ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1353.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1353/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 4 To 172/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 226/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 2. 2012, sp. zn. 5 T 226/2010 , byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době nejméně od 15.02.2010 do 28.03.2010 v místě bydliště v L., N. V. na internetu přes komunikační program Skype, kde vystupoval pod přezdívkou M., komunikoval s nezletilou, na kterou se nakontaktoval poté, co si ji prohlédl na internetu na webových stránkách, kde měla nezletilá svoje fotografie a údaje o svém věku, této nabízel úplatu za osobní schůzku, při níž mu ona bude „honit“ a sát pohlavní úd a on jí bude lízat přirození, a dále si před ní přes webovou kameru obnažoval přirození a masturboval a vzájemně si posílali fotografie, na kterých byli obnaženi, ač věděl, že jí je 12 let “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §201 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to stolního počítače neuvedené značky, černo-stříbrné barvy V/V porty, s procesorem INTEL PENTIUM 4, 1.25 GB RAM, a pevným diskem o velikosti 150 GB.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 2. 2012, sp. zn. 5 T 226/2010, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 4 To 172/2012 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu.
Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným jednak přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ v místě svého bydliště N. V. v L., okr. T., prostřednictvím internetového komunikačního programu Skype, kde vystupoval pod přezdívkou „m.“, ve dnech 20. 2. 2010, 24. 2. 2010 a 27. 2. 2010 až 28. 2. 2010 (správně 28. 3. 2010) komunikoval s nezletilou, nabízel jí úplatu za osobní schůzku, při níž mu ona bude „honit“ a sát pohlavní úd a on jí bude lízat přirození, a dále si před ní prostřednictvím webové kamery obnažoval přirození a masturboval a přiměl ji k tomu, aby mu poslala fotografie a videozáznam, na nichž byla obnažena, ač věděl, že jí je dvanáct let “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §202 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to stolního počítače neuvedené značky, černo-stříbrné barvy, s klasickými V/V porty, s procesorem INTEL PENTIUM 4, 1.25 GB RAM, a pevným diskem o velikosti 150 GB, toho času uloženého u PČR SKPV T.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 4 To 172/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 360 − 361), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že došlo ze strany jak soudu odvolacího, tak soudu nalézacího k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je obsažen v jejich výrocích o vině.
Uplatněný důvod dovolání spatřuje obviněný v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu druhého stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak jej právně posoudily soudy obou stupňů. K prvně uvedenému namítá, že nebylo přesně prokázáno, s kým vedl komunikaci, kdy svědkyně V. H. do protokolu o výslechu svědka uvedla, že vystupovala za poškozenou, sestru R. P. Dále trvá na tom, že byl od počátku přesvědčen, že osoba, se kterou vedl eroticky laděnou konverzaci, je osoba starší 15 let, tedy si nebyl vědom skutečného věku poškozené. Co se týče úplaty za případný pohlavní styk, ta nebyla nikdy vážně nabídnuta, což prokazuje i to, že se nedostavil na smluvenou schůzku, která mimochodem byla domluvená osobou starší 15 let. Ve vztahu k přečinu ohrožování výchovy dítěte pak obviněný namítl, že nezletilou svým jednáním nijak nesváděl k nemravnému životu. Uvedl, že poškozené fotografie nikdy nezaslal, kdy na fotografiích, které mu byly ukázány, s přesnou jistotou uvedl, že právě na těchto fotografiích je mu neznámý muž, nikoli však on. Přes jeho žádosti nebyla tato osoba ustanovena, což by výrazně napomohlo k prokázání jeho neviny. Podstatným nedostatkem bylo pak dle obviněného opomenutí důkazu obsaženého na CD nosiči, který byl přehrán až na veřejném zasedání krajského soudu, do té doby bylo CD s videonahrávkou „zašantročeno“ Policií ČR. Takto důležitý důkaz byl tedy proveden až odvolacím soudem, nikoliv soudem první instance. Tvrzení, že videonahrávku soud první instance“"přehlédnul“ považuje za neakceptovatelnou, když CD bylo od počátku stěžejním důkazem, s kterým se nemohl ani on, ani jeho obhájce seznámit. Podotýká, že policejní orgán odmítl jeho žádost o pořízení kopie CD. Za další nedostatek považuje, že Policie ČR zanedbala vyšetřování tím, že V. H. vrátila flash disk, na kterém byly další důkazy svědčící o jeho nevině, kdy tímto došlo ke znehodnocení dalšího důkazu. To, že nedošlo k porušení mravního vývoje dítěte, potvrzuje i zpráva psychiatričky MUDr. Z. Obviněný podotýká, že poškozená dosahovala sexuální znalosti jako vyspělá a zralá žena, tudíž k narušení mravního vývoje dojít nemohlo. Závěrem namítl porušení zásady in dubio pro reo a tím, že byl soudem prvního stupně opomenut důkaz, který měl tvořit základní pilíř jeho obhajoby, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 4 To 172/2012, v celém rozsahu a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky nelze zčásti pod uplatněný a ani jiný dovolací důvod zařadit, ostatní jsou pak nedůvodné. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit především ty výtky, že nebylo přesně prokázáno, s kým vedl obviněný rozhodnou komunikaci, že nebyla náležitě prokázána jeho vina, přičemž soud postupoval v rozporu s principem in dubio pro reo a nedostatečně se vypořádal s důkazním materiálem. Tyto výtky neodpovídají žádnému zákonnému dovolacímu důvodu, neboť směřují vůči dokazování či hodnocení důkazů, resp. zjišťování skutkového stavu (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nelze podřadit ani obecnou námitku obviněného, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. K této námitce navíc státní zástupce poznamenal, že nemá oporu ve spisovém materiálu. Za nedůvodnou považuje i námitku, že jednání obviněného, které bylo soudem zjištěno, nevykazuje zákonné znaky skutkových podstat daných přečinů. Tzv. skutková věta ve spojení s odůvodněním napadeného rozsudku obsahuje veškeré skutečnosti, které jsou podkladem soudem zaujaté právní kvalifikace. Především z ní a z relevantní části odůvodnění vyplývá, že obviněný nabízel dítěti mladšímu 15 let úplatu za pohlavní (či srovnatelný) styk, a to za účelem pohlavního uspokojení, a že úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte tím, že ho sváděl k nemravnému životu. Jestliže stran soudem uplatněné právní kvalifikace obviněný uvádí, že byl přesvědčen, že komunikuje s osobou starší 15 let, jde o námitku, ke které nelze přihlížet, neboť vychází z jiného než soudem zjištěného skutkového stavu. Totéž platí i pro námitku, že své návrhy nikdy nebral vážně. Co se týče námitky, že poškozená dosahovala „sexuální znalosti jako vyspělá a zralá žena, tudíž k narušení mravního vývoje dojít nemohlo“, nelze přiznat důvodnost ani té. Otázka „sexuální znalosti“ nemá vliv na možnost narušení mravního vývoje. Závěrem státní zástupce uvedl, že neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť jeho námitky zvolený důvod dovolání neosvědčily.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 4 To 172/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně V. H. a znaleckého posudku MUDr. Zajoncové) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, že si obviněný nebyl vědom věku poškozené, že nebylo zřejmé, kdo s ním předmětnou konverzaci vede, zjištění stran toho, kdo byl muž na předmětných fotografiích), či jejich prostřednictvím prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že usvědčující důkazy na sebe nenavazují a vzájemně se nedoplňují, tedy nelze mít za to, že tvoří ucelený řetězec) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že měl po celou dobu za to, že eroticky laděnou konverzaci vede s osobou starší 15 let, kdy současně nikdy neměl v úmyslu za případný pohlavní styk s ní platit, což prokazuje zejména to, že se nedostavil na smluvenou schůzku, kterou ve skutečnosti domluvila sestra poškozené, svědkyně V. H., která byla osobou starší 15 let, stejně jako skutečnost, že poškozené nikdy neposlal žádné fotografie).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi procesní, a tedy pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelné, pak lze podřadit i námitky obviněného stran namítaného porušení principu in dubio pro reo, nedostatečného vypořádání se s důkazním materiálem, což zahrnuje i námitku stran vrácení flash disku zpět poškozené (kdy tento byl vrácen poté, co byly materiály na něm obsažené zkopírovány do spisu) nebo zamítnutí jeho žádosti o pořízení kopie CD (kdy se jednalo o CD obsahující fotografie a záznamy s nezletilou), který vznesl na Policii ČR. K těmto námitkám se navíc odvolací soud vyjádřil již v rámci přezkumu řádného opravného prostředku (zejména str. 9 až 10 napadeného rozsudku). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněným uplatněná argumentace vychází právě z toho, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro závěr, že je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Zde je nutno uvést, že odvolací soud se neztotožnil se všemi skutkovými zjištěními soudu nalézacího, zejména pak poukázal na to, že soudem nalézacím nebyly provedeny všechny důkazy. Pochybení nalézacího soudu pak napravil v rámci vlastního provedení důkazů, resp. některé pro skutková zjištění podstatné důkazy zopakoval, a současně provedl důkazy nalézacím soudem neprovedené. Za součinnosti znalce z oboru kybernetika byl opětovně proveden důkaz fotografiemi zajištěnými v mobilním telefonu poškozené, počítači poškozeného, stejně jako počítači obviněného, a to včetně technických dat jednotlivých souborů (tj. včetně data a času vyfotografování a změny souboru, přístroje použitého k pořízení fotografie a dalších podrobností), a taktéž výslech znalce z oboru kybernetika Ing. Toniho Kolucha, Ph.D. Odvolací soud pak shledal pochybení nalézacího soudu v tom, že tento neprovedl důkaz nosičem CD obsahující videonahrávku poškozené, zajištěným v počítači obviněného, a předmětný důkaz provedl v souladu s ustanovením §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. v rámci odvolacího řízení. Na podkladě takto provedených důkazů pak přistoupil ke změně popisu skutkového děje a taktéž změně právní kvalifikace, neboť neshledal, že by se obviněný uvedeného jednání dopouštěl po delší dobu (§202 odst. 2 písm. c/ tr. zákoníku, §201 odst. 3 písm. b/ tr. zákoníku). Současně vyhověl některým námitkám obviněného.
Odvolací soud řádným způsobem zjišťoval, jak ke kontaktu mezi poškozenou nezletilou a obviněným došlo, kdy „ na rozdíl od podané obžaloby i rozsudku soudu prvního stupně nepovažoval za prokázané, že se obžalovaný na poškozenou „nakontaktoval poté, co si ji prohlédl na internetu na webových stránkách, kde měla nezletilá svoje fotografie a údaje o svém věku “. Odvolací soud neshledal za prokázané, že na portálu www.libimseti.cz došlo obviněným k návštěvě profilu poškozené, tedy že měl možnost se zde seznámit s jejími osobními údaji, kdy ze zajištěné komunikace na komunikátoru Skype bylo naopak postaveno najisto, že zde ke vzájemné komunikaci došlo, a že tuto iniciovala poškozená. Uvedené závěry pak odvolací soud zohlednil v rámci změny popisu skutku. Za spolehlivě prokázané pak považuje odvolací soud skutečnost, že na komunikátoru Skype vedl obviněný komunikaci právě s poškozenou nezletilou, „ a to na základě výpovědí poškozené, její sestry V. H. a matky obou jmenovaných J. P. “, kdy poukázal i na rozdílný způsob vyjadřování poškozené a její sestry (str. 12 napadeného rozsudku). Obviněnému dal odvolací soud za pravdu i v tom, že nebylo spolehlivě prokázáno, že poškozené posílal fotografie, a proto současně shledal bezpředmětným, aby byla ustanovována totožnost muže či mužů na zajištěných fotografiích, neboť tyto s projednávaným případem nadále nesouvisejí.
Namítá-li obviněný, že ve vztahu k přečinu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nebyly naplněny zákonné znaky uvedeného přečinu, pak je třeba uvést, že obviněný na podporu svého tvrzení nepředkládá žádné právně relevantní námitky.
Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo nabídne , slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem , pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování n ebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu , výhodu nebo prospěch, a uvedený čin spáchá na dítěti mladším patnácti let .
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný poškozené, ač věděl, že je jí dvanáct let, nabídl úplatu za osobní schůzku, „při níž mu ona bude „honit“ a sát pohlavní úd a on jí bude lízat přirození“.
Ve vztahu k námitce věku je stěžejní konverzace ze dne 20. 2. 2010 (v 21:22:43 hod.), kdy mu poškozená napsala, že je jí dvanáct let, na což reagoval obviněný tím, že uvedl, že mu to nevadí. Odvolací soud uvedený okamžik správně vyhodnotil, že od této chvíle byl obviněný prokazatelně srozuměn se skutečností, že uvedenou konverzaci vede s osobou mladší 15 let. Uvedený okamžik byl také nově stanoven jako počátek trestnosti jednání obviněného, tedy odvolací soud správně zohlednil, že do uvedeného okamžiku nebylo možno postavit najisto, že si obviněný byl vědom reálného věku osoby, s níž vedl eroticky laděnou konverzaci, čímž současně napravil pochybení soudu prvního stupně. Z následných záznamů konverzace mezi obviněným a poškozenou pak vyplývá, že obviněný si byl skutečností, že poškozené je teprve dvanáct let, dobře vědom, neboť na uvedenou skutečnost i sám několikrát upozornil. Krajský soud neshledal, že by zde byly okolnosti, které by v obviněném mohly vyvolat pochybnosti o pravdivosti tvrzení poškozené ohledně jejího věku (str. 14 až 15 napadeného rozsudku). V této souvislosti se odvolací soud vyjádřil i k v odvolacím řízení nově provedenému důkazu videonahrávkou, která byla obviněnému zaslána v rámci elektronické komunikace, kdy uvedl, že „ i laikovi je jasně seznatelné, že na nahrávce je zachycena nezletilá dívka; v tomto směru krajský soud považuje za nadbytečné (též s přihlédnutím k ostatním výše uvedeným souvislostem) přistoupit k obhajobou navrhovanému znaleckému zkoumání zdánlivého věku poškozené “ (str. 15 napadeného rozsudku).
K námitce nabízené úplaty dovolací soud uvádí, že i tento znak skutkové podstaty předmětného přečinu byl naplněn. V rámci komunikace mezi obviněným a poškozenou dne 20. 2. 2010 (v 21:29:37 hod.), se tento jasně vyjádřil v tom smyslu, že by se za jím popisované sexuální praktiky poškozené odměnil, kdy uvedl „bych se ti klidne odmenil“, a nabídl ji konkrétní sumu. V uvedeném pokračoval i dne 27. 2. 2010 (v 12:44:33 hod.), kdy jí nabídl zvýšení této sumy, pokud by přistoupila na jeho návrh stran sexuální služby. Uvedená námitka obviněného je tak zcela neopodstatněná.
Stran přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pak obviněný namítl, že s ohledem na sexuální znalost poškozené nelze dovodit narušení mravního vývoje její osoby.
Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu .
Svádění k nemravnému životu má širší obsah než navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda dítě případně již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo, poněvadž jednání pachatele v něm tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje. Pokud si tedy obviněný před poškozenou obnažoval přirození a masturboval, a následně ji přiměl k tomu, aby mu poslala své obnažené fotografie a videozáznam, pak zcela jistě nelze takové jednání shledat nezávadným, a to ani v případě, že by poškozená měla povědomí o sexuálním životě či dokonce již byla sama sexuálně aktivní, což v projednávané věci zcela jistě nebyla, neboť stěžejní je zde právě věk poškozené, tedy, že se jednalo o dítě mladší patnácti let, a tedy i osobu dle zákona vyžadující zvláštní ochranu.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, zejména pak svědecké výpovědi a znalecké posudky. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly odvolacím soudem hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soud odvolací založil rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnil zjištěným skutkovým stavem věci, který vzal při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata