ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1281.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1281/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2014 o dovolání, které podal obviněný Bc. V. U. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 6 To 409/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 67/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 T 67/2012 , byl obviněný Bc. V. U. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 09.12.2011 kolem 20:15 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů vlastní osobní motorové vozidlo tov. zn. a typu Škoda Octavia, kde na křižovatce ulic V. H. a B. nezvládl při odbočování vpravo do ulice B. řízení vozidla a jeho levou přední částí narazil do lampy veřejného osvětlení a dopravního značení na středovém ostrůvku křižovatky, kdy po této dopravní nehodě pokračoval dále v jízdě bez provedení patřičných opatření k vyřízení dopravní nehody, přičemž byl následně zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, která opakovanou dechovou orientační zkouškou na alkohol v době od 20:55 hodin do 21:17 hodin zjistila u jmenovaného hladinu alkoholu v krvi v rozmezí 1,86 - 2,14 ‰, kdy obžalovaný takto svým jednáním porušil ustanovení §§4 písm. a), b), 5 odst. 1 písm. b), 5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů v platném znění a svým jednáním způsobil škodu na dopravním značení ve výši 715,- Kč, ke škodě Magistrátu města Ústí nad Labem“ .
Za to byl podle §274 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 6 To 409/2013 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 1. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Bc. V. U. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť podle jeho názoru bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Pro skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku s ním jakožto s policistou totiž zahájil tehdejší služební funkcionář správní řízení ve věcech kázeňských a v důsledku kázeňského přestupku jej propustil ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Byla tedy vůči němu aplikována sankce ve formě trestu, když porušil služební kázeň tím, že řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, kde trestem bylo propuštění ze služebního poměru. Tím, že o stejném skutku bylo následně vedeno trestnímu řízení a došlo k uložení trestní sankce, byla podle obviněného porušena ústavní zásada ne bis in idem, jak vyplývá zejména z čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Na daný případ proto bylo nutné aplikovat §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a čl. 10 a čl. 95 Ústavy České republiky. Obviněný k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 a rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 216/2013.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil, a spolu s tím aby zrušil i celý rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, a současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 trestního řádu ve věci sám hned rozhodl rozsudkem a trestní řízení zastavil z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, ve spojení s čl. 10 a čl. 95 Ústavy České republiky s odkazem na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně není v daném případě namístě aplikace zásadu ne bis in idem ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v prvním řízení nešlo o řízení o kázeňském přestupku podle §186 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, založeného na podezření ze spáchání kázeňského přestupku ve smyslu §50 odst. 1 zákona o služebním poměru, nýbrž šlo o odlišné řízení podle §183 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, důvodem jehož iniciace mohou být zásadně toliko skutečnosti popsané v §42 odst. 1, 2 nebo 3 uvedeného zákona, mezi něž spáchání kázeňského přestupku nepatří. Smyslem řízení o propuštění zjevně není sankcionovat, ale zareagovat na určitou faktickou situaci, týkající se určitého příslušníka, v jejímž důsledku nelze akceptovat, aby tento příslušník nadále setrvával ve své funkci. Tato faktická situace nemusí spočívat v pochybení příslušníka, ale může se jednat např. i o ztrátu občanství nebo fyzické či psychické způsobilosti, tedy není nutně zjišťováno závadné zaviněné jednání. Spočívá-li zmíněná situace ve spáchání deliktu − trestněprávní či kázeňské povahy, je rozhodnutí o takovém protiprávním jednání a o případném trestu zásadně ponecháno jinému řízení. Jelikož řízení vedené podle §183 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve své podstatě žádné sankce neukládá, nemohou být v této souvislosti podle státní zástupkyně ani použita kritéria definovaná Evropským soudem pro lidská práva, jak byla vyjádřena ve věci E. a další proti N. Státní zástupkyně poukázala i na to, že shodný závěr byl, byť v analogické situaci, nicméně zcela jednoznačně, vysloven v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 a 7 Tdo 451/2014.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Obviněný Bc. V. U. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu). Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá.
Zásada „ne bis in idem“ je v čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezena pod nadpisem „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“ tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci E. a další versus N., rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci B. a další versus F.). Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty podle §42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání s ohledem na zásadu „ne bis in idem“.
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, formálně je obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§1 odst. l zákona). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají.
Podle §42 odst. l písm. d) zákona příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje „Vznik, změnu a skončení služebního poměru“. Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle §55 odst. l písm. b) zákoníku práce. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu „Kázeňské odměny a kázeňské tresty“. Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v §50 odst. l zákona. Ve výčtu trestů uvedených v §51 odst. l písm. a) až g) zákona není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů je podle §51 odst. l písm. d) zákona odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto kázeňského trestu pak je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle §42 odst. l písm. e) zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku. Jasně to pak potvrzuje úprava „Řízení ve věcech služebního poměru“ v části dvanácté zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona je „zvláštním řízením“ podle §183 − §185 zákona. Jiným řízením je „řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku“ podle §186 − §189 zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena, a z nichž žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona. To jsou zásadní argumenty pro závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem“.
Tento právní názor je v souladu s tím, jak v obdobné věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 ze dne 31. 1. 2007, dále usnesením sp. zn. 6 Tdo 683/2013 ze dne 31. 7. 2013, naposledy usnesením sp. zn. 7 Tdo 451/2014 ze dne 23. 4. 2014.
Nejvyšší soud dále podotýká, že tato formálně-právní argumentace je plně v souladu s požadavkem rovnosti při dopadu trestně-právní represe na občanskou společnost jako jedné ze základních zásad obecné spravedlnosti. V případě opaku by totiž určité profesní skupiny, na něž jsou společností kladeny zvýšené požadavky na jejich morální integritu, byly naopak zvýhodněny vyloučením dopadu norem trestního a sankčně správního práva paradoxně právě proto, že těmto požadavkům nevyhověly.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly z důvodů výše uvedených shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký