouhou, celkem za 2000,-Kč, V. H., v přesně nezjištěné době od podzimu 2012 do srpna 2013 ve dvaceti případech, výměnou za odvoz autem poskytl přesně nezjištěné množství pervitinu postačující vždy na jednu čáru 3cm dlouhou, J. P., v přesně nezjištěné době od prosince 2012 do konce letních prázdnin 2013 v šesti případech prodal nebo dodal jako protislužbu za odvoz automobilem celkem v šesti případech za 200-300,-Kč a cca dvakrát prodal za 500,-Kč přesně nezjištěné množství pervitinu, J. K., v přesně nezjištěné době od ledna 2013 do srpna 2013 nejméně v deseti případech prodal pervitin za částku nejméně 5.000,-Kč, J. J., v přesně nezjištěné době od ledna 2013 do července 2013 v deseti případech prodal pervitin postačující vždy na dvě čáry za částku 5000,-Kč, M. T., od jara 2013 do srpna 2013 ve třech případech výměnou za odvoz autem poskytl přesně nezjištěné množství pervitinu postačující vždy na jednu čáru, O. R. v přesně nezjištěné době od března 2013 do srpna 2013 poté, co mu pervitin nabídl, nejméně v osmi případech prodal přesně nezjištěné množství pervitinu postačující vždy na dvě čáry cca za 4. 000,-Kč, přičemž měl připraven k prodeji pervitin v množství 4,87g a konopí seté v množství 1,78g, přestože pervitin je uveden v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb. Psychotropní látky zařazené do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách / vyhl.č. 62/1989 Sb./ k zák.č. 167/1998 Sb., konopí seté uvedeno v příloze č. 3 zák.č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, patří mezi omamné látky zařazené do seznamu IV. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 40 (čtyřiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:
- digitálních vah,
- toxikomansky nevyužité části rostlin-stonky /včetně obalů/,
- pervitinu o celkové váze 3,7982g /včetně obalu/,
- marihuany o celkové váze 25,17 /včetně obalu/,
- 13 ks igelitových sáčků s rychlozipem.
Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku propadlé věci připadají státu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 2 T 29/2014, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 11 To 127/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného V. Z. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 11 To 127/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 278 − 293), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný má za to, že skutek tak, jak byl zjištěn nalézacím soudem, nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména pak nebylo prokázáno, že obviněný se uvedeného jednání dopustil ve značném rozsahu. Prokázání znaku kvalifikované skutkové podstaty značného rozsahu soud opřel výhradně o výpověď jediného, dlouhodobě drogově závislého svědka, aniž zkoumal jeho duševní stav, přičemž negativní účinky pervitinu se projevují mimo jiné výpadky paměti, nesprávnými úsudky, chorobným přesvědčením, atp.
Obviněný namítl, že celé řízení trpělo od počátku procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení a porušováním jeho práva na obhajobu. Výslech svědka J. M., provedený po sdělení obvinění dne 28. 8. 2013, byl uskutečněn bez jeho účasti, kdy o skutečnosti zjištěné při tomto výslechu orgány činné v trestním řízení opřely následně změnu právní kvalifikace trestného činu do odstavce 2) §283 tr. zákoníku, přičemž tato změna právní kvalifikace byla provedena až 16. 12. 2013, tedy po provedení výslechů všech svědků. Obviněný vyslovil domněnku, že se jednalo o „obcházení“ zákonného práva na obhajobu ve smyslu práva být přítomen výslechu svědků a mít možnost klást jim otázky, kdy se pravděpodobně vyšetřovatelé snažili usnadnit si práci při výslechu svědků, aby mohli s jejich výpověďmi manipulovat, jak někteří svědci při hlavním líčení potvrdili. Nepřítomnost obhájce v přípravném řízení měla za následek, že nebylo možné použít výpovědi svědků z přípravného řízení a soud je musel vyslechnout v hlavním líčení.
Obviněný dále namítl, že v hlavním líčení nebylo prokázáno naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívajícího ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami ve značném rozsahu uvedené v §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy toto množství v době vydání napadeného rozsudku představovalo sto násobek množství většího než malého, tedy 200 g drogy – pervitinu. Soudy přitom vycházely z vlastní nesprávné interpretace výpovědi jediného svědka J. M., který je vzhledem ke své trestní minulosti i současnosti a negativnímu vztahu k jeho osobě značně nedůvěryhodný. Soudy podle obviněného učinily ve svých rozhodnutích závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou vnitřně rozporné a nelogické a nevypořádaly se dostatečně s argumentací obhajoby, která na vnitřní rozpornost, zejména rozpor mezi nákupní a prodejní cenou drogy poukázala. Obviněný se k užívání drog doznal, stejně jako k tomu, že občas poskytoval pervitin také dalším osobám z okruhu komunity, v níž se jako narkoman pohyboval, kdy se však nejednalo o typickou distribuci pervitinu, ale spíš o vzájemnou výpomoc mezi narkomany. Vyjádřil se i k namítaným rozporům v jeho výpovědi, když vyložil postup vyšetřovatelů, kteří si na něm pod hrozbou zadržení výpověď vynutili v podobě, která jim vyhovovala. Obviněný uvádí, že pravdivost jeho výpovědi byla potvrzena výpověďmi dalších 19 svědků, kteří byli soudem vyslechnuti, nebo byla jejich výpověď přečtena. Následně obviněný tyto jednotlivé výpovědi podrobně rozebírá a poukazuje na jimi tvrzené množství drogy, kterou od něho v jednotlivých případech získali, případně skutečnost, že jim nikdy žádné drogy neprodával, kdy v několika případech poukazuje i na to, že ze strany orgánů činných v trestním řízení byly některé výpovědi překrouceny. Uvedl, že 18 z 20 výpovědí korespondují s jeho vlastní, co se týče času, po který obžalovaný drogy šířil, tj. od podzimu 2012 do léta 2013, tedy po dobu asi jednoho roku, a dále i způsobu, kterým to činil, kdy se o pervitin dělil se svými kamarády nebo poskytoval pervitin bezplatně jako něco navíc k protislužbě, za níž zpravidla platil (za odvoz) nebo jej prodával na základě aktivní žádosti kupujících. Pokud pervitin prodával, bylo to převážně za 500,-Kč za jednu dávku, která vystačila na lajnu dlouhou 2-3 cm. Neboť většina svědků nebyla schopna určit množství pervitinu v jedné dávce, měla být soudy při stanovování množství pervitinu, jehož šíření bylo v tomto řízení prokazováno uvedenými výpověďmi, uplatněna zásada in dubio pro reo. V takovém případě se jednalo o množství v rozmezí 17,55 − 20,95 g. Dále poukazuje obviněný na ekonomickou stránku celého procesu a závěrem namítá, že úvaha, podle níž soud určil množství pervitinu, který prodal nebo rozdal, nemůže obstát a zdůvodnění napadeného rozsudku je proto vnitřně rozporné, neboť z jedné strany soud vypočítává množství pervitinu, který distribuoval z ceny nižší, než za kterou jej pořídil, a z druhé strany soud tvrdí, že se touto činností obviněný živil a měl z ní značné zisky.
Dále obviněný rozebírá výpověď svědka J. M., která se dle jeho slov odlišuje od všech dalších svědeckých výpovědí. Opakovaně poukazuje i na předchozí trestnou činnost svědka a zejména pak na jeho drogovou závislost s tím, že soud měl nařídit znalecké zkoumání jeho psychického stavu. V této souvislosti pak obviněný namítá, že v obžalobě není uvedeno nic o tom, že by snad tomuto svědkovi měl prodat pervitin ve 400 případech, tj. nejméně 160 g za částku 200 000 Kč. Stejně tak nesouhlasí s tím, že by se snad trestné činnosti měl dopouštět již od roku 2008. Vzhledem k výše uvedeným argumentů obviněný tvrdí, že celkové množství pervitinu, které rozdal nebo prodal vyslýchaným svědkům nepřesáhlo hranici 20 g v průběhu 2 let, což odpovídá přibližně jedné dávce za týden a domnívá se, že i v případě pro něj nejméně příznivém mohl soud z provedeného dokazování úvahou dospět k závěru, že prodal nebo jinak šířil omamné a psychotropní látky v celkovém množství odpovídající asi 55 g pervitinu, což se zdaleka neblíží množství pervitinu, které ustálená judikatura Nejvyššího soudu požaduje pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy i naplnění znaku ve značném rozsahu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 2 T 29/2014, stejně jako navazující usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 11 To 127/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 1. 7. 2014 (č. l . 293). Dne 16. 10. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno státního zástupce, sp. zn. 1 NZO 718/2014, v němž uvedl, že se k podanému dovolání obviněného V. Z. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 11 To 127/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.] (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. Z. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků, a to jmenovitě M. T., J. R., P. R., L. D., M. B., T. B., V. H., J. D., J. K., J. K., R. K., J. P., M. M., O. R., J. J., A. Š., M. H., L. K., P. H., kdy uvádí, že tyto výpovědi korespondují s jeho verzí událostí, kdy naopak výpověď svědka J. M. je s touto v rozporu a zcela nedůvěryhodná; spadá sem i námitka neprovedení znaleckého zkoumání duševního zdraví tohoto svědka) a vadných skutkových zjištění (zejména zjištění stran toho, jaké množství drogy bylo jeho osobou distribuováno, jakým osobám, v jaké cenové relaci či zda byla případně v některých případech droga poskytována zdarma, resp. za úsluhu, stejně jako zjištění, odkdy se měl trestného jednání dopouštět), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy učinily ve svém rozhodnutí závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou vnitřně rozporné a nelogické, kdy se současně nevypořádaly dostatečně s argumentací obhajoby, která na tyto rozpory poukázala) a i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se nejednalo o typickou distribuci pervitinu, ale spíš o vzájemnou výpomoc mezi narkomany, kteří se na něho občas obraceli, když drogu potřebovali a on jim i za úplatu drogu poskytl, pokud ji měl, kdy se uvedeného jednání dopouštěl nikoli od roku 2008, ale až od roku 2011, a celkově za tuto dobu prodal mezi 17,55 až 20,95 g drogy, a dále prodal svědkovi J. M. pervitin maximálně v deseti případech za 500 Kč, a to v dávkách o velikosti 0,15 g, celkem tedy 1,5 g), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Mezi procesní, a tedy pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelné, je pak nutno podřadit i námitky, v rámci nichž obviněný namítal způsob provedení výslechů v rámci přípravného řízení a čtení výpovědí při hlavním líčení. Zde je na místě uvést, že nalézací soud se k výslechům provedeným v rámci přípravného řízení a jejich použitelnosti řádným způsobem vyjádřil v rámci odůvodnění rozsudku, kdy mimo jiného uvedl, že „ soud tedy musel vycházet z výpovědí svědků tak, jak vypovídali při hlavním líčení “ (str. 5 rozsudku). Za zcela nepřijatelnou pak dovolací soud shledává námitku obviněného, že ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo manipulováno s výpověďmi svědků.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědeckých výpovědí, tak i listinných důkazů, zejména záznamů o telekomunikačním provozu a přepisy hovorů, protokolu o domovní prohlídce, odborného vyjádření z odvětví chemie, a je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
K námitkám týkající se obviněným navrhovaných a neprovedených důkazů (znaleckého šetření stran duševního zdraví svědka J. M.) Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Obviněný byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne , zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku , přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem.
Podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutím majetku, spáchá-li čin uvedený v §283 odst. 1 tr. zákoníku ve značném rozsahu .
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku nenaplnění znaku „ve značném rozsahu“. Nejvyšší soud tak nicméně činí jen s velkou dávkou benevolence, neboť obviněný námitku uplatňuje v podstatě jen s odkazem na svou předchozí polemiku se zjištěným skutkovým stavem a svou vlastní verzi skutkových událostí, stejně jako vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména pak svědeckých výpovědí.
U trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku zákon rozlišuje celkem tři pojmy vyjadřující rozsah spáchání tohoto činu jako okolnosti, která podmiňuje použití přísnější trestní sazby. Jedná se o spáchání činu „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“. Tyto jsou pak odvozeny od určení „množství většího než malého“. K problematice výkladu, resp. určení pojmu „množství větší než malé“ u omamných a psychotropních látek a přípravků (§283, §284 a §285 tr. zákoníku), bylo dne 13. 3. 2014 trestním kolegiem Nejvyššího soudu vydáno sjednocující stanovisko, sp. zn. Tpjn 301/2013. Z tohoto je pak třeba při určení jednotlivých rozsahů vycházet. Za „množství větší než malé“ ve smyslu je třeba obecně považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. Orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících jsou uvedeny v příloze k tomuto stanovisku – Hodnoty omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících pro účely trestního zákoníku. Důležité je v této souvislosti také připomenout, že stanovené hodnoty v příloze tohoto stanoviska považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice [srov. zejména §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) a §284 odst. 3, 4 tr. zákoníku]. „Větším rozsahem“ je podle judikatury desetinásobek množství „většího než malého“, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného značného rozsahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, publikované pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., a to ve vazbě na kvalifikované skutkové podstaty podle §283, §284 a §286 tr. zákoníku).
Dle uvedené přílohy ke stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2013 je za množství větší než malé u pervitinu třeba považovat více než 1,5 g. Pokud je pak aplikováno pravidlo desetinásobku, větším rozsahem je ve vztahu k pervitinu nejméně 15 g, značným rozsahem pak desetinásobek této hodnoty, tj. 150 g . Velký rozsah je pak shledat u množství převyšující 1500 g, tedy 1,5 kg. Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno shora, obviněný nejméně od roku 2009 do srpna 2013 prodal minimálně 200 g pervitinu. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, „ je to množství skutečně minimální, nejspíš množství drogy bylo ještě vyšší “. Ve vztahu ke zjištěnému množství prodané drogy se pak nalézací soud dále vyjádřil tak, že „ pokud jde o množství drog, soud musel vycházet z výpovědí svědků tak, jak uvedli u hlavního líčení. Výrazná změna v neprospěch obžalovaného je u J. M. Soud dospěl k závěru, že šlo minimálně o 400 případů a nejméně 160 g. Soud vycházel z toho, že svědkovi M. obžalovaný prodával drogy v množství 0,4 g cca po dobu 4 let, soud množství propočítal tak, že vycházel z nejpříznivější situace pro obžalovaného, a tedy dvakrát týdně, i když svědek M. většinou hovořil o tom, že šlo o třikrát týdně, někdy i dvakrát týdně. I při tomto minimalizovaném množství tedy vychází min. 400 nákupů min. v množství 160 g pervitinu “ (str. 9 rozsudku). Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu stran množství prodané drogy ztotožnil, kdy poukázal na to, že nalézací soud správně vycházel ze zásady in dubio pro reo, tedy „ pouze z toho množství, z toho počtu případů a těch částek, které uvedli svědci v rámci hlavního líčení “ (str. 3 napadeného usnesení). Obviněný tak svým jednáním naplnil i znak skutkové podstaty „ve značném rozsahu“, neboť množství prodané drogy překročilo hranici 150 g.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy současně neshledal opodstatněnost vznesené námitky, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. Z. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata