ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.302.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 302/2014 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2014 o dovoláních podaných obviněnými K. Z., a Z. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 215/2013 ze dne 23. 7. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 5/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 5/2013 ze dne 22. 4. 2013 byl obviněný K. Z. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a obviněný Z. P. zločinem podplacení podle §332 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl obviněný K. Z. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že výkon takto uloženého trestu se mu podmíněně odkládá na zkušební dobu dvou let a obviněný Z. P. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon takto uloženého trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
V předmětné věci podali obvinění K. Z. i Z. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 8 To 215/2013 ze dne 23. 7. 2013 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali obvinění K. Z. i Z. P. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil obviněný K. Z. ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a obviněný Z. P. ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný K. Z. uvedl, že soudy se při hodnocení skutkového děje (stran trestného činu výtržnictví) nevypořádaly se subsidiaritou trestní represe vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dále nezohlednily pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového děje, z čehož pramení důvodné pochybnosti o jeho vině. Poukázal na to, že všichni svědci si počínali neprofesionálně a situaci v dané chvíli gradovali místo toho, aby ji zklidnili, takže dovolatel jednal v nutné obraně proti útoku spočívajícímu v zabrání jeho osobních věcí. Další jeho jednání potom bylo již pouhou reakcí na jeho napadání členy rybářské stráže. Po zvážení všech okolností, za kterých se předmětný skutek odehrál, by potom jistě stačil postih za přestupek proti občanskému soužití, a to s tím, že ke vzniku samotného skutku by nedošlo, pokud by si členové rybářské stráže počínali profesionálně a umírněně a nikoliv přehnaně útočně. Podotkl, že nejagresivněji si počínal (vůči rybářské stráži) další rybář (P. P.), ten však překvapivě trestně stíhán nebyl. Konečně namítl i to, že v rozporu se zásadami spravedlivého procesu byl proveden důkaz audionahrávkou členem rybářské stráže, ačkoliv k takovému postupu nebyl dán nahrávanými osobami souhlas, nebyli na ni předem upozorněni a v době započetí nahrávání průběhu kontroly nebyl dán žádný důvod k případnému protiprávnímu jednání. K předloženým lékařským zprávám stran aktuálního zdravotního stavu dovolatele soudy nezaujaly stanovisko a jedná se tak o tzv. opomenutý důkaz. Ve vztahu ke zločinu násilí proti úřední osobě potom uvedl, že nenaplnil jeho objektivní stránku, nešlo o dokonaný trestný čin, ale maximálně o pokus k němu, když ani příslušní svědci netvrdili, že by se tak stalo, neboť poté, co vytáhl nůž, na výzvu člena rybářské stráže od svého dalšího úmyslu upustil. Přitom v dané věci členové rybářské stráže nebyli oděni v předepsaný povinný stejnokroj, a nebylo je tedy možné považovat za úřední osoby, přičemž není rozhodné, že dovolatel předpokládal, že se o členy rybářské stráže jedná. Dodal, že nakonec se ani žádný nůž na místě nenašel, a to ani v osobních věcech dovolatele později v nemocnici, kam byl se zlomeninami žeber odvezen. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Brně a s ním související (citovaný) rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a tomu také uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Obviněný Z. P. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nešlo o úplatek, ale protože on sám zná zákon o rybářství i přestupkový zákon a věděl, že rybářská stráž mu může na místě uložit pokutu ve výši 1.000,- Kč, tak ji o udělení takové sankce ve skutečnosti požádal. V tomto směru poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Zm I 819/24 a Rt 1980/1925 s právní větou, že „svádění“ předpokládá úmysl směřující k tomu, aby úředník jednal proti svým úředním povinnostem; nespadá sem případ, kdy dle úmyslu pachatelova má úředník postupovat podle zákona. Poukázal na výpovědi svědků S. a S., kteří uvedli, že ač zmíněnou pravomoc mají, tak takové sankce (v podstatě z opatrnosti) neukládají a na místě věc řeší napomenutím nebo odebráním povolenky. Stejně jako spoluobviněný Z. i obviněný Z. P. poukázal na protiprávně pořízenou audionahrávku, ze které byl pořízen úřední záznam, který byl (ostatně jako procesně nepoužitelný důkaz) nesprávně interpretován, když dovolatel namítl, že slovy „nepiš to“ měl na mysli to, aby svědek S. nepsal, že mu odebírá povolenku. Chtěl totiž raději zaplatit pokutu, aby dál mohl chytat ryby. K tomu dodal, že se mu snažil vše vysvětlit, byl unavený a rezignovaný. Přesto však svými vyjádřeními nemyslel, že by se doznal k uplácení, spíše šlo o vypočítavost svědka S. a jeho snahu celou věc kriminalizovat. Soudy přitom neprokázaly, že by jeho jednání bylo úmyslné a směřovalo takto ke zločinu uplácení a poukázal i na to, že mu byla povolenka (její vypsání) odebrána před tím, než rybářské stráži nabídl peníze za účelem zaplacení pokuty. Uzavřel s tím, že nebylo nijak vyvráceno jeho tvrzení, že jeho úmyslem bylo zaplatit pokutu a nikoliv poskytnout úplatek, a nic na tom ani nemění to, že členové rybářské stráže udělování pokut neaplikují, ač tak mohou činit. Proto žádá odvolací (správně dovolací) soud, „aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno“.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která k dovolání podaném K. Z. uvedla, že dovolatel namítl nesprávnost právního posouzení skutku i přesto, že prostřednictvím takové námitky lze v rámci dovolacího řízení poukazovat a následně přezkoumat pouze právní vady, aniž by se dovolací soud mohl zaměřit na přezkum úplnosti provedeného dokazování a posuzování správnosti postupu při jeho vyhodnocení. Dovolatel přitom směřuje svou argumentaci do rozhodného skutkového stavu věci, přičemž v rámci řízení o dovolání lze k takovému přezkumu přistoupit pouze výjimečně, a to tehdy, jestliže případný zásah do učiněných skutkových zjištění je možné připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi právě učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a současně, je-li toto pochybení učiněno předmětem dovolání. Tak tomu však v posuzované věci není, neboť dovolatel se omezil na vlastní způsob vyhodnocení dílčích důkazů, kterým měl být nahrazen oběma soudy přijatý postup při hodnocení ve věci vedeného dokazování. Státní zástupkyně v této souvislosti poukázala na obsah napadených rozhodnutí a jejich logiku a přesvědčivost, když odvolací soud se zabýval i okolnostmi a důvodům pro pořízení zvukového záznamu na místě činu, tak i jeho vypovídající hodnotou na pozadí dalších (provedených) důkazů. Nad rámec podaného dovolání potom státní zástupkyně poukázala (v souvislosti s pořízenou audionahrávkou) na to, že dle ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. může jako důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, když důkazní možnosti jsou jmenovány pouze demonstrativně a nelze tak vyloučit i zvukový záznam hlasů osob, přítomných při označené kontrole. Je namístě také uvést, že k pořízení předmětné zvukové nahrávky došlo v běžně dostupné lokalitě (rybářský revír) a tedy na místě veřejnosti přístupném, aniž by vyvstala otázka respektování práva na soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práva a svobod. Poukázal přitom na skutečnost, zda takový důkaz je v konkrétní věci ojedinělý, anebo soud má k dispozici i další důkazy, které podporují důvodnost obvinění a se kterými je takový zvukový záznam ve shodě. To plyne i z dalších (ve věci provedených) důkazů, jakými jsou svědecké výpovědi Ř., Š., S. a S. i záznamy Policie ČR z místa činu, lékařské zprávy o zranění Š. i dovolatele. K namítané otázce tzv. opomenutých důkazů potom uvedla, že se o případ dovolatelem uplatněných, ale nerealizovaných důkazních návrhů nejedná. To proto, že z obsahu protokolu o hlavním líčení ze závěrečného jednacího dne 22. 4. 2013 plyne, že lékařská zpráva o ošetření dovolatele, založená jeho obhájkyní Mgr. Dagmar Beníkovou (v substituci Mgr. Šárky Zapletalové) do spisu, byla učiněna předmětem dokazování před nalézacím soudem a byla také vzata v úvahu při hodnocení provedeného dokazování v souvislosti s přehledem listinných důkazů. Zřejmý je potom důvod, pro který nebyl tento důkaz zohledněn ve směru požadovaném dovolatelem, když ze zjištění k okolnostem, za kterých došlo k jeho zranění a jeho ortopedickým následkům (ta stojí již mimo rozhodný skutkový děj), plyne, že poté, co byl skutkový děj ukončen jeho ohrožením svědka S. za pomocí kapesního nože doprovázený výhrůžkami o jeho použití, tak tyto nebyly splněny pouze v důsledku opakované výzvy svědka S. ve spojení s jeho obranným chvatem spojeného s povalením dovolatele na zem a sevřením jeho hrudníku. Namítaná nutná obrana tak svědčí nikoli dovolateli, ale právě uvedenému svědkovi. Popisu tzv. skutkové věty takto odpovídají i přisouzené věty právní a tedy to, že se dovolatel na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného a užil násilí pro výkon pravomoci veřejného činitele a spáchal tento čin se zbraní. K námitce spočívající v tom, že se soudy nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že mu ve světle skutkového podkladu výroku o vině nelze přisvědčit. Pokud dovolatel takovou námitku vznesl s tím, že z jeho pohledu vyprovokovaným pokusem domoci se zpět svých dokladů, odňatých mu v souvislosti s arogantním způsobem výkonu pravomoci rybářské stráže, pak takovou námitku opírá o jiná než ve věci učiněná skutková zjištění. Podle nich se totiž dopustil hned několika (v příslušném rozsudku specifikovaných) přestupků na úseku rybářství a v té souvislosti na existující důvody pro zadržení rybářského lístku. Na uvedené potom reagoval popsaným výtržnickým jednáním, které spočívalo nejenom v užití hrubých slovních výrazů, ale především fyzickými útoky, a to takové intenzity, že závažným způsobem narušil klid a veřejný pořádek na označeném veřejném místě v nočních hodinách. Za takových okolností lze jen stěží dospět k závěru, že takto bylo namístě užití prostředků mimotrestní povahy, a to zejména i s přihlédnutím k dalším skutkovým okolnostem jeho jednání, naplňujícím znaky dále přisouzeného zločinu násilí proti úřední osobě. Ve vztahu k uvedenému zločinu podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dovolatel sice právně relevantně namítl, že nejde o dokonaný trestný čin, ale pouze o jeho pokus dle §21 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že sice vytáhl na člena rybářské stráže nůž, ale od svého úmyslu na jeho výzvu dále upustil. Státní zástupkyně k tomu uvedla, že skutkovou podstatu označeného trestného činu však naplnil i v tomto směru již tím, že za pomoci šermování nožem před trupem Z. S., doprovázeným slovně o jeho použití, se evidentně snažil ovlivnit výsledek úředního postupu rybářské stráže a pokud svého jednání na opakovanou výzvu jmenovaného (příp. na podkladě jeho obranného chvatu) nakonec zanechal, pak i za této situace spáchal čin se zbraní, neboť ve smyslu výkladového ustanovení §118 tr. zákoníku ji za výše uvedeným účelem měl při sobě. Stran námitek znaku „úřední osoba“ s tím, že členové rybářské stráže neměli předepsaný stejnokroj a nebylo je tak možné považovat za úřední osoby, státní zástupkyně uvedla, že je namístě odkázat na ustanovení §17 odst. 1 zák. č. 99/2004 Sb., o rybářství, podle kterého je rybářská stráž při výkonu své funkce povinna nosit služební odznak na viditelném místě a prokazovat se průkazem. Přitom z dovolatelovy výpovědi i před soudem je zřejmé, že mu byl při výkonu kontroly rybářské stráže minimálně ukázán její odznak a že mu bylo zřejmé, o co jde, i s ohledem na nedaleko zaparkované úřední vozidlo. Konečně námitka stran nepostižení i dalšího rybáře na místě přítomného (P. P.) je nepřípustná, neboť se nijak nevztahuje k výroku, který se jej bezprostředně dotýká a navíc jde o osobu, která nebyla předmětem posuzovaného trestního řízení. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání podanému obviněným Z. P. potom státní zástupkyně uvedla, že namítaná nesprávnost právního posouzení předmětného skutku se opírá o jiný skutkový stav věci (než o ten, který byl zjištěn soudy). Dovolacím důvodem tak nemohou být námitky takové povahy, protože ten nemůže být založen na výhradách dovolatele proti způsobu, jakým hodnotily důkazy soudy a jaká skutková zjištění na jejich základě dovodily. Ze soudy učiněných skutkových zjištění přitom neplyne takový obsah rozhovoru dovolatele se členem Rybářské stráže Z. S., ze kterého by bylo možné (při jakékoliv interpretaci) dovodit, že by jej nabádal k postupu ve smyslu §30 odst. 6 zák. č. 99/2004 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů a tedy dovodit jeho snahu (nabádání svědka) o to, aby mu tento uložil blokovou pokutu ve výši 1.000,- Kč. Učiněná skutková zjištění přitom nevypovídají nic o tom, že by dovolatel byl připraven zaplatit (pokud by mu byla uložena), a tak se na uvedený případ nemůže ani vztahovat poukazovaný judikát sp. zn. Zm I 819/24, případně judikát pod sp. zn. Rt 1980/1925, vylučující úmysl takové osoby nabádající úředníka k postupu dle zákona. Skutkový stav takto nelze odvodit pouze z části výpovědí svědků Z. S. a M. S., ve kterých uvedli, že nepokutují rybáře za příslušné přestupky a pouze využívají jejich napomenutí nebo odebrání povolenky k rybolovu. Takové námitky se pro svou skutkovou povahu nemohou stát kvalifikovaným podkladem dovolacího přezkumu, a to ani z pozice výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, když takovýto postup nebyl podložen řádně odůvodněnou námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a opatřenými skutkovými zjištěními. V rámci hodnocení provedených důkazů potom soudy postupovaly správně, když z dovolatelem vyslovené formulace „neberte mně to, já vám dám litr“ dovodily jeho snahu zabránit odnětí povolenky za jím nabízenou cenu 1.000,- Kč. Stěží lze přitom připustit, že nabízená finanční částka nebyla určena k ovlivnění úřední osoby, ale naopak k tvrzenému účelu správního trestání a tedy ovlivnění úřední osoby, jaký druh a výši sankce uložit. Této skutečnosti svědčí i výpověď svědka S., který uvedl, že na jeho slova „Pane, nabízel jste mně úplatek 1.000,- Kč, dovolatel jednoznačně odpověděl „No však jo“, což nelze zpochybnit ani namítanou neprocesním způsobem pořízenou zvukovou nahrávkou za stavu, kdy ta byla v hlavním líčení ze dne 22. 4. 2013 přehrána za podmínek uvedených v §211 odst. 7 tr. ř. a mohla se tak stát ve smyslu §220 odst. 2 tr. ř. dalším podpůrným důkazem pro rozhodnutí soudů. Právní závěry o trestném záměru jednání dovolatele ovlivnit rozhodování úřední osoby při projednání jeho přestupku pomocí nabízeného úplatku jsou potom zřejmé a plynou z jeho komunikace se svědkem S. V každém případě, i pokud by byl vzat v úvahu jím stanovený skutkový děj, by došlo jeho jednáním k naplnění znaku „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“. Ani takové námitce, byť s jistou mírou tolerance, uplatněné kvalifikovaně, nelze přisvědčit, při současném konstatování nedostatku subjektivní stránky jeho jednání. Proto také státní zástupkyně navrhla, aby dovolání podané Z. P., Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (uplatněný vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř. pouze K. Z.) je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku buďto bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které označený dovolatel odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadených skutků, jak jsou obsaženy v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatelé shodně poukázali na to, zda popsané skutky vůbec naplňují všechny znaky označených trestných činů (v souvislosti s jimi tvrzeným agresivním jednáním uvedených členů Rybářské stráže) a dále v provedení důkazu v podobě nezákonně pořízené zvukové nahrávky členy Rybářské stráže na místě činu. Dovolatel Z. potom namítl i to, že nebylo zjevné, že šlo o členy Rybářské stráže, nebyly vzaty v úvahu lékařské zprávy o jeho zranění a soudy také nesprávně dospěly k závěru, že zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustil se zbraní. Dovolatel P. potom namítl, že nešlo o úplatek, ale pouze o jeho žádost, aby mu byla udělena (jím označená) finanční sankce. Především je namístě uvést, že valná část vznesených námitek byla učiněna na pozadí ve věci učiněných skutkových zjištění, k jejichž druhu a rozsahu nelze mít zásadních výhrad. Oba soudy totiž i v důvodech přijatých rozhodnutí v dané věci přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a stejně tak vysvětlily, proč na jejich podkladě dospěly i k adekvátním závěrům právním. Správně tak poukázaly na svědecké výpovědi členů Rybářské stráže M. Ř., L. Š., M. S. i Z. S. i z přehrání zvukového záznamu pořízeného Z. S. v rámci průběhu incidentu, stejně jako z lékařských zpráv týkajících se zranění L. Š. i K. Z. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Tvrzení o tom, že jednání dovolatele Z. bylo jednáním v rámci nutné obrany, nelze přisvědčit právě proto, že v tomto směru vedená námitka se opírá o jiný, než soudy spolehlivě zjištěný skutkový děj, když v popsaném jednání členů Rybářské stráže nelze spatřovat exces, a pokud se jedná o počínání označeného P. P., nelze tuto námitku akceptovat, protože se nijak nevztahuje k výroku rozhodnutí stran dovolatele. K námitce na místě pořízeného zvukového záznamu lze ve stručnosti uvést, že tu nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když jako obiter dictum lze říci, že z hlediska ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. šlo o důkaz, který mohl přispět k objasnění věci a současně nešlo s ohledem na její charakter o porušení práva na soukromí z hledisek vymezených ústavními dokumenty. Nešlo ani o tzv. opomenuté důkazy stran zmíněných lékařských zpráv, když tyto ohledně zranění označených osob (i dovolatele) byly soudy citovány a staly se součástí ve věci vedeného dokazování. Námitku dovolatele P. stran toho, že z jeho strany mělo jít o nabídku případného zaplacení pokuty, nelze přijmout, když z učiněných skutkových zjištění je naopak zjevné, že nabídl úřední osobě úplatek pro výkon její pravomoci, a to nepochybně s obstaráním věcí obecného zájmu, jakým je řádný výkon povinností při rybolovu nejen pro rybáře, ale i pro členy Rybářské stráže zajišťující právě řádný výkon rybolovu na základě respektování rybářského zákona.
S jistou mírou tolerance tak lze mít za právně relevantně uplatněné námitky spočívající v tom, že nebylo zjevné, že šlo při kontrole skutečně o členy Rybářské stráže (neměli předepsaný stejnokroj), že počínání dovolatele Z. (pokud na Z. S. vytáhl nůž) bylo pouze pokusem k označenému trestnému činu a konečně námitka porušení principu ultima ratio. Uvedené námitky jsou však zjevně neopodstatněné. To proto, že zejména z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že zmínění členové Rybářské stráže se dovolatelům takto představili, prokázali se služebním odznakem, takže o jejich identitě nebylo pochyb, dovolatelům tato skutečnost byla známa a nic na tom nemění ani to, že neměli na sobě předepsaný stejnokroj. K otázce namítaného pokusu je potom třeba uvést, že z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatel vytáhl nůž, se kterým mířil na člena Rybářské stráže S., takto jej ohrožoval a svého jednání zanechal až po důrazné (opakované) výzvě S., když takto jednal poté, co fyzicky napadl člena Rybářské stráže M. S. Uvedeným způsobem tak nepochybně šlo o násilné jednání právě pro výkon pravomoci úřední osoby, přičemž nůž lze zcela určitě označit za zbraň. K námitce subsidiarity trestní represe lze znovu uvést, že ta se opírá o skutkový děj vedený dovolateli, když z učiněných skutkových zjištění bylo nepochybně prokázáno, že dovolatel Z. se dopustil popsaných přestupků v souvislosti s rybařením vedoucích až k možnosti zadržení rybářského lístku, přesto však reagoval výtržnickým jednáním v podobě napadení dalších osob, a to jak hrubými slovními výrazy, tak i fyzickou formou, a to do takové míry, že razantně narušil noční klid a veřejný pořádek v místě nepochybně veřejnosti přístupném. Konečně trestní záměr ovlivnit rozhodování svědka S. z jeho povinností úřední osoby úplatkem, nelze posoudit jinak než jako označený trestný čin, a to i s ohledem na to, že formální znaky označených trestných činů byly nepochybně dány. Z uvedeného je pak zjevné, že námitky obou dovolatelů z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a nelze tak mít v této souvislosti (ohledně K. Z.) za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání ve svém souhrnu odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka