ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.493.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 493/2014 -63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 419/2013 ze dne 6. listopadu 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 123/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 123/2012 ze dne 2. května 2013 byl dovolatel uznán vinným ad I., 1, 2) zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, 4 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákona, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, ad II., 3 - 14) přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodní činnosti s exempláři CITES na dobu pěti let a trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu přesně ve výroku specifikovaného. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných.
O odvolání obviněného J. K. a příslušného státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 419/2013 ze dne 6. listopadu 2013 tak, že obě podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, že stíhané skutky jsou trestnými činy, resp. o jaký trestný čin se jedná v návaznosti na porušení nařízení Rady č. ES 338/97 a zákona č. 100/2004 Sb. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud potvrdil bazální neznalost okresního soudu, který „flagrantním vedením řízení porušil základní zásady trestního řízení, zejména když nevycházel z platné právní úpravy, která je v České republice upravena Úmluvou o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora, CITES, Washingtonská úmluva).“ Při posuzování trestného činu soudy nevycházely z dikce nařízení Rady ES č. 338/97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a podle dalších prováděcích předpisů ES, zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. CITES vytvořila celosvětovou síť, která kontroluje mezinárodní obchod s ohroženými divokými zvířaty a planě rostoucími rostlinami, a to hlavně pomocí povolení, která musí doprovázet každou mezinárodní zásilku dotyčných exemplářů. Poukázal na skutečnost, že tato povolení (CITES permity) jsou vydávána výkonnými orgány jednotlivých stran a jsou kontrolována celními orgány všech zemí CITES, které obchod uskutečňují. Tyto CITES permity jsou jakýmsi dokladem o tom, že vývoz nebo dovoz určité zásilky, která obsahuje rostliny nebo živočichy, je v pořádku z hlediska ochrany přírody. Soudy měly dle jeho přesvědčení opřít své rozhodnutí o přesné uvedení paragrafu výše zmíněných zákonů, které měl on porušit. Odkázal na §15 písm. a) zákona č. 100/2004 Sb., který vymezuje povinnosti žadatele, kterým však zcela prokazatelně nebyl on. Vyjádřil přesvědčení, že skutková podstata trestného činu podle §299 tr. zákoníku je založena na porušení mimotrestní normy - jiného právního předpisu, když zde znovu popsal fungování CITES permitů. Naplnění skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, jako možnosti „legalizace“ povolení je podle jeho přesvědčení v naprostém rozporu s právní úpravou, kdy plnou odpovědnost za pravost listiny měl orgán státní správy vůči „žadateli“. Dovolatel jednal v dobré víře s příslušnými úřady, což bylo klasifikováno jako snaha uvést úřad v omyl. V další části dovolání poukázal na to, že je dlouholetým chovatelem exotického ptactva a ve své více než čtyřicetileté praxi chovatele nakupoval pro potřeby svého chovu exotické ptáky i z dovozu, vždy vycházel z právní úpravy, že povinnosti má ten, kdo prodává a stát mu garantuje legálnost obchodu podle zákona, tedy v daném případě požadavky ustanovení §15a zákona č. 100/2004 Sb., které se vztahují výhradně na prodávajícího J. M., který splňoval podmínku zákona o obchodování. Podle dovolatele je „nerozhodné“ uvádět jej do souvislosti se splněním podmínky obchodování jen na základě udělené výjimky z obchodní činnosti podle ustanovení čl. 8 odst. 3 nařízení Rady ES č. 338/97 a ustanovení §15a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. čl. 8 odst. 3 nařízení Rady ES č. 338/97 nestanovuje žádnou povinnost, kterou by měl dodržet nebo zákaz, který by nesměl porušit, když nebyl navíc ani účastníkem řízení v této věci. Též v rozhodnutích chybí odůvodnění, jak se na jeho roli v celém případu vztahuje ustanovení §15a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. či §23 téhož zákona. V následující části dovolání opět připomněl, že v posuzovaném případě vystupoval jako kupující a Česká republika mu měla zajistit právní jistotu a předvídatelnost při nákupu exotického ptactva, kterou nese jedině prodávající a pokud orgán státní správy zjistil porušení zákona č. 100/2004 Sb., měl pak ve smyslu zákona postupovat zejména vůči J. M., jako dovozci chráněného exempláře a zajistit dovolateli jako kupujícímu právní jistotu a předvídatelnost. Co se týká trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, tak soud žádným způsobem neprokázal, že to byl právě dovolatel, kdo listiny pozměnil, když bylo toliko prokázáno, že listina byla pozměněna. Za zásadní pochybení považuje dovolatel to, že celé rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno nikoli na prokazování jeho viny, ale na vyvracení jeho obhajoby, s tím, že byl shledán vinným, když jeho obhajoba je dle soudu nevěrohodná. Co se týká skutku pod bodem II., uvedl jméno osoby, která byla chovatelem a od které papoušky získal, včetně příslušných výjimek CITES. Ten měl povinnost vedení evidence a registrace předmětných exemplářů. Soud zde pouze uzavřel, že u něj dobrá víra není dána, protože věrohodně nevysvětlil původ předmětných papoušků, ale takto to byl soud, kdo mu měl nelegální původ a jeho vědomost o něm prokázat. Odvolací soud podle jeho přesvědčení zcela pominul také tu skutečnost, že mechanismy a principy kontroly ze strany státu, jak byly v dané době nastaveny, vůbec neposkytovaly osobě dovolatele, jakožto kupujícímu chráněného exempláře, žádnou ochranu, neboť neměl žádnou zákonnou možnost jak zjistit, že předmětné výjimky, které jsou mu předkládány společně s exempláři papoušků, jsou nepravé. Podle dovolatele je zcela zásadní nepochopení institutu výjimek z obchodní činnosti (CITES), pokud soud uzavřel, že registrací papoušků podle zákona č. 100/2004 Sb. dovolatel ony papoušky legalizoval. To proto, že dovoz, obchod a následné držení papoušků podléhajících výjimkám z obchodní činnosti (CITES) je možný pouze na podkladě těchto výjimek a registrace u krajského úřadu nemůže tuto situaci změnit, nemůže zlegalizovat původ papouška, když toto lze jedině předmětnou výjimkou, což je upraveno komunitárním právem. To s tím, že pokud má předmětný exemplář papouška „špatný“ CITES, pak jej má i po provedené registraci u krajského úřadu v ČR. Předmětnou registrací dochází pouze k úřednímu zaznamenání skutečnosti, kdo je na území ČR držitelem exempláře papouška podléhajícího zákazu obchodování, u kterého však byla z tohoto zákazu udělena výjimka. Dále zpochybnil také svoji účast na činnosti organizované skupiny. Soudy vycházely též z výpovědi J. M., která je však vůči němu procesně nepoužitelná, čehož si byly soudy vědomy. Podle jeho přesvědčení neexistuje žádný důkaz, který by ho z účasti v rámci organizované skupiny usvědčoval. Taktéž u předmětných výjimek CITES nebylo nikdy žádným způsobem prokázáno, kdo a kdy je opatřil. S ohledem na vše výše uvedené proto závěrem svého podání navrhl, aby „Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 419/2013-1894 ze dne 6. 11. 2013 zcela zrušil, jakož i mu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně č. j. 2 T 123/2012-1691 ze dne 2. 5. 2013 a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ovšem ani s odkazem na žádný dovolací důvod jiný) se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že pokud soudy kvalifikovaly skutkový stav zjištěný ve vztahu k bodu I., 1, 2) výrokové části rozsudku okresního soudu jako trestný čin neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2011 a trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, nikterak nepochybily. To s tím, že pakliže prvý trestný čin spáchá mj. ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem doveze, sobě opatří a přechovává exempláře druhu přímo ohroženého vyhubením, přičemž tak učiní ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, lze dle státního zástupce konstatovat, že dovolatel svým jednáním naplnil jak subjektivní, tak objektivní stránku předmětného trestného činu. Z uvedených skutkových zjištění totiž vyplývá, že dovolatel byl členem skupiny osob, uvnitř které byly rozděleny úkoly a jejíž členové své kroky koordinovali a působili minimálně na území Č. a P., papoušci dopravovaní do Č. a držení u obviněných byli vedeni v příslušných seznamech ohrožených živočichů, přičemž právní předpisy, které regulují nakládání s nimi, byly porušeny. Veškeré znaky příslušné skutkové podstaty tohoto deliktu jsou tedy naplněny. Platí to i pro stránku subjektivní, kdy předmětná trestná činnost je takové povahy, že je vyloučeno, aby nebyla vedena úmyslem dovolatele. Jedná se o činnost promyšlenou, sofistikovanou, je do ní zapojena celá řada osob. Nedbalost lze tedy dle státního zástupce vyloučit. Stejný závěr učinil státní zástupce, i co se týká trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Bylo totiž zjištěno, že dovolatel byl členem organizované skupiny působící ve více státech, získal padělanou veřejnou listinu („výjimku“), držel ji u sebe v bydlišti a následně ji předložil příslušnému správnímu orgánu. Vyjádřil přesvědčení, že jestliže bylo prokázáno, že se dovolatel úmyslně účastnil na trestné činnosti týkající se nakládání s předmětnými papoušky, musel si být vědom toho, že doklady, které se těchto papoušků týkají, nejsou doklady pravými. Též ve vztahu k bodu II., 3 - 14) výrokové části rozsudku lze dle státního zástupce říci, že soudy nijak nepochybily, když zjištěné skutkové okolnosti kvalifikovaly jednak jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako trestný čin neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2011. Poukázal tak na skutečnost, že bylo zjištěno, že dovolatel získal falešná potvrzení o výjimce, kdy tyto představují veřejnou listinu, držel je ve svém bydlišti a rovněž je uplatňoval před správním orgánem. Že i v tomto případě šlo o jednání úmyslné, je zřejmé z toho, že dovolatel nebyl schopen řádně dokladovat původ papoušků, resp. věděl, že je má v držení či je získal v rozporu s právními předpisy. Za této situace si dle státního zástupce musel být vědom toho, že i „výjimky“, které se papoušků týkají, nejsou řádnými, resp. pravými doklady. Z popsaných skutkových závěrů soudů přitom vyplývá, že dovolatel si obstaral a poté ve svém bydlišti držel ohrožené papoušky a že tak činil v rozporu s příslušnými právními předpisy a takto jednal úmyslně. To vyplývá z toho, že jednak uváděl nepravdu ohledně získání těchto papoušků, dále z poměrně vysokého počtu těchto papoušků v držení dovolatele a rovněž z toho, že dovolatel byl zkušeným chovatelem a v dané problematice chovu se velmi dobře orientoval. Dle vyjádření státního zástupce tak není možné, aby si za této situace nebyl vědom toho, že jedná protiprávně. Dále státní zástupce uvedl, že tvrdí-li v této souvislosti dovolatel, že skutková věta neobsahuje odkazy na relevantní právní předpisy, evidentně se mýlí, neboť odkazy v ní obsaženy jsou. Upozornil, že dovolatel pomíjí tu skutečnost, že jednal jako spolupachatel. U spolupachatelství přitom není nezbytné, aby každý ze spolupachatelů sám, bezprostředně naplnil veškeré znaky odpovídajícího trestného činu. Postačí, že se tak stane společným úmyslným jednáním spolupachatelů. Přesto bude každý z nich odpovídat tak, jako kdyby spáchal trestný čin sám (viz §23 tr. zákoníku). Pokud jde o zbývající námitky dovolatele, dle státního zástupce ty pod jím deklarovaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout nelze. Pod daný dovolací důvod však nelze podřadit ani námitky procesně právního typu, což platí i pro výtky, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, vyvodily z nich nesprávná skutková zjištění, porušily příslušná procesní ustanovení týkající se provádění důkazů, provedly dokazování v nedostatečném rozsahu apod. Co se týče neprovedených důkazů, je sice pravda, že soudy nevyhověly všem důkazním návrhům obviněného, nicméně zamítnutí důkazních návrhů řádně zdůvodnily. Nešlo tedy z jejich strany o akt libovůle. Vzhledem k výše uvedenému navrhl dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že část námitek tak, jak je koncipoval dovolatel, není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. To proto, že jejich prostřednictvím dovolatel pouze polemizuje jednak se zjištěným skutkovým stavem (námitky skutkového charakteru), jednak nesouhlasí s šíří a způsobem provedení dokazování (procesní námitky). Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily, proč zamítly další dokazování navržené obhajobou a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými trestnými činy. Vycházely tak především z výpovědí spoluobviněných, Ing. B., znaleckých posudků a záznamů telekomunikačního provozu i dalších (ve věci vedených) důkazů.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, a pokud by dovolatel uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za právně relevantně uplatněnou lze považovat tu část námitek týkající se toho, že skutky tak, jak jsou popsány v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nejsou trestnými činy.
K těmto námitkám je namístě uvést následující:
Trestného činu (přečinu) podle §299 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím. Zločinu podle odst. 4 písm. a) téhož ustanovení se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Co se týká skutku pod bodem I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, k tomu je třeba uvést, že předmětný popis skutku odkazuje na několik ustanovení jiných právních předpisů, které měli spoluobvinění svým jednáním porušit, když je třeba zejména zdůraznit, že se tohoto jednání dopustili jako členové organizované skupiny ve spolupachatelství. Není tedy z hlediska právního posouzení podstatné, zda on sám svým jednáním naplnil všechny znaky jemu přisuzovaného trestného činu.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující, přičemž společným jednáním se rozumí i to, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu; rovněž tak se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou.
Za situace, kdy byla přesně popsána role dovolatele K., která spočívala v tom, že zajistil pro organizovanou skupinu finanční prostředky k nelegálnímu nákupu papoušků, zajistil jejich registraci, umístil tyto nelegálně dovezené papoušky ve svém bydlišti, staral se o ně a sháněl pro ně potenciální kupce, je zcela zřejmé, že jeho role v dané skupině byla významná, přičemž konkrétní ustanovení, konkrétních předpisů, která porušil, jsou předně vypsána v tzv. skutkové větě citovaného rozsudku.
Konkrétně se jednalo o papoušky uvedené v příloze I. Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (mezinárodní úmluva CITES) a současně v čl. 3 odst. 1 a v příloze A nařízení Rady ES č. 338/97 ze dne 9. 12. 1996, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a regulování obchodu s nimi, ve znění pozdějších změn a doplňků, zejména nařízení Komise ES č. 407/2009, a se kterými lze obchodovat jen na základě udělené výjimky z obchodní činnosti podle čl. 8 odst. 3 nařízení Rady ES č. 338/97 a §15a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. a jež musí být povinně přihlášeni k registraci dle §23 téhož zákona.
Nelze též přehlédnout, že se dovolatel jiných závěrů právních domáhá pouze na základě jiných závěrů skutkových, tedy že on byl pouhý kupující, který o nelegálním původu papoušků nic nevěděl, přičemž ze skutkových zjištění soudů dosud činných ve věci vyplynuly závěry zcela jiné, vylučující takto vedenou obhajobu dovolatele. Především tedy ty, prokazující že dovolatel měl předmětné papoušky ve svém držení, ač si byl vědom jejich nelegálního původu.
Podle §15a odst. 1 zák. č. 100/2004 Sb., zákona o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy) žadatelem o výjimku ze zákazu obchodních činností může být pouze vlastník exempláře, nebo právnická nebo fyzická osoba, která má v držení exemplář na základě dlouhodobé výpůjčky z ciziny po dobu delší než 90 dnů, nebo osoba, která exemplář oprávněně drží v případě, že exemplář nemá vlastníka nebo vlastník není znám (dále jen „dlouhodobý držitel“).
Podle ustanovení §24 odst. 1 téhož zákona každý, kdo drží, chová, pěstuje, přepravuje, veřejně vystavuje, prodává, vyměňuje, nabízí za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovává exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovců, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu, je povinen na výzvu inspekce nebo celních orgánů prokázat jejich původ. Bez tohoto prokázání původu je zakázáno exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovce, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu držet, chovat, pěstovat, přepravovat, veřejně vystavovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovávat.
Podle §24 odst. 3 téhož zákona je koupě, prodej, darování, směna nebo jiný převod vlastnictví (dále jen „převod“), zapůjčení nebo pronájem exempláře, jiného jedince, výrobku z kytovců, výrobku z tuleně a regulované kožešiny jsou možné jen s písemným dokladem původního vlastníka nebo dlouhodobého držitele nebo držitele, jako například stvrzenkou nebo fakturou prodejce, nájemní smlouvou, smlouvou o půjčce, směnnou smlouvou, darovací smlouvou, které mají listinnou podobu a na nichž je uvedena identifikace původního držitele, datum, podpis, značení a podrobnosti o původu těchto exemplářů, jiných jedinců, výrobků či kožešin. Původ se prokazuje údaji a dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře podle požadavků nařízení v oblasti obchodování s ohroženými druhy) a tohoto zákona, zejména uvedením, kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda, kdy a kde se narodil v zajetí nebo byl uměle vypěstován, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen.
Ustanovení §23 téhož zákona stanoví, že vlastník nebo dlouhodobý držitel exempláře je povinen jej přihlásit k registraci, jde-li o a) exemplář druhu přímo ohroženého vyhynutím, na který se vztahuje zákaz obchodních činností s výjimkou: 1. druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, které se vyskytují přirozeně v přírodě Č. r., včetně druhů zvláště chráněných podle právních předpisů o ochraně přírody a krajiny, a 2. exemplářů druhů, pro které může prováděcí právní předpis stanovit, že se na ně povinnost registrace nevztahuje, b) exempláře jiných druhů než druhů přímo ohrožených vyhynutím uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pokud dovolatel registroval papoušky, u nichž si byl na základě skutkových zjištění učiněných dosud ve věci činnými soudy vědom jejich nelegálního původu, u krajského úřadu na základě padělaných potvrzení o výjimce ze zákazu činnosti, získal pro ně registrační lístky a kroužky, a to ještě předtím, než byli tito papoušci do Č. r. ve skutečnosti přivezeni, jedná se dozajista a naplnění skutkové podstaty dovolateli přisuzovaných trestných činů.
Co se týká trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, toho se dopustí i ten kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé . Ze zákonné dikce předmětné skutkové podstaty tohoto trestného činu je tak zřejmé, že není podstatné, kdo padělané CITES permity vyrobil či pozměnil jejich obsah. Podstatné pro posouzení věci je, že dovolatel podle učiněných skutkových zjištění věděl, že tyto listiny nejsou pravé a jako pravých jich užil. Tato skutečnost mu musela být v případech, kdy na základě těchto listin šel registrovat papoušky, kteří teprve měli být do republiky nelegálně přivezeni, zcela jistě známa.
Co se týká skutku pod bodem II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, zde soudy správně vycházely ze skutečnosti, že se jednalo o papoušky, kteří byli na našem území chování nelegálně a že o této skutečnosti musel dovolatel vědět. Pokud dovolatel tvrdí, že byl odsouzen de facto na základě skutečnosti, že nevěrohodně doložil původ těchto papoušků, pak je nutno zdůraznit, že jemu přisuzovaný trestný čin spočívá právě ve skutečnosti, že pachatel má ve svém držení druh chráněný zákonem, a to bez patřičných povolení a dokumentů. Skutečnost, že dovolatel nebyl schopen prokázat legální původ těchto exemplářů a ohledně jejich původu uváděl několikrát pozměněná nepravdivá tvrzení, pak de facto implikuje závěr, že tito byli chováni nelegálně.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka