ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.232.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 232/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání, které podal obviněný mjr. Bc. L. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 9 To 274/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 122/2012 , takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mjr. Bc. L. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 52 T 122/2012 , byl obviněný Bc. L. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, částečně ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od 22.54 hod. dne 9. 10. 2011 do 02.18 hod. dne 10. 10. 2011, ve sport baru G., na náměstí G. K., P. – N., po předchozích slovních výpadech opakovaně fyzicky napadl obsluhu zmíněného baru poškozeného I. M. mimo jiné tím způsobem, že ve 23.14 hod. dne 9. 10. 2011 poté, co byl společně s ostatními hosty, se kterými do baru přišel, barmanem napomenut, aby nedávali stoly k sobě, začal směrem k poškozenému gestikulovat a pokřikovat na něho, následně ve 23.16 hod. k němu přistoupil a zatlačil ho hlouběji do prostoru za barový pult, kde se začali vzájemně přetahovat rukama, než byl konflikt urovnán za přispění dalších hostů, k dalšímu napadení poškozeného z jeho strany došlo v 02.04 hod. dne 10. 10. 2011, kdy rychlou chůzí prošel kolem baru a ihned zaútočil rukama na hlavu poškozeného, strhl jej na zem, kde jej několikráte uhodil pěstí do různých částí těla, poté opětovně napadl poškozeného spolu se skupinou dalších až čtyř osob, a to opakovanými údery směřovanými do oblasti trupu a hlavy, přičemž údery byly vedeny střední intenzitou, čímž mu způsobil bolestivé krevní výrony o velikosti 10 x 7 cm na pravé paži a 10 x 10 cm na pravém lýtku a dále, v důsledku napřímení krční páteře s omezením rotace hlavy o deset stupňů, závrať a bolesti hlavy, kdy taková zranění vyžadují léčení po dobu nejméně jednoho týdne, pracovní neschopnost poškozeného pak fakticky trvala ode dne 10. 10. 2011 do dne 17. 11. 2011 “.
Za to byl obviněný Bc. L. H. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo, aby ve stanovené zkušební době uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému I. M. trvale bytem M. – P., K., škodu ve výši 58.657,- Kč, poškozené P. škodu ve výši 2.574,- Kč, a poškozené O. škodu ve výši 2.742,- Kč.
Rozsudkem dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. H. v N. M. na M.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 52 T 122/2012, podal obviněný mjr. Bc. L. H. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal i spoluobviněný V. H.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 9 To 274/2013 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 9 To 274/2013, podal obviněný Bc. L. H. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 749 - 756), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , neboť napadeným usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, přestože v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, byl dán důvod pro podání dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tedy, že rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný má za to, že tak, jak je jednání, pro které byl shledán vinným, popsáno ve výroku rozsudku, nelze podřadit pod právní kvalifikaci užitou soudy. Obviněný namítl, že právní kvalifikace jeho jednání je nepřiměřeně přísná. Má za to, že společenská škodlivost jeho jednání nedosahovala intenzity nutné pro posouzení takového jednání jakožto trestného činu, kdy byl navíc za své jednání již kázeňsky potrestán svým nadřízeným.
Ve vztahu k přečinu výtržnictví namítl, že sám poškozený M. jeho jednání hodnotil opakovaně jako vcelku běžné, normální postrkování, kterého je jako barman svědkem často, a které by, nebýt zranění poškozeného L., ani nijak neřešil. Poškozený M. mu bez jakýchkoliv výhrad či omezení mezi jednotlivými „útoky“ naléval jak pivo, tak i tvrdý alkohol, z baru jej ani nevykazoval a ani jej nijak neukázňoval. Naopak poškozený M. jako barman nepostupoval jako odpovědný pracovník provozovny, když bez výhrad postupně zvyšoval míru podnapilosti obviněného až na samou hraniční mez, kdy schopnosti ovládací a rozpoznávací byly již podstatně sníženy.
Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví obviněný uvedl, že dle poškozeného se na útoku, během kterého utrpěl poranění, podílelo až šest osob, kdy vyjma obviněného se jedná o osoby neztotožněné, přestože Generální inspekce bezpečnostních sborů a soudy tyto „neztotožněné“ osoby vyslechly jako svědky. Soud odvolací při svém prvním rozhodování považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za „nejasná a neúplná“, zejména stran toho, zda ke zranění poškozeného - poranění krční páteře, došlo jednáním samotného obviněného či ve spolupachatelství dosud neztotožněných osob, a zda toto poranění je v příčinné souvislosti s napadením poškozeného ze strany obviněného. Na základě této výtky pak obvodní soud bez faktického doplnění dokazování vydal znovu odsuzující rozsudek totožný s tím zrušeným, pouze doplněným o dovětek „... částečně ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku“ na str. 2 a 13 rozsudku. Z provedeného dokazování nevyplývá jediná skutečnost, která by potvrzovala, že to byl obviněný, kdo způsobil poškozenému M. zranění kvalifikované jako ublížení na zdraví. Naopak je prokázané, že k tomuto zranění poškozeného došlo během útoku až šesti osob, kterému byl obviněný přítomen (poškozený slyšel jeho hlas). Jeho podíl na tomto třetím útoku nebyl nikterak zkoumán a nebyl zjišťován ani žádný jiný aspekt nutný pro posouzení spolupachatelství. Obviněný dále uvádí, že tento třetí útok měl také zcela jiný charakter, kdy oproti předchozím opileckým strkanicím ho poškozený popisuje jako brutální, pěstmi a kopanci vedený. Je nutné zdůraznit, že údajní spolupachatelé jsou doposud neztotožněné osoby, ale dle provedeného dokazování (včetně výpovědi poškozeného) jsou to ostatní příslušníci vězeňské služby, kteří byli v baru s obviněným. Údajně neztotožnění spolupachatelé byli v přípravném řízení a posléze i při hlavním líčení vyslechnuti jako svědci. Nikdo je z ničeho neobviňoval a doposud neobvinil, nikdy se jich ani neptal na jejich podíl na „spolupachatelství“, stále jsou ve služebním poměru.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 9 To 274/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 52 T 122/2012, a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 9 To 274/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Bc. L. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou obvinění uplatnili, je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat přečinů, jimiž byl uznán vinným, kterážto námitka je podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr ř.
Obviněný byl uznán přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném částečně ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Objektem trestného činu podle §146 tr. zákoníku je lidské zdraví , tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. úderem pěstí nebo za použití nějaké zbraně ve smyslu §118 tr. zákoníku, např. klacku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Pokud jde o to, že ublížení na zdraví „vyžaduje lékařské ošetření“, je třeba vycházet z toho, že není důležité, zda skutečně k lékařskému ošetření došlo, poněvadž se poškozený k takovému ošetření dostavil, ale zda objektivně a pravidelně k takovému ošetření dochází. Bude-li se tedy jednat o takovou újmu na zdraví, nebude záležet na tom, že si zranění, které svou povahou je ublížením na zdraví, poškozený ošetřil sám, anebo ho i ponechal bez lékařského nebo jiného ošetření, aby se vyhojilo přirozenou schopností organismu. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. R 22/1968-I., shodně R 19/1963).
Namítl-li obviněný ve vztahu k uvedenému přečinu, že popis skutku neodpovídá právní kvalifikaci, neboť se měl jednání dopustit spolu s netotožněnými osobami, přestože již v přípravném řízení bylo zřejmé, že těmito jsou příslušníci vězeňské služby, kteří byli v baru s ním a ve věci byli slyšeni jako svědci, pak nelze námitce přisvědčit.
Jak bylo uvedeno výše, dovolací soud je vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Dle skutkové věty se obviněný v 02.04 hod. dne 10. 10. 2011 rychlou chůzí vydal k poškozenému I. M. a ihned na něj zaútočil rukama, resp. na jeho hlavu, strhl jej na zem, kde jej několikrát uhodil pěstí do různých částí těla, a poté jej s doposud neustanovenými osobami opětovně napadl, a to opakovanými údery do oblasti trupu a hlavy, přičemž mu způsobil bolestivé krevní výrony na pravé paži a pravém lýtku, bolesti hlavy a závratě související s poškozením krční páteře, tedy újmu na zdraví. Takovéto jednání zcela naplňuje skutkovou podstatu uvedeného přečinu ublížení na zdraví.
Uvedeného jednání se dopustil obviněný částečně ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to s dosud neustanovenými osobami. Tyto osoby nebyly orgány činnými v trestním řízení ztotožněny, proto nelze k námitce obviněného, že ví, kdo tyto osoby jsou, přihlížet, neboť se jedná o čistou spekulaci. Soudy vycházely z výpovědí poškozených, kdy si poškozený I. M. jiné konkrétní útočníky, než osobu obviněného, nevybavil, resp. jiné osoby neztotožnil.
Zde je na místě upozornit, že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání pachatale, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé skutečnosti, kterými mohou být například osoby spolupachatelů, resp. tyto ztotožnit. To však v obecné rovině nebrání tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i přesto, že takovéto osoby jsou označeny za „doposud neztotožněné“. Uvedené právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že o míře účasti obviněného vypovídá znění skutkové věty („ po slovních výpadech opakovaně fyzicky napadl obsluhu “…, „ začal směrem k poškozenému gestikulovat a pokřikovat na něho, následně ve 23.16 hod. k němu přistoupil a zatlačil ho hlouběji do prostoru za barový pult, kde se začali vzájemně přetahovat rukama “ …, „ rychlou chůzí prošel kolem baru a ihned zaútočil rukama na hlavu poškozeného strhl jej na zem, kde jej několikráte uhodil pěstí do různých částí těla, poté opětovně napadl poškozeného spolu se skupinou dalších až čtyř osob, a to opakovanými údery směrovanými do oblasti trupu a hlavy “, … čímž poškozenému způsobil újmu na zdraví), kdy je třeba mít současně na paměti, že podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán ve spolupachatelství dvou nebo více osob, pak odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Obviněný byl dále uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí mimo jiného ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí výtržnosti tím, že napadne jiného.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Veřejně je trestný čin spáchán, pokud je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými (§117 písm. b/ tr. zákoníku). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
V projednávané věci se obviněný dopustil uvedeného jednání v baru, tedy na místě veřejnosti přístupném, za přítomnosti více než tří osob, resp. za přítomnosti většího počtu návštěvníků, kdy fyzicky napadl obsluhu baru, tj. poškozeného I. M., a to nejen fyzickým útokem na jeho osobu, ale opakovaně i slovními ataky, čímž narušil průběh večera návštěvníkům baru. Tímto jednáním současně naplnil znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu.
Namítá-li pak obviněný, že uvedené jednání nenaplňuje potřebnou míru společenské škodlivosti, jelikož se jednalo jen o jakési pošťuchování, kdy navíc byl svým nadřízeným již kázeňsky potrestán, tedy že trestní represe měla přijít do úvahy až ve chvíli, kdy ostatní prostředky selhaly či jsou neúčinné, pak Nejvyšší soud takovouto námitku neshledal důvodnou. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného mjr. Bc. L. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata