ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.285.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 285/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 12 To 347/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 50/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 T 50/2013 , byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníků), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 T 50/2013, obviněný podal odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 12 To 347/2013 , kdy z podnětu podaného odvolání obviněného M. K. napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ po předchozí vzájemné ústní dohodě převzal dne 9. března 2012 v H. K. od V. L. H. za účelem provedení opravy ohnuté tyčky řízení a trysky motoru ve lhůtě do 14 dnů její motorové vozidlo zn. Mercedes A 170 CDI, v hodnotě 40.000 Kč, přičemž na úhradu ceny opravy vozidla od majitelky obdržel částku 7.000 Kč, kterou mu postupně v několika platbách pod uživatelským jménem „k.“ složila na jeho klientské konto u společnosti Tipsport, a. s., a to dne 12. března 2012 částku 4.000 Kč, dne 24. března 2012 částku 2.000 Kč a dne 29. března 2012 částku 1.000,Kč, a ačkoliv se ho V. L. H. nejméně od 28. března 2012 opakovaně dotazovala, kdy si bude moci vozidlo vyzvednout, a od 11. dubna 2012 ho o vrácení vozidla upomínala, toto vozidlo jí nevrátil a užíval je pro vlastní potřebu, konkrétně s ním v době od 9. března 2012 do 4. června 2012 ujel celkem 5.754 km včetně jízdy do S. r. N. a dne 4. června 2012, aniž by o tom V. L. H. informoval, vozidlo po jeho převozu ze S. do Č.R. odstavil na parkovací ploše autobazaru TARA, P., V., kde se nacházelo až do dne 25. srpna 2012, kdy bylo provozovatelem tohoto autobazaru J. Š. vydáno Policii ČR,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 2T 100/2010, který nabyl právní moci dne 29. 9. 2011, byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. z. účinného do 31. 12.2009 a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložen povinnost zaplatit poškozené V. L. H. na náhradě škodě částku 15.846,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. L. H. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 12 To 347/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 333 - 335), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že se žádného protizákonného jednání nedopustil. Uvedl, že převzal od poškozené H. automobil s tím, že zajistí její opravu. Vycházel také z dohody, že na opravu automobilu poškozená nepospíchá a že jde především o cenu za opravu. Opravu vozidla tedy zajistil a vykonal s vozidlem zkušební jízdu do N., kde však došlo k poruše na převodovce, kdy nebylo možné s vozidlem odjet. Poškozenou o tomto informoval a následně zajistil odvoz vozidla z N. k bazaru pana Š. Obviněný má za to, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, tedy nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, nýbrž toliko se může jednat o přečin neoprávněného užívání cizí věci.
K prokázání těchto skutečností navrhl výslech svědka Š., čemuž ale nebylo ze strany soudu vyhověno. Obviněný namítl, že mu nebyl poškozenou udělen zákaz užívání vozidla, kdy soud nemůže dovozovat, že tento zákaz byl udělen konkludentně, což by nebylo možné. Pokud tedy bylo svěřeno vozidlo obviněnému k opravě, takovýto příkaz neznemožňoval použití vozidla k přejezdům k testování, zda vada je odstraněna k jízdě, k dalšímu mechanikovi. Pokud tedy použil automobil k jízdě do N., maximálně překročil oprávnění uložené mu poškozenou jako majitelkou vozidla, a tedy neoprávněně užíval věc.
Obviněný dále na str. 4 podaného dovolání pravděpodobně v důsledku nepozornosti rozebírá okolnosti s největší pravděpodobností stran zcela jiného skutku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr.ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a současně zrušil i jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, či podle ustanovení §265m tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů sám rozhodl rozsudkem a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 12 To 347/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy namítá, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy pro prokázání jím tvrzených skutečností, zejména výpověď svědka Š., a rozporuje výpověď poškozené) a vadná skutková zjištění (námitky stran ujednání mezi ním a poškozenou a následné telefony, resp. zda poškozenou informoval o zkušební jízdě do N., poruše vozidla a dalším pohybu vozidla), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají,) a i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se žádného protiprávního jednání nedopustil).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména listin založených ve spise. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však podřaditelná námitka, v rámci níž namítl, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, nýbrž se může jednat toliko o přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku.
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě . Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota , která byla pachateli svěřena. Za věc v právním smyslu se považuje ovladatelný hmotný předmět a ovladatelná přírodní síla (elektrická energie, parní energie, vodní energie, jaderná energie apod.). Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření . Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku). Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. Obdobně se to pak týká i cizí svěřené jiné majetkové hodnoty. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl , který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2005 – 2014).
Dle skutkových zjištění obviněný od poškozené převzal vozidlo za účelem jeho opravy ve lhůtě 14 dnů, a to dne 9. 3. 2012 v H. K. Jelikož však v dohodnuté lhůtě nedošlo k vrácení vozidla, poškozená obviněného kontaktovala, tento však nejméně od 28. března 2012 i přes opakované dotazy z její strany nevyvinul žádnou aktivitu směřující k tomu, aby došlo k předání vozidla, namísto toho vozidlo užíval pro svou potřebu, a to po dobu téměř 3 měsíců, kdy s ním najel 5.754 km a podnikl i jízdu do N., kde však došlo k tomu, že se vozidlo porouchalo a zůstalo nepojízdné, a po jeho odtahu do Č. r. jej dne 4. 6. 2012 odstavil u autobazaru, kde bylo následně dne 25. 8. 2012 majitelem autobazaru vydáno Policii ČR.
Pokud má obviněný za to, že jeho jednání by bylo namístě třeba posoudit toliko jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, s ohledem na skutkový stav, tak, jak byl zjištěn nalézacím, a potažmo odvolacím soudem a ve zkratce popsán výše (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zejména str. 6 až 7), nelze shledat takovouto námitku opodstatněnou.
Přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat, nebo že neoprávněně takové věci, které mu byly svěřeny, přechodně užívá.
Ustanovení §207 tr. zákoníku předpokládá, že pachatel má úmysl užívat cizí motorové vozidlo jen „přechodně“, tj. disponovat s ním jen relativně krátkou dobu, aniž by tím vyčerpal jeho podstatu nebo jej podstatně opotřeboval (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2033). Pokud by se jednalo o neoprávněné užívání cizí věci, pak by se muselo jednat o dobu kratší, než v projednávané věci, kdy ode dne předání vozidla poškozenou obviněnému za účelem jeho opravy a nalezením vozidla uplynula doba více než 5 měsíců. Nelze opomenout ani skutečnost, že vozidlo bylo nalezeno za přispění Policie ČR, nikoli obviněného, který poškozené nepředal žádné podstatné informace pro jeho nalezení.
Obviněný ve lhůtě, na které se s poškozenou domluvil, vozidlo této nepředal, na její upomínky postupně přestal reagovat, a vozidlo používal po dobu cca 3 měsíců pro vlastní potřebu, kdy v důsledku jeho poruchy v N. bylo nadále nepojízdné, čímž na vozidle způsobil škodu. Poškozená svěřila vozidlo obviněnému za účelem opravy, kdy následně obviněný svým jednáním poškozenou jako majitelku vyloučil z dispozice s vozidlem. Jakékoli argumenty stran toho, že se jednalo o zkušební jízdu, nelze označit za jiné, než zcela absurdní, ať už proto, že zkušební jízda z H. K. do N. je pro účely opravy nadbytečná a nelogická, tak i pro skutečnost, že obviněný s vozidlem disponoval jako s vlastním a po dobu cca 3 měsíců s vozidlem najezdil 5.754 km, kdy nebyl sto takovéto nakládání s vozidlem nijak vysvětlit. Po dobu zde uvedenou si obviněný uvedené vozidlo přisvojil a nakládal s ním jako s vlastním.
Pokud pak obviněný namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zpronevěry, pak se jedná o námitku neopodstatněnou, neboť je zcela zřejmé, že obviněný vozidlo užíval jako vlastní, přestože jej poškozená opakovaně upomínala, a jeho jednání tak bylo jednáním úmyslným.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata