ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1297.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1297/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný V. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 13 To 21/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 35/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 17 T 35/2011 , byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ na čerpací stanici T. O. v N. a jinde při tankování nafty vícekrát požadoval vykázat v pokladně větší množství nafty, než skutečně čerpal do zaměstnavatelem svěřených automobilů, a uhradil je prostřednictvím zaměstnavatelem svěřených platebních karet DKV, a to do automobilu zn. Iveco Stralis, v době od měsíce února 2007 do dubna 2007 v množství 3 501 litrů nafty v hodnotě 97.576,- Kč uhrazené kartou a v době od měsíce prosince 2007 do měsíce dubna 2008 v množství 5 633 litrů nafty v hodnotě 171.789,- Kč uhrazené kartou, o čemž zaměstnavatel nevěděl a uvedené množství nafty proplatil, přičemž tak činil v úmyslu získat ke škodě zaměstnavatele neoprávněný prospěch spočívající v podílu na rozdílu mezi účtovanou a skutečně čerpanou hodnotou nafty, čímž svému zaměstnavateli R. S. – A., s místem podnikání K. P., způsobil škodu v celkové výši 269.365,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. S.– A., částku 269.365 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 17 T 35/2011, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 13 To 21/2014 , a to tak, že podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že se rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 11. 2012, č. j. 17 T 35/2011-401, doplňuje o výrok, jímž se obviněný V. S. podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený R. S.– A. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 13 To 21/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 454 − 457), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Namítl, že z popisu skutku, vyjádřeného ve výroku o vině, nevyplývá, že by si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena. Z důkazů, které prováděly soudy nižších stupňů, vyplývá pouze to, že automobily poškozeného R. S. – A., které řídil, měly vysokou spotřebu pohonných hmot a za takto spotřebovanou naftu poškozený R. S. skutečně čerpacím stanicím zaplatil. Jediný, kdo se tak mohl obohatit na účet poškozeného R. S., jsou majitelé čerpacích stanic. Jakým způsobem měl získat neoprávněný prospěch, ale není v rozsudku vysvětleno. Obviněný je přesvědčen, že mezi skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedení důkazů a právními závěry, je rozpor. Již v rámci odvolání brojil proti výši způsobené škody a o způsobu jejího zjištění. U trestného činu zpronevěry se předpokládá zištný motiv, proto je bezpečné zjištění výše škody důležité, nicméně dle obviněného, způsob, kterým byla zjištěna výše škody uvedená v odsuzujícím rozsudku, neodpovídá zásadám stanoveným v trestním zákoně. Dále podotýká, že okresní soud v jeho věci rozhodoval celkem 3x , kdy ho 2x obžaloby zprostil a až rozsudkem ze dne 21. 11. 2012 uznal vinným. Právní závěry zprošťujících rozsudků byly zcela odlišné od právních závěrů odvolacího soudu. Závěrem obviněný podotýká, že trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů.
Na základě výše uvedených námitek obviněný V. S. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek zrušil, a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že ze způsobu dovolatelova rozhodného jednání při nakládání se svěřenými finančními prostředky jeho zaměstnavatele, se kterými mohl disponovat pouze prostřednictvím (taktéž svěřených) platebních karet, určených výlučně k úhradě nafty skutečně načerpané do nádrží vozidel jeho zaměstnavatele a v souvislosti s jejich provozem také skutečně spotřebované, pak nepochybně vyplývá, že ve zjištěném rozsahu překročení či nedodržení účelu čerpání svěřených finančních prostředků prostřednictvím platební karty došlo ke zmaření účelového určení jeho svěřeneckého vztahu k nim. K přisvojení si svěřených platebních karet došlo tím okamžikem, kdy na pokladně čerpací stanice nechal prostřednictvím platební karty uhradit také ty odebrané pohonné hmoty, které nebyly načerpány do palivových nádrží služebních vozidel a kdy tedy v takových případech odejmul uvedené finanční prostředky z dispozice svého zaměstnavatele, jakožto jejich vlastníka, aniž by se tomuto takto poškozenému subjektu dostalo odpovídající majetkové protihodnoty. Podvodný způsob, jakým dovolatel v příslušných cestovních výkazech svému zaměstnavateli vykazoval vyšší než skutečnou spotřebu takto odebraných a uhrazených pohonných hmot, pak posloužil pouze k zakrytí jeho defraudačního jednání. Tvrzený rozpor mezi skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedeného dokazování, a právními závěry o naplnění znaků trestného činu zpronevěry ve smyslu přisouzené právní kvalifikace podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., tak nelze shledávat. Státní zástupkyně dále podotkla, že uvedený hodnotící závěr nemůže být nikterak ovlivněn ani tím skutkovým odkazem, že způsob zjištění výše způsobené škody, který byl předmětem předcházejícího odvolání „neodpovídá zásadám stanoveným v trestním zákoně“, a to za stavu, že lze postrádat jakýkoliv bližší argumentační podklad, který by byl z hlediska posouzení správnosti aplikace norem hmotného práva způsobilý ke svému věcnému projednání. Závěrem pak uvádí, že se v projednávané věci nejedná o porušení zásady trestní represe.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť jeho námitky zvolený důvod dovolání neosvědčily.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 13 To 21/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně toliko doplnil výrok o zproštění obžaloby stran jednoho ze žalovaných skutků, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný takovýto rozpor namítá. Uvedený rozpor pak spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. , kterého se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou .
Objektem trestného činu zpronevěry je především vlastnictví věci. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srov. §4 tr. zák.), který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Za škodu nikoli malou se považuje škoda v částce ve výši nejméně 25 000 Kč. K zavinění ve vztahu k tomuto následku postačí nedbalost (srov. §6 písm. a/ tr. zák.) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1443 – 1449.
Obviněný dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, v roce 2007 – 2008 na čerpací stanici T. O. v N. při tankování nafty na pokladně požadoval vykázání většího množství nafty, než skutečně čerpal do poškozeným svěřených vozidel, a uhrazoval jej prostřednictvím svěřené platební karty DKV, o čemž jeho zaměstnavatel nevěděl a vykázané množství nafty proplatil, přičemž tak obviněný činil v úmyslu získat ke škodě zaměstnavatele neoprávněný prospěch, spočívající v rozdílu mezi účtovanou a skutečně čerpanou hodnotou nafty.
Uvedené jednání svým obsahem naplňuje skutkovou podstatu uvedeného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Obviněnému jako řidiči pracujícího pro zaměstnavatele R. S.– A., tedy jako řidiči z povolání, byly zaměstnavatelem svěřeny platební karty DKV, tedy platební karty sloužící k platbě při čerpání pohonných hmot, kdy obviněný následně uvedené karty použil na pokladně čerpací stanice k uhrazení většího množství pohonných hmot, než jím bylo skutečně do palivových nádrží jemu svěřených vozidel načerpáno. Obviněný tím, že uvedený rozdíl mezi hodnotou načerpaných a vykázaných pohonných hmot a množstvím skutečně spotřebovaných pohonných hmot poškozenému nevydal, resp. tento si přisvojil, naložil s uvedenými platebními kartami mu svěřenými v rozporu s jejich účelem, čímž došlo ke zmaření základního účelu jejich svěření, tedy, že jimi budou hrazeny pohonné hmoty skutečně spotřebované při provozu vozidel zaměstnavatele. Nelze dovodit, že by snad obviněný již při převzetí platebních karet DKV od zaměstnavatele měl v úmyslu jejich zneužití, nicméně v okamžiku, kdy na pokladně čerpací stanice tuto použil k úhradě většího množství pohonných hmot, než byly skutečně načerpány do vozidel zaměstnavatele, pak je tento okamžik třeba hodnotit jako okamžik, kdy si přisvojil finanční prostředky zaměstnavatele vázané na předmětné platební karty.
Nalézací soud v projednávané věci jednal již potřetí, kdy v novém projednání věci, resp. hlavním líčení, doplnil dokazování v rozsahu uloženém mu odvolacím soudem. Nalézací soud vyslechl znalce z oboru ekonomiky Ing. Karla Petrů, opakovaně vyslechl obviněného a řadu svědků, zejména poškozeného R. S., dále M. S., R. T. a L. K., a provedl řadu listinných důkazů. Odvolací soud pak konstatoval, že nalézací soud na podkladě takto provedeného dokazování „ zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti “, kdy se vyjádřil i k obsahu nahrávky rozhovoru pořízené mezi obviněným a poškozeným (str. 6 až 7 napadeného rozsudku). Co se týče hodnocení předmětných výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
I námitce stran výše zjištěné škody a způsobu jejího určení věnoval odvolací soud pozornost, kdy uvedl, že „ okresní soud nepochybil, pokud při stanovení výše způsobené škody vycházel ze závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který byl podán znalcem Karlem Petrů a podklady předložených poškozeným “ (str. 7 napadeného rozsudku). Nelze opomenout, že znalec byl vyslechnut i k námitkám obviněného. Nalézací i odvolací soud se pak k otázce způsobu, jakým byla znalcem určena výše způsobené škody, vyjádřily zcela vyčerpávajícím způsobem (zejména str. 5 až 6 rozsudku nalézacího soudu a str. 7 rozsudku odvolacího soudu), a proto lze na tyto závěry odkázat. Soudy neopomněly ani tu skutečnost, že poškozený kontroly neprováděl řádně, nicméně uvedená skutečnost obviněného nevyviňuje ze spáchání předmětného skutku. Ve vztahu k této námitce se navíc lze ztotožnit s vyjádřením státní zástupkyně, že zde chybí jakýkoliv bližší argumentační podklad, který by byl z hlediska posouzení správnosti aplikace norem hmotného práva způsobilý k věcnému projednání uvedené námitky.
Soudy obou stupňů tak založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha-západ jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 4 až 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením svědeckých výpovědí a listinných důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Nalézací, resp. odvolací soud pak vyhodnotil skutkový stav stran dílčího útoku pokračujícího trestného činu a částečně obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud podotýká, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce, že věc neměla být řešena v trestním řízení, neboť se jednalo o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud uvádí, že porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Jednání obviněného bylo posouzeno podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009, tj. zákona č. 140/1961 Sb., nicméně lze v obecné rovině uvést, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu . Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že v projednávané věci byl porušen princip subsidiarity trestní represe.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata