ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1425.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1425/2014 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. listopadu 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, č. j. 8 To 238/2014-373, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 151/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 4. 2014, č. j. 3 T 151/2013-343, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „předal P. B., podnikajícímu jako fyzická osoba pod obchodním jménem P. B., se sídlem Nádražní 2137/50, Žďár nad Sázavou, IČ 87109531, k prodeji nákladní automobil značky IVECO DAILY UNIJET 35 C 15 V, a to přestože tento byl předmětem vykonávacího řízení vedeného na základě usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 7. 2009, č. j. 11 Nc 1047/2009-10, právní moc dne 4. 1. 2010, který prováděl soudní exekutor JUDr. Jitka Wolfová, se sídlem Exekutorský úřad, Radyňská 9, Plzeň, kdy již od 12. 8. 2009 převzala společnost Krahüt - Group, s. r. o., jako povinný návrh, usnesení o nařízení exekuce, exekuční příkazy a výzvu ke splnění povinnosti, s tím, že nemůže nakládat se svým majetkem, jehož součástí byl i shora uvedený předmětný nákladní automobil, o čemž byla řádně v této výzvě poučena, a poté, kdy byla exekutorem prováděna první mobiliární exekuce dne 19. 8. 2009, při níž obžalovaný převzal i exekuční příkaz č. j. 106 EX 5049/09-16, kterým se přikazuje provedení exekuce, a to prodejem všech ze zákona postižitelných movitých věcí jmenovaného povinného, který povinnému zakázal, že nesmí nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, aby sepsané movité věci převedl na někoho jiného nebo je zatížil, a jakkoli jinak s nimi nakládal, přičemž právní úkon, jímž povinný poruší tuto povinnost, je neplatný, přičemž dlužná částka nebyla povinným uhrazena, proto exekutor provedl druhou mobiliární exekuci dne 8. 10. 2009, při níž uvedené vozidlo zahrnul do soupisu movitých věcí povinného - obchodní společnost KRAHÜT – GROUP, s. r. o., řádně jej označil, a přesto bylo vozidlo dne 9. 9. 2009 na základě duplikátu technického průkazu převedeno v registru vozidel na H. K., kdy po celou dobu prováděného exekučního řízení nebyla podána žádná námitka či vylučovací žaloba ze strany obžalovaného v rámci věcí, které byly zahrnuty do soupisu postižitelných movitých věcí v rámci exekuce“. Za byl obviněný podle §337 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkonu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 8 To 238/2014-373, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 7. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný R. K. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl faktickou neexistenci rozhodnutí, které by měl ve smyslu ustanovení §337 tr. zákoníku svým jednáním mařit. V této souvislosti odcitoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu v občanskoprávní věci sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, podle nichž účinky prohlášení konkurzu nastávají ex lege již vyvěšením usnesení o prohlášení konkurzu na úřední desce soudu, bez ohledu na to, zda o něm dotčené subjekty vědí nebo vědět mohou, a podle nichž exekuční soud, který by po prohlášení konkurzu na majetek povinného (úpadce) pokračoval v exekuci postihující majetek patřící do konkurzní podstaty povinného (úpadce), jedná v rozporu se zákonem. Dovolatel připomněl také znění §267 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen „insolvenční zákon“), podle kterého po prohlášení konkurzu na majetek povinného nelze provádět exekuci. Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedeného ustanovení insolvenčního zákona pak dovolatel dovozuje, že po prohlášení konkurzu nemohou být povinnosti stanovené v exekučních příkazech ze strany povinného již plněny a pokud postupuje v rozporu s nimi, úřední rozhodnutí tím nemůže mařit. Právě taková situace podle dovolatele nastala v nyní posuzovaném případě, kdy byl konkurz na povinného prohlášen již dne 5. 2. 2010, zatímco k převedení vozidla došlo až poté, dne 9. 7. 2012, tedy v době, kdy exekuci proti němu nebylo možno provádět. Dovolatel připouští, že v právní teorii je sporné, zda za situace, kdy exekuci nelze provádět a oprávnění k majetku povinného přecházejí na insolvenčního správce, vyvolávají úkony soudního exekutora týkající se majetku povinného ještě právní účinky či nikoli. Je však přesvědčen, že pokud by tomu tak nebylo, jeho rozhodnutí mařit nelze. A protože předmětné vozidlo bylo do majetkové podstaty úpadce po značných průtazích zapsáno teprve dne 9. 8. 2012, znamená to, že se o měsíc dříve, tj. 9. 7. 2012, nemohl dopustit ani maření postupu insolvenčního správce.
V další části dovolání obviněný poukázal na písemnou zprávu insolvenční správkyně Mgr. Romany Andělové ze dne 14. 11. 2011, adresované Krajskému soudu v Brně, podle níž měl jako jednatel povinné společnosti ještě před zahájením insolvenčního řízení zaplatit pracovníkům soudní exekutorky převážně na hotovosti 300.000 Kč. Dovolatel provedl časový rozbor jednotlivých plateb, z něhož má být zřejmé, že tato plnění byla určena právě k úhradě exekuce, v jejímž rámci bylo zabaveno i inkriminované vozidlo IVECO. Jednal tedy v dobré víře, že exekuce již byla skončena z důvodu zániku dluhu zaplacením. V tomto přesvědčení ho ostatně utvrdili i pracovníci soudní exekutorky, kteří ho měli poučit v tom smyslu, že má z dluhu uhradit alespoň 100.000 Kč, což učinil, a následné počínání samotné exekutorky, která s ním později nijak dále nekomunikovala. Pokud ho nikdo nevyzýval k vydání vozidla a nikdo po tomto vozidle ani nepátral, dovolatel se mohl oprávněně domnívat, že bylo zproštěno veškerých omezení. Podle jeho názoru se však soudy s touto jeho argumentací náležitě nevypořádaly a naopak vyšly z nesprávného skutkového zjištění, že dne 19. 8. 2009 přislíbil úhradu dlužné částky, což ovšem neučinil. Dovolatel trvá na tom, že v době, kdy odevzdal automobil IVECO k prodeji, již neexistovalo oprávnění exekutorky k provádění exekuce z důvodu zániku dluhu.
Ve svém dovolání zpochybnil rovněž společenskou škodlivost činu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. Soudu prvního stupně vytknul, že obsáhle citoval z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 574/2013, a naopak nevzal v úvahu jiné judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 860/2005, které podle jeho názoru dopadá na nyní řešený případ přesněji. Podle tohoto rozhodnutí je nutno se vždy vypořádat s otázkou, zda věci sepsané v rámci exekuce mohly vůbec být jejím předmětem; tj. především zda patřily do majetku povinného. Vozidlo IVECO přitom bylo majetkem jeho matky, paní H. K., z jejíž vůle ho také přemístil k následnému prodeji. Tuto skutečnost však soud ve svém hodnocení nevzal v úvahu. Jím citované usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 574/2003 navíc řešilo situaci, kdy došlo k úplnému zmaření výkonu rozhodnutí, který pak musel být zastaven podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, což v posuzovaném případě s ohledem na majetek povinného (úpadce) nehrozilo. Soudy podle dovolatele nesprávně hmotně právně posoudily zjištěný skutek i v tom směru, jestliže dovodily, že jeho jednání se vyznačuje dostatečnou mírou společenské škodlivosti, aby se mohlo jednat o trestný čin. Z pohledu společenské škodlivosti činu dovolatel také připomněl, že soud prvního stupně zjevně neobjektivním způsobem dospěl k závěru o snižování hodnoty vozidla IVECO z původních 600.000 Kč na 220.000 Kč a posléze až na 24.000 Kč, a na tomto základě dospěl k údajné škodě, která měla být inkriminovaným činem způsobena. Za významné považuje dovolatel rovněž to, že ohledně předmětného vozidla existovala „spletitá síť“ různě propojených soudních řízení, v nichž figurovalo. Nebylo tak vlastně ani vyřešeno, komu v roce 2012 vlastnicky náleželo.
K usnesení odvolacího soudu vznesl dovolatel námitku jeho nepřezkoumatelnosti s poukazem na to, že soud se v jeho odůvodnění - v rozporu s ustanoveními §134 odst. 2 tr. ř. - nevypořádal s většinou námitek, které tvořily obsah odvolání jako řádného opravného prostředku. Napadené usnesení považuje za nedostatečně odůvodněné, odporující požadavkům na přesvědčivost soudního rozhodnutí opakovaně vysloveným v judikatuře Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, č. j. 8 To 238/2014-373, a věc „vrátil“ odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve uvedl, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obecně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Proto mu podle jeho názoru obsahově neodpovídá námitka dovolatele, podle které považoval exekuci za skončenou vzhledem k zaplacení značné částky peněz na hotovosti soudní exekutorce. Jde totiž ve skutečnosti pouze o zpochybnění skutkových zjištění soudů, podle nichž dlužná částka povinným uhrazena nebyla. Výlučně skutkového (tedy procesního) charakteru jsou také námitky týkající se rozsahu znehodnocení vozidla v důsledku jednání dovolatele, když tato okolnost navíc nebyla nijak promítnuta do tzv. skutkové věty výroku. Na tomto místě se fakticky jedná o polemiku s odůvodněním soudního rozhodnutí, která je v rámci dovolání nepřípustná s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Pro úplnost k tomu státní zástupce doplnil, že škoda není zákonným znakem stíhaného přečinu a že o ní také ani nebylo rozhodováno v tzv. adhezním řízení.
K hmotně právní argumentaci obviněného ohledně neexistence rozhodnutí, jehož výkon by mohl svým jednáním zmařit, státní zástupce zdůraznil, že usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 11 Nc 1047/2009, kterým byla nařízena předmětná exekuce, nebylo nikdy v žádném řízení zrušeno. Následné prohlášení konkurzu na majetek povinné společnosti sice exekuci neumožnilo provést, ovšem rozhodně nemělo za následek zánik dříve vydaného exekučního příkazu. Kromě toho státní zástupce nepovažuje za zcela jednoznačné, do jaké míry jsou na posuzovaný případ použitelné závěry dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, neboť vůči povinné společnosti proběhla dne 8. 10. 2009, tj. ještě před prohlášením konkurzu, tzv. mobiliární exekuce. Především však zdůraznil, že pro naplnění formálních znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku není významné, zda byl výkon rozhodnutí soudu nařízen a prováděn v souladu se zákonem či nikoliv, což platí dokonce i v případě, pokud by existovaly důvody, pro které měl být výkon rozhodnutí zastaven. Ustanovením §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je poskytována ochrana řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí a nelze připustit, aby si účastníci řízení o výkonu rozhodnutí sami hodnotili, zda byl výkon rozhodnutí nařízen a prováděn v souladu se zákonem či nikoliv. Jestliže by soudní exekutorka skutečně nemohla po prohlášení konkurzu na povinného provést zpeněžení vozidla, neměla by tato skutečnost podle názoru státního zástupce z hlediska posouzení trestnosti jednání dovolatele žádný význam.
Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám dovolatele týkajícím se absence společenské škodlivosti činu, neboť v daném případě neshledal žádné výjimečné nebo závažné okolnosti, které by bránily uplatnění trestní represe. Pokud dovolatel zpochybnil otázku vlastnictví předmětného vozidla, pak státní zástupce znovu připomněl, že v prvé řadě vůbec nebyl oprávněn přezkoumávat postup exekutora při provádění mobiliární exekuce, pokud ten zahrnul předmětné vozidlo do soupisu movitých věcí povinného, navíc za situace, kdy žádná námitka či vylučovací žaloba ze strany povinného nebo jiné osoby podána nebyla. Dále podle jeho názoru dovolatel zcela pominul zjištění soudu prvního stupně, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 24 ICm 2031/2010, bylo vysloveno, že dohoda o vypořádání závazku ze dne 10. 2. 2009, kterou bylo vozidlo IVECO spolu s dalším movitým majetkem společnosti KRAHÜT – GROUP, s. r. o., převedeno na M. a H. K., je neúčinným právním úkonem. Ze stejných důvodů je podle státního zástupce bezpředmětná i námitka dovolatele, podle níž odvezením vozidla do autobazaru pouze splnil pokyn H. K. K poukazu dovolatele na složitost právní situace a síť vzájemně propojených soudních řízení vztahujících se k vozidlu státní zástupce uvedl, že právě ona je důsledkem úkonů dovolatele směřujících k tomu, aby automobil byl odstraněn z dosahu věřitelů společnosti KRAHÜT – GROUP, s. r. o. Z hlediska společenské škodlivosti nelze zohledňovat ani dovolatelem citované závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 860/2005, které se jednak týkalo obsahově zcela odlišné skutkové věci a jednak v něm byla řešena tzv. společenská nebezpečnost činu jako materiální znak trestného činu, který právní úprava, aplikovaná na nyní posuzovaný případ, již nezná.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že jednání obviněného vykazovalo nejen formální znaky přečinu podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale bylo i společensky škodlivé ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolací námitky zčásti neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti jde o námitky nedůvodné.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný R. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedená teoretická východiska je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného, podle níž důvodně považoval exekuci za skončenou vzhledem k zaplacení částky 300.000,- Kč na účet exekutorky JUDr. Wolfové, a tudíž vůz zn. IVECO předal k prodeji v dobré víře, že mu v tom právně nic nebrání. Dovolatel zde totiž předkládá vlastní skutkovou verzi, a to zcela odlišnou od skutkových zjištění, která v procesu dokazování učinily soudy obou stupňů a ze kterých pak vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. Podle soudy zjištěného skutkového stavu povinná společnost KRAHÜT – GROUP, s. r. o., dlužnou částku nezaplatila, ačkoli dovolatel úhradu dluhu přislíbil. Proto byly v sídle společnosti provedeny postupně dvě mobiliární exekuce na movitý majetek společnosti, kdy byl mimo jiné zajištěn i nákladní automobil tov. zn. IVECO. Dovolatel byl při nich opakovaně poučen, že s majetkem zahrnutým do soupisu věcí nemůže nakládat. Ve světle těchto skutečností je třeba vidět jeho námitku, že jednal v přesvědčení o legálnosti svého postupu, když za daných okolností vozidlo předal k prodeji další osobě, jelikož si měl myslet, že mu v tom probíhající exekuční řízení nebrání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že v době, kdy převedl inkriminovaný nákladní automobil na jinou osobu, již fakticky neexistovalo rozhodnutí, jehož výkon by tímto svým krokem mohl mařit ve smyslu skutkové podstaty přečinu podle §337 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Dovolatel argumentoval v podstatě tím, že nákladní vozidlo IVECO sice původně bylo předmětem soupisu movitých věcí v rámci vykonávacího řízení vedeného na základě usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. 7. 2009, č. j. 11 Nc 1047/2009-10, které prováděla soudní exekutorka JUDr. Jitka Wolfová, ovšem v době, kdy je převedl na jinou osobu, nebylo možno tuto exekuci vzhledem k prohlášenému konkurzu na povinnou společnost již provádět; exekuční příkaz tak pozbyl na účinnosti a jeho výkon tudíž nemohl mařit.
S uvedenou obhajovací argumentací obviněného se náležitě zabýval jak soud prvního stupně, tak později v odvolacím řízení i soud druhého stupně. Se závěry, které soudy přesvědčivě a právně bezchybně odůvodnily (viz str. 9/10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení odvolacího soudu), se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Především na rozdíl od dovolatele považuje odkaz soudu prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 574/2003, podle něhož je trestněprávní ochrana poskytována řádnému výkonu rozhodnutí a nelze připustit, aby zejména účastníci řízení o výkon rozhodnutí sami hodnotili, zda je výkon rozhodnutí nařízen a prováděn v souladu se zákonem či nikoli , za zcela přiléhavý. Soud prvního stupně také zcela správně zdůraznil, že exekuční řízení nebylo ani insolvenčním návrhem ani prohlášením konkurzu na povinnou společnost KRAHÜT – GROUP, s. r. o., zastaveno nebo přerušeno, což explicitně vyplývalo z ustanovení §266 odst. 1 písm. k) v návaznosti na §263 odst. 1 a násl. insolvenčního zákona, účinného v době spáchání činu. Podle §267 odst. 1 téhož předpisu nelze výkon rozhodnutí nebo exekuci pro pohledávky věřitelů po prohlášení konkurzu toliko fyzicky provést. Prohlášení konkurzu ovšem nepředstavuje překážku pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Jinými slovy, následným prohlášením konkurzu na povinného dříve vydané usnesení o nařízení exekuce, exekuční příkazy a výzva ke splnění povinnosti jako rozhodnutí právně nezanikají a definitivně nepozbývají některých právních účinků. I nadále jde o rozhodnutí, jejichž výkon lze mařit a která tak požívají ochrany podle §337 tr. zákoníku.
Nad rámec uvedeného lze jako obiter dictum poznamenat, že nebylo možno přehlédnout patrnou snahu dovolatele takříkajíc „za každou cenu“ zabránit tomu, aby vozidlo IVECO bylo použito k úhradě dluhu povinné společnosti v rámci exekučního řízení, již v době, kdy na povinnou společnost konkurz ještě prohlášen nebyl. Dovolatel byl seznámen se skutečností, že s vozidlem nemůže nijak nakládat, při převzetí Výzvy ke splnění povinnosti včetně řádného poučení dne 12. 8. 2009. Přesto se následně pokusil vozidlo převést na jiný subjekt (manžele K.), kdy neúčinnost tohoto právního úkonu musel až následně na návrh insolvenční správkyně vyslovit soud. Učinil tak dávno předtím, než byl na majetek povinné společnosti prohlášen konkurz usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2010, č. j. KSBR 24 INS 7483/2009-B-9.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám dovolatele stran nedostatku společenské škodlivosti jeho jednání.
Z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině lze tedy považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Přitom ani existence jiné (netrestní) právní normy, obecně umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, sama o sobě nezakládá povinnost postupovat výhradně jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio. Primární funkcí trestního práva a tedy i důvod aplikace jeho institutů, je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů občanského práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu.
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují. Dovolatel byl dobře obeznámen se skutečností, že je na majetek povinné společnosti KRAHÜT – GROUP, s. r. o., vedena exekuce a že do jejího skončení není oprávněn jakkoli fyzicky či právně s tímto majetkem nakládat. Navzdory tomu v rozporu s povinností respektovat úřední rozhodnutí podnikal kroky k tomu, aby inkriminované vozidlo před případným prodejem a zpeněžením v rámci exekučního řízení „uchránil“. V této souvislosti nemůže obstát jeho výhrada, že ohledně vozidla IVECO existovaly složité právní vztahy, v nichž se obtížně orientoval. Za takových okolností by se naopak jako logičtější jevilo právě opatrnější počínání dovolatele a jeho bezvýhradný respekt k rozhodnutí, které mu ukládalo srozumitelně a jasně definované povinnosti. Z hlediska společenské škodlivosti činu považuje Nejvyšší soud za zcela bezpředmětnou polemiku, o kolik se vlastně znehodnotilo inkriminované vozidlo v důsledku jednání dovolatele. Podstatné je, že v době nařízení exekuce se nejednalo o věc bezcennou, ale že mělo hodnotu dostatečně významnou, aby bylo při mobiliární exekuci zahrnuto do soupisu movitých věcí.
Nejvyšší soud dospěl v posuzované věci k závěru, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byl dovolatel uznán vinným právem. Jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 860/2005 je zde zcela nepřípadný. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval výkladem kritérií pro posuzování společenské nebezpečnosti činu podle §3 odst. 2, odst. 4 bývalého trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a nikoli společenské škodlivosti činu podle trestního zákoníku, která v nynější právní úpravě není součástí definice trestného činu (viz §13 tr. zákoníku), a proto ji nelze s dřívější společenskou nebezpečností činu (viz §3 odst. 1 tr. zák.) zaměňovat.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného R. K. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler