ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.410.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 410/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný P. L. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 8 To 470/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 109/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný P. L. B., odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 32 T 109/2013 , byl obviněný P. L. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s pravomocně odsouzeným C. F. P., a současně přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jichž se dopustil dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1) výroku o vině jednáním spočívajícím v tom, že „ v P. dne 27. 4. 2013 v době od 01:57:54 hod. do 01:58:11 hod. v R. ulici, v budově Nákupního a zábavního centra P.– P., na bočním schodišti mezi přízemím a nadzemním podlažím, společně fyzicky napadli poškozenou J. K. jdoucí po schodišti směrem nahoru, a to tak, že ji udeřili pěstí do obličeje do prostoru pravého oka, kdy poškozená následkem tohoto úderu upadla na zem, a když ležela na zemi, tak ji oba obžalovaní opakovaně kopali do oblasti hlavy, kdy se jednalo o nejméně dva kopy botou do obličejové části hlavy, obžalovaný B. jí posléze odcizil bundu zn. Clockhouse a mobilní telefon IPhone nezjištěné IMEI se SIMkartou operátora O2, tedy věci v celkové hodnotě nejméně 2.200,- Kč, a z místa činu utekli, přičemž napadením jí způsobili zavřenou neposunutou zlomeninu v blízkosti krčku kloubního výběžku dolní čelisti vlevo, otřes mozku, krevní výron v měkkých tkáních kolem pravého oka, kdy pro tato zranění byla poškozená lékařsky ošetřena a po dobu 4 týdnů byla omezena v běžném způsobu života, kdy pro zlomeninu dolní čelisti nemohla otevírat ústa a musela přijímat kašovitou stravu “;
a dále přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku spolu s výše zmíněným a pravomocně odsouzeným spoluobviněným C. F. P., kterého se dopustil dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 27. 4. 2013 nejméně v době od 01:57:13 hod. do 01:57:18 hod. v P., R. ulici, před budovou Nákupního a zábavního centra P.– P., na bočním schodišti směřujícím do budovy, společně nejprve napadli poškozeného A. K., a to tak, že jej uchopili za triko a opakovaně udeřili do pravého spánku hlavy, kdy po tomto úderu poškozený začal utíkat po schodech nahoru dovnitř do budovy, kam jej všichni tři pronásledovali, v této době se mu snažil jít na pomoc J. K., stojící na schodišti, který se pokusil sejít směrem k poškozenému, v čemž mu bylo zabráněno obžalovaným P., při následném útěku obou poškozených směrem k provozovně Bowling se útočníci neúspěšně snažili strhnout poškozeného J. K. zpět uchopením za tričko, v důsledku napadení poškozený A. K. utrpěl poranění na pravém spánku bez lékařského ošetření “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného C. F. P.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma spoluobviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Plzeň, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, škodu ve výši 2.395 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 32 T 109/2013, podal obviněný P. L. B. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 8 To 470/2013 , a to tak, že k odvolání obviněných C. F. P. a P. L. B. podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 32 T 109/2013, ve výroku o trestu vyhoštění ohledně obviněného P. L. B. a ve výroku o náhradě škody vůči poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a to ohledně obou obviněných, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. L. B. podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 8 (osmi) roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, regionální pobočka Plzeň, se sídlem Sady 5. května 52, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 8 To 470/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 670 - 675), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, kdy se uvedené skutky nestaly tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku, resp. k nim nedošlo tak, jak soudy zjistily.
Ke skutku popsaným pod bodem 1) namítl, že poškozená J. K. jej v přípravném řízení popsala jinak, než později před soudem prvního stupně, tedy, že její výpověď je rozporná. Dále uvedl, že byl odsouzen za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku ve stadiu pokusu, kdy však ve vztahu k tomuto zločinu nepostačuje pouze následek těžké újmy na zdraví, ale i úmysl pachatele ke vzniku této újmy směřující. Ve vztahu k tomuto následku jsou zde stanoveny dvě základní podmínky, které musí být zároveň splněny: první podmínkou je, že jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a druhou podmínkou je, že takové poruše zdraví či onemocnění musí odpovídat některý z taxativně vymezených případů (tj. zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění atd.). Při posuzování se přihlíží i k délce pracovní neschopnosti poškozených. Obviněný je přesvědčen, že došlo ze strany jak soudu prvého stupně, tak soudu odvolacího k pochybení co do právní kvalifikace skutku, kdy v prvé řadě odmítá, že by se vůbec napadení poškozené účastnil. Stran samotného vedení útoku pak obviněný namítl, že nebylo prokázáno, jakým způsobem byl vůbec útok veden, kdo jej vedl, jakým způsobem a zda k němu došlo způsobem popisovaným poškozenou, kdy tato jej při prováděné rekognici nepoznala a její výpověď nebyla konzistentní, což mohlo být způsobeno tím, že v době údajného vedení útoku byla pod vlivem alkoholu. Sám znalec pak pouze polemizoval o způsobu vedení útoku, když poté uváděl pouze pravděpodobnost doby léčení.
Ke skutku pod bodem 2) pak obviněný namítl, že na základě zejména záznamu z kamerového systému je zcela zřejmé, že se nepodílel na skutku, jak je popisován rozsudkem soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Z uvedeného kamerového systému je zřejmé, že se sice v uvedené době nacházel v místě spáchání uvedeného přečinu, nicméně svědci jako osoby, které vedly útok, označili I. L. P. a C. F. P., když tito se k uvedenému jednání navíc doznali.
Obviněný tedy namítá, že se uvedených skutků nedopustil. Domnívá se, že v daném případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, přičemž poukazuje na výklad rozdílu mezi těžkým ublížením na zdraví a ublížením na zdraví a na blíže neuvedenou judikaturu v tomto směru.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 8 To 470/2013, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 32 T 109/2013, a v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, aby ji tento podle ustanovení §265 l odst. 3 tr. ř. znovu projednal v jiném složení než v řízení předcházejícím.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá jeho představám. Těžiště námitek obviněného tvoří jeho obhajoba, že se jemu přisouzeného jednání vůbec nedopustil, resp. takové jednání mu nebylo prokázáno, nicméně v tomto směru námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, neboť těmito námitkami zpochybňuje v podstatě pouze skutková zjištění soudů. Obviněný tak fakticky předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů, přičemž dospívá k vlastnímu, pro něj příznivějšímu, skutkovému stavu. Současně státní zástupce uvedl, že ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Za relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu shledal námitku obviněného, v rámci níž tento namítl, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus zločinu těžké újmy na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, kdy však tuto nepodložil konkrétní argumentací, jež by byla způsobilá samotné hmotněprávní posouzení soudů zpochybnit. Rozhodujícím kritériem pro právní posouzení jednání pachatele trestného činu proti zdraví je pak posouzení jeho úmyslu, přičemž úmysl, jako ostatní složky trestného činu, musí být prokázán. Na úmysl pachatele (při absenci jeho přímého doznání) je přitom třeba usuzovat z konkrétních zjištěných skutečností, v konkrétním případě zejména z použitého mechanismu a intenzity útoku, četnosti úderů, kdy státní zástupce vzhledem k použitému mechanismu útoku a jeho intenzitě nemá pochyb o tom, že v daném případě skutečně reálně hrozilo způsobení vážné poruchy zdraví, ať již v podobě nejméně podstatného oslabení smyslového ústrojí (zejména v případě kopů do obličeje, kdy hrozí ztráta zraku, poškození důležitého orgánu (zejména mozku), či delší dobu trvající poruchy zdraví.
Státní zástupce připustil, že popisu skutku v rozsudku soudu prvého stupně lze vytknout určitý nedostatek spočívající v tom, že v tzv. skutkové větě není podrobně specifikována újma na zdraví, jež poškozené bezprostředně hrozila, když je uvedeno pouze poranění a zdravotní následky, které poškozená skutečně utrpěla. Na druhou stranu je hrozící újma dostatečně specifikována v odůvodnění rozsudku soudu nalézacího (zejména str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Současně lze z jednání obviněného usuzovat na jeho srozumění s hrozícím následkem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 8 To 470/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu vyhoštění a náhradě škody, o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. L. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi poškozené J. K., kterou označil za rozpornou, a dále výpovědi svědka I. L. P., dále znaleckého posudku ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině a záznamu z kamerového systému ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině) a vadná skutková zjištění (kdy uvedl, že se mu přisouzených jednání nedopustil, námitky stran zjištění toho, kdo vedl útok na poškozenou J. K., jakým způsobem byl útok veden a jak k útoku vůbec došlo), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se ani jednoho z útoků neúčastnil, kdy neútočil na poškozenou J. K. a současně se nepodílel na skutku pod bodem 2/ výroku o vině).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. L. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak podřadit jím vznesenou námitku, že jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině nemělo být ve vztahu k jeho osobě posouzeno jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zde nepostačuje pouze následek těžké újmy, ale musí být prokázáno, že pachatel měl skutečně v úmyslu svým jednáním těžkou újmu způsobit, případně byl s takovým následkem srozuměn, což dle obviněného nebylo v projednávané věci naplněno.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:
a) je to jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů: zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, delší dobu trvající porucha zdraví.
Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník §122 odst. 2 písm. j) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví může být delší nebo i kratší než je v soudní praxi vžitá hranice šesti týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. R 13/1966; dále R II/1965). Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci .
K naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 tr. zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1527 – 1530).
Na úmysl obviněného je třeba při absenci jeho doznání, kdy obviněný trvá na tom, že se žádného útoku na poškozenou nedopustil, usuzovat z konkrétních zjištěných skutečností, zejména pak z mechanismu vedení útoku, jeho intenzity, délky jeho trvání, toho, do jakých částí těla byl útok směřován, tedy zda se jednalo o údery nahodile vedené či údery směřující na konkrétní části těla.
Dle skutkových zjištění obviněný společně se spoluobviněným C. F. P. napadl poškozenou J. K. tak, že ji nejdříve udeřili pěstí do obličeje, a když poškozená v důsledku tohoto útoku upadla na zem, oba poškození ji jako ležící opakovaně kopali do oblasti hlavy, kdy nejméně dva kopy směřovaly přímo do obličejové části hlavy.
Nalézací soud po vyhodnocení všech okolností konstatoval, že pachatelé působili velkou zraňující silou, přičemž takto útočili nohou proti hlavě, tedy evidentně proti té části těla, u níž lze předpokládat způsobení závažných poranění, a to již z toho důvodu, že hlava člověka je obecně velmi zranitelná a nachází se zde životně důležitý orgán, kterým je mozek, stejně jako smyslová ústrojí – oči, ústa, nos, uši, kdy je současně obecně známou skutečností, že některé kosti lidské lebky jsou velmi křehké. Ačkoli ve skutkové větě rozsudku není zcela jasně popsáno, jaká konkrétní těžká újma na zdraví poškozené bezprostředně hrozila, kdy skutková věta obsahuje toliko údaj o rozsahu a následcích újmy, kterou poškozená skutečně utrpěla, nalézací soud uvedený závěr stran hrozící těžké újmy na zdraví dostatečně a podrobně konkretizoval v rámci odůvodnění rozsudku, zejména pak na str. 7 až 8, kdy uvedl, že „ obžalovaní zaútočili na subtilní ženu, měli jednoznačnou fyzickou převahu, poškozená byla vůči útoku ze své pozice zcela bezbranná. Útok byl veden velkou zraňující silou, o čemž svědčí i rozsah poranění, která poškozená utrpěla. Zlomenina v blízkosti krčku kloubního výběžku dolní čelisti může být a také nezřídka bývá považována jako delší dobu trvající porucha zdraví, tedy jako těžká újma na zdraví definovaná v §122 odst. 2 tr. zákoníku. V případě poškozené J. K. se podle znalce MUDr. Řehulky jednalo o hraniční případ, neboť zlomeniny dolní čelisti jsou obvykle léčeny mezičelistní drátěnou fixací, která je nezřídka ponechána po celou dobu šesti týdnů, jedná se ale o individuální záležitost, existují případy, kdy drátěná fixace bývá sejmuta i o něco dříve. V těchto případech léčby je čelist zcela pevně fixována, mezi zubními oblouky milimetrová mezera, poškození lidé nemohou v žádném případě čelist používat, čelist je pevně fixována, jsou velmi výrazně omezeni v běžném způsobu života. Druhou variantou léčby zlomeniny čelisti je tzv. ohlávkový obvaz (případ poškozené, která mezičelistní drátěnou fixaci odmítla), nicméně i při tomto způsobu léčby je poškozený velmi citelně omezen ve způsobu obvyklého života, a to po dobu nejméně 4 týdnů “. Odvolací soud pak následně v rámci odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „ v projednávaném případě mělo být vážnou poruchou zdraví poranění, které utrpěla poškozená K., se kterým byla po delší dobu omezena v obvyklém způsobu života především proto, že měla bolesti a nemohla jíst nic jiného než kašovitou stravu. Soudní praxe i toto omezení, které neumožňuje konzumovat obvyklou stravu, posuzuje jako těžkou újmu na zdraví, pokud doba léčení a omezení dosáhne alespoň šesti týdnů. Pokud by poškozená byla léčena obvyklým způsobem, což je mezičelistní drátěnou fixací čelistí, tak by stav trval nejméně šest týdnů .“ Poškozená je matkou mající v péči čtyři nezletilé děti, kdy nejmladšímu dítěti byl v době spáchání činu jeden rok. S ohledem na skutečnost, že jako matka musela zastat každodenní péče o ně, preferovala způsob léčby, který vyžadoval co nejkratší časovou investici, a to i přes vědomí, že tím riskuje své zdraví. „ Pokud by poškozená preferovala jiný způsob léčby, obvyklý v daných případech, to je drátěnou mezičelistní fixaci, tak by soud kvalifikoval jednání jako dokonaný trestný čin, protože by k tomu těžšímu následku, omezení v obvyklém způsobu života nejméně 6 týdnů, nepochybně došlo “ (str. 6 napadeného rozsudku).
Vzhledem k použitému mechanismu útoku a jeho intenzitě Nejvyšší soud neshledává na závěrech soudů stran posouzeného jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku žádných nesrovnalostí, neboť zcela reálně hrozilo způsobení vážné poruchy zdraví (s dobou léčby nejméně 6 týdnů), a pouze v důsledku zvolené léčby, o které rozhodla sama poškozená, se tak nestalo.
Ve vztahu k subjektivní stránce uvedených trestných činů lze uvést, že s ohledem na jednání obviněného lze usuzovat na jeho přinejmenším srozumění s hrozícím následkem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (str. 7 až 8 rozsudku), který uvedl, že „ po subjektivní stránce oba obžalovaní jednali nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť museli vědět, že svým jednáním (zejména kopy do obličeje) mohou způsobit těžkou újmu na zdraví a museli být s tímto těžším následkem srozuměni. Na takové srozumění lze podle soudu v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí NS ČR 34/2007, R II/1965 či R16/64) zcela jednoznačně usuzovat zejména vzhledem k intenzitě útoku (velká zraňující síla), ze způsobu jeho provedení (úder a kopy do obličeje nohou) “. Nalézací soud pak zejména zdůraznil povahu a intenzitu útoku a charakter zranění, která poškozená utrpěla, kdy uvedl, že „ útočí-li pachatel kopy nohou velké intenzity do obličejové části hlavy drobné ženy, navíc má-li jeden z pachatelů speciální výcvik, musí být nepochybně nejméně srozuměn, že jeho jednání může způsobit těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví, ať již v podobě déletrvající poruchy zdraví či jiné vážné poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku “ (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). I odvolací soud se s uvedenými závěry ztotožnil, kdy uvedl, že „ pokud někdo kope do hlavy křehkou, postavou subtilní, ženu silou, kterou označil znalec za sílu velké zraňující síly, tak musí být přinejmenším srozuměn s tím, že takové osobě může způsobit těžkou újmu na zdraví “ (tamtéž).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný P. L. B., odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata