ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.280.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 280/2014 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání podaném obviněnou H. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 383/2013 ze dne 17. prosince 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 238/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. srpna 2013 sp. zn. 4 T 238/2012 byla dovolatelka uznána vinnou zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku citovaného rozsudku. Za výše uvedený zločin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
O odvolání obviněné K. (a příslušné státní zástupkyně) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2013 sp. zn. 6 To 383/2013 tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil dovolatelku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s dozorem. Současně znovu rozhodl o vzneseném nároku na náhradu škody. Odvolání obviněné K. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že dle jejího názoru je skutkové a právní hodnocení důkazů obecnými soudy a následně i přijetí závěru o vině a uloženém trestu v rozporu nejen se zákonem, ale především s judikovanými právními názory a závěry Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Poukázala tak na skutečnost, že došlo k porušení zásady ultima ratio, když ona nepopírá, že k předmětným odčerpáním finančních prostředků z její strany došlo, avšak tyto platby podřazuje pod instituty občanského práva, především pod instituty práva závazkového. Zdůraznila, že v rámci trestního řízení nebylo prokázáno, že mezi ní a zemřelou k dohodě o půjčce nedošlo. V dalším namítla, že obecné soudy nesprávně posoudily provedené důkazy, navíc zcela nedůvodně odmítly důkazy směrem k její obhajobě, kdy jejich nesprávné hodnocení, účelová interpretace a jejich neprovedení mělo za následek přijetí nesprávných právních závěrů. Zopakovala svou obhajobu, že nezpochybňovala jednotlivé výběry, ale uvedla jejich důvod s tím, že byť zemřelá trpěla zdravotními potížemi, nebyly tak závažné, jak je uvedeno v rozsudcích a byla velmi pečlivá a vnímavá, co se jednotlivých transakcí týče a tyto chtěla podrobně zdůvodnit. Tato její obhajoba měla být potvrzena důvěryhodnými svědky M. a B. Tím vznikla zásadní pochybnost, jestli dovolatelka skutečně jednala bez vědomí poškozené (zemřelé) a soud tak v uvedeném směru porušil zásadu in dubio pro reo. Nebylo prokázáno tvrzení příbuzných, že zemřelá trpěla závažnými zdravotními potížemi (poruchami zraku a vědomí), když soud odmítl jako nadbytečný důkaz vyžádat si zdravotnickou dokumentaci zemřelé. Odmítl též výslech manžela dovolatelky, který měl prokázat, že řada položek mu byla určena jako platby za práce provedené pro zemřelou. Poukázala na skutečnost, že se poškození nikdy nepokusili věc vyřešit pomocí procesních institutů občanského práva (soudního řízení), když v této souvislosti odkázala na bohatou judikaturu Ústavního soudu. V návaznosti na výše uvedené pak vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy porušily další zásady trestního práva a trestního procesu spočívajícího v jednoznačném a nezpochybnitelném prokázání viny odsouzené, především pak prokázání úmyslu zmocnit se cizí věci bez vědomí jejich majitele. Poukázala na neexistenci jediného přímého, ale i nepřímého důkazu svědčícího o tom, že zemřelá nebyla informována o převodech na svém účtu. Vyjádřila se k nákupu bytu svědkem S. S., neboť tento byt koupil, přestože nedisponoval žádnými finančními prostředky. K výroku o trestu a k porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. uvedla, že obecné soudy zcela pominuly skutečnost, že na ni mělo být pohlíženo jako na osobu netrestanou. Také vycházely ze skutečnosti, že se posuzované trestné činnosti dopustila v době podmíněného odsouzení ve věci Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 1 T 260/2009, avšak právní moc uvedeného rozsudku nastala 3. 11. 2010, tedy půl roku po posledním útoku v nyní posuzované věci. Odvolací soud tak podle jejího přesvědčení chybně dospěl k názoru, že se dopustila uvedeného jednání ve zkušební době jiného odsouzení a měla nastoupit výkon trestu, kdy pochybením soudu však k tomuto výkonu nenastoupila a její odsouzení bylo zahlazeno, což bylo napraveno rozsudkem odvolacího soudu tak, že jí ony dva roky k nyní uloženému trestu de facto přičetl. K porušení §38 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a násl. tr. zák. uvedla, že již z důvodové zprávy k novému trestnímu zákoníku vyplývá, že není důvod pro to, aby byl trest odnětí svobody zvažován u každého trestného činu, byť je stanoven pro každý trestný čin, neboť slouží jako poměrné kritérium pro typovou závažnost jednotlivých trestných činů. Tam, kde postačí sankce méně postihující, nesmí být uložena sankce citelnější. Též došlo k porušení §39 tr. zák., zdůraznila, že v trestním řízení spolupracovala, poukázala na svůj věk a na možnosti náhrady škody, kdy uložený nepodmíněný trest je de facto v neprospěch poškozených. Současně namítla i porušení §55 tr. zák. Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 383/2013 ze dne 17. 12. 2013 podle §265k odst. tr. řádu zrušil a podle §265 l tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Současně požádala, „aby nalézací soud, Obvodní soud pro Prahu 2 shledal důvody odložení výkonu rozhodnutí a její žádost předložil k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který byl v předcházejícím řízení zjištěn soudy. Rozhodné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, nikoliv jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněná. V dovolání lze tedy namítat, že soudy zjištěný skutkový stav nevykazuje znaky příslušného trestného činu. Možno tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy, zatímco skutkové námitky, tzn. námitky, jimiž se obviněná snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení vlastní verzí skutkového stavu, nelze pod předmětný dovolací důvod zahrnout. Pod daný dovolací důvod však nelze podřadit ani námitky procesněprávní, což platí i pro výtky, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, vyvodily z nich nesprávná skutková zjištění, porušily příslušná procesní ustanovení týkající se provádění důkazů, provedly dokazování v nedostatečném rozsahu apod. Vyjádřil přesvědčení, že naprostá většina námitek uplatněných v dovolání formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově vůbec neodpovídá. V části dovolání týkající se viny dovolatelky se jedná o všechny námitky, kterými tato na podkladě vlastního hodnocení důkazů, potažmo na podkladě vlastního hodnocení soudy zjištěného skutkového stavu, dovozuje, že se trestné činnosti vůbec nedopustila, že nešlo o protiprávní nakládání s penězi poškozené, nýbrž o půjčku, odměnu či investice a že poškozená měla o všem plné vědomí a se vším souhlasila. Platí to i stran námitek, kterými dovolatelka míří proti rozsahu a kvalitě provedeného dokazování a správnosti soudy učiněných skutkových zjištění. Deklarovanému dovolacímu důvodu dle státního zástupce neodpovídá ani údajné porušení zásady principu in dubio pro reo. Připustil, že relevantně uplatněnou by tak mohla být vlastně pouze ta námitka, že soudy postupovaly v rozporu s principem ultima ratio zakotveným v §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu uvedl, že dovolatelka v této souvislosti sice poukazuje na celou řadu judikaturních rozhodnutí, jež tuto zásadu specifikují a vykládají, nicméně žádné z relevantních rozhodnutí nelze na tuto věc aplikovat. To vyplývá z toho, že jednání dovolatelky, jak je popsáno v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, je společensky škodlivé prima facie. To je dáno především výší způsobené škody, kdy tato přesahuje několikanásobně škodu značnou (500.000 Kč), která je znakem dané skutkové podstaty. Je to dáno i způsobem provedení, kdy dovolatelka v podstatě zneužívala svého postavení na úkor poškozené, která byla vysokého věku, nadto nemocná, a činila tak po delší dobu a opakovaně. Jednalo se navíc o jednání, které bylo vedeno přímým úmyslem, resp. dokonce k němu došlo
po předchozím uvážení. Vyjádřil přesvědčení, že pokud za této situace dovolatelka tvrdí, že její jednání není společensky škodlivé, resp. mělo by být řešeno jinými než trestněprávními prostředky, evidentně se mýlí. Jestliže v části dovolání týkající se posouzení viny dovolatelky byla obsažena alespoň jedna relevantní námitka, v týkající se dovolatelce uloženého trestu není dle jeho názoru ani jediná. Ovšem pokud jde o namítanou nesprávnost výroku o trestu, když podle dovolatelky je trest, který jí byl uložen v rozporu s §38 a §39 tr. zákoníku, protože je prý nepřiměřený, nezohledňující okolnosti případu (nedostatečně individualizovaný), v rozporu s tím, že odnětí svobody je až poslední možnost (ultima ratio), tak k tomu je třeba říci, že námitky vůči výroku o trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy obecně jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uvedl, že jiná pochybení soudu týkající se uloženého trestu nelze zásadně v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (tedy ani podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř., který uplatnila obviněná). Proto nelze dle státního zástupce námitky směřující proti výroku o trestu považovat za uplatněné relevantně. Bez ohledu na uvedené se státní zástupce vyjádřil i ke dvěma konkrétním výtkám dovolatelky, které se výroku o trestu týkají. Zaprvé se tak vyjádřil k výtce, že soudy prý nesprávně přihlížely k zahlazeným odsouzením. K tomu uvedl, že dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že k zahlazenému odsouzení nelze za žádných okolností přihlížet. K zahlazenému odsouzení sice nelze přihlížet jako k přitěžující okolnosti, ovšem při hodnocení osoby, tak jak činí Městský soud v Praze na str. 4 napadeného rozsudku (kde hodnotí „sklony“ osobnosti obviněné), lze přihlížet právě i k odsouzením, jež byla zahlazena. Za druhé se vyjádřil k výtce, na jejímž základě dovolatelka dovozuje, že Městský soud v Praze jí k trestu odnětí svobody „přičetl“ 2 roky z podmíněného trestu, který uložil dovolatelce Okresní soud v Kutné Hoře ve věci sp. zn. 1 T 260/2009. Tady jde dle státního zástupce o dezinterpretaci odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu. Uvedený soud rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře neoperuje z důvodu „sčítání“ trestů, nýbrž za účelem hodnocení osoby obviněné, což z kontextu souvisejícího textu poměrně jasně vyplývá (srov. str. 4 napadeného rozsudku). Protože výše prezentované dovolací námitky považuje státní zástupce dílem za irelevantní a dílem za nedůvodné, když zároveň z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, přičemž z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., navrhl dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu považuje za nedůvodný i návrh obviněné na postup dle §265h odst. 3 tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že většina námitek, tak jak je uplatnila ve svém podání dovolatelka, není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod tímto dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Dovolatelka totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatelku vinnou právě výše uvedeným trestným činem.
Vycházely tak z výpovědi poškozeného M. P. (vnuka zemřelé A. P.), jeho matky I. P., bývalých účetní A. P., svědkyní U. a M. a zejména osob, na jejichž účty posílala dovolatelka finanční prostředky z účtu zemřelé, když z těchto jednoznačně vyplynulo, že s nimi disponovala toliko dovolatelka, případně takto splácela svůj dluh. Dále vycházely i z listinných důkazů jako fiktivních faktur, výpisů z bankovního účtu a dalších. Dovolatelka byla soudem vyzývána k tomu, aby doložila dokumentaci k případným investicím či tvrzeným půjčkám, když nic z toho se nenacházelo v účetnictví zemřelé P., avšak nic z uvedeného nedoložila.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, a pokud by dovolatel uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jako jedinou právně relevantně uplatněnou námitku tak lze (s jistou mírou tolerance) posuzovat toliko námitku spočívající v tvrzení, že soudy měly aplikovat zásadu ultima ratio, když ovšem současně nelze přehlédnout, že i této námitky se dovolatelka domáhá na základě jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování ve věci dosud činné soudy.
Nelze také přehlédnout, že skutkový děj je v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zachycen a popsán tak, že dovolatelka bez vědomí zemřelé P. odčerpávala z jejího bankovního účtu finanční prostředky (a to i po smrti A. P.), které následně používala pro svou potřebu. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v daném případě se de facto o žádný občanskoprávní vztah nejednalo a jednalo se ryze o kriminální jednání, na čemž nic nemění ta skutečnost, že dovolatelka následně v rámci trestního řízení přiznala jednotlivé výběry a uváděla, že se jednalo o soukromoprávní záležitost. Soudy však právem tomuto jejímu tvrzení na základě provedených důkazů neuvěřily a tato její obhajoba byla v rámci trestního řízení vyvrácena. Bylo tedy namístě postihnout toto jednání prostředky trestního práva. K námitce, že poškození nevyužili možnosti uplatnit proti ní nástroje soukromého práva, nezbývá (s vědomím výše uvedeného) než odkázat na Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2013, podle kterého je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010. Uplatnění trestněprávní odpovědnosti v souladu s trestním zákoníkem není vázáno na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků, aby byl odstraněn protiprávní stav, jakož ani na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 25/2012, ve kterém se zdůrazňuje, že „skutečnost, že poškozená obchodní společnost uplatnila úspěšně svůj nárok na náhradu škody v civilním řízení u rozhodčího soudu a že v důsledku exekučního řízení na majetek obviněného došlo k utlumení jeho podnikatelských aktivit, nepředstavuje okolnost, na jejímž základě by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe se závěrem, že následky, které obviněný takto nese, jsou z hlediska ochrany společnosti dostačující. Tato okolnost může být významná při ukládání trestu či v rámci adhezního řízení.“ Srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 (publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2006), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008 (publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2008), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008 (publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2009). Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 tr. ř.).
Co se týká námitek ohledně dovolatelce uloženého trestu, lze k nim uvést následující:
Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. I kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (viz rozhodnutí č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolatelka takto pouze vyjádřila nesouhlas s druhem a výší jí uloženého trestu, přičemž takováto námitka není způsobilá být právně relevantně uplatněna pod žádným, a to nejen z výše zmíněných dovolacích důvodů, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání.
Dovolací soud nicméně považuje za nutné (jako obiter dictum) uvést, že způsob, kterým interpretuje dovolatelka odůvodnění odvolacího soudu týkající se jí ukládaného trestu je nesprávný. Odvolací soud pouze správně zhodnotil, že byť se na dovolatelku formálně hledí jako by odsouzena nebyla, stalo se tak pouze pochybením soudu, který rozhodl o jejím osvědčení se ve zkušební době věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 7/2002. Zkušební doba byla stanovena do 15. března 2009, přesto byla dovolatelka odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 1 T 260/2009 za trestnou činnost, kterou spáchala v době od 30. září 2008 do 28. února 2009, tedy ve zkušební době stanovené jí rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 7/2002. K žádnému „faktickému sčítání“ trestů tedy nedošlo, odvolací soud dal pouze za pravdu odvolání státní zástupkyně s tím, že trest uložený dovolatelce soudem prvního stupně je nepřiměřeně mírný, právě i s přihlédnutím ke skutečnosti, že dovolatelka má k majetkové trestné činnosti sklon. Tyto skutečnosti jsou zcela zřejmé z odůvodnění odvolacího soudu str. 4 a rozhodně se nedají interpretovat způsobem, jaký zvolila dovolatelka. Soudy též řádně zdůvodnily, proč je třeba dovolatelce uložit trest odnětí svobody spojený s jeho výkonem a v tomto směru jim nelze nic vytknout.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl a předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř., nerozhodoval dovolací soud ani o žádosti dovolatelky na odklad výkonu tohoto (napadeného) rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka