ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.587.2013.3
3 Tdo 587/2013 -I - 45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. března 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 12 To 31/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 20/2009, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2012, č. j. 16 T 20/2009-2826, byly v trestní věci obviněného V. P. podle §45 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) zrušeny rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 1. 2008, č. j. 18 T 83/2007-2080, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2008, č. j. 4 To 166/2008-2150, ve výroku o vině pod bodem C), v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody, jakož i další výroky, které měly ve výrocích zrušeného rozsudku svůj podklad. Obviněný byl poté nově uznán vinným devatenáctinásobnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. (bod II. A. 1/ - 19/ výroku o vině), jedenáctinásobnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák. (bod II. B. 1/ - 11/ výroku o vině) a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod II. C. 1/ - 77/ výroku o vině). Těchto trestných činů se měl obviněný dopustit skutky podrobně popsanými ve výrokové části rozsudku.
Za ně a za sbíhající se dvaadvacetinásobnou pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. (bod A), jedenáctinásobnou pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák. (bod B), trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. (bod D) a trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. (bod E), jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 1. 2008, č. j. 18 T 83/2007-2080, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2008, č. j. 4 To 166/2008-2150, a přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 9. 2011, č. j. 5 T 13/2011-166, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 4 To 853/2011, byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud dále uložil trest „propadnutí věci“, konkrétně věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 9. 2011, č. j. 5 T 13/2011-166, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 4 To 853/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud obviněnému uložil povinnost nahradit škodu způsobenou trestnou činností poškozeným vyjmenovaným ve výroku rozsudku a v částkách specifikovaných tamtéž. Někteří z poškozených byli s částí uplatněného nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. O nárocích dalších poškozených soud rozhodl výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval také zprošťující výroky podle §226 písm. a), b) a c) tr. ř., jimiž byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutky uvedené v bodech A. až E. příslušné části výroku rozsudku, přičemž subjekty, uplatňující z titulu těchto skutků nárok na náhradu škody, byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř.
O odvoláních obviněného proti odsuzující části výroku předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 12 To 31/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v odvoláním napadených výrocích nabyl právní moci dne 5. 6. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. P. následně dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uplatněný dovolací důvod je podle dovolatele dán předně uložením souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku k rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 5 T 13/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 4 To 858/2011. Podle jeho přesvědčení „mělo být vše souzeno zvlášť“ a obě různé trestní věci neměly být dávány do souvislosti. To znamená že „vícenásobný úvěrový podvod“ měl být oddělen od přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku „s ohledem na povahu a charakter skutku ve vztahu k dikci zákona“. V této souvislosti pak dovolatel namítl, že při projednání trestné činnosti související s drogami byl zkrácen na svém právu na obhajobu, když k jeho návrhu nebyla předvolána a vyslechnuta svědkyně J. M., jejíž výpověď by ho mohla z trestné činnosti vyvinit. Soud pouze selektoval důkazy a při jejich hodnocení se dopustil nepřípustné libovůle. To mělo v konečném důsledku dopad i na výrok o trestu v nyní posuzované věci.
V další části dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se v napadeném usnesení nevypořádal s jeho námitkou ohledně nesprávnosti právního posouzení některých skutků popsaných v obžalobě jinak, než jak byly následně uvedeny v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. U skutků popsaných v části ad II. B rozsudku byla podle názoru dovolatele porušena zásada zachování totožnosti skutku. V obžalobě bylo totiž jeho jednání popsáno jako „opatření fiktivního potvrzení o zaměstnání a o výši příjmu“, zatímco v rozsudku jako „vyplnění, popřípadě nadiktování veškerých podkladů pro přiznání úvěru, včetně uvedení nepravdivých informací o zaměstnání a příjmu žadatele“. Takovou podstatnou změnu v popisu skutku již nelze brát jen jako odlišné slovní vyjádření téhož jednání. Stejně tak se oproti podané obžalobě výrazně liší popis skutku pod bodem ad II. C. 22 výroku o vině, který zároveň nevyjadřuje ani všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Vůči právnímu posouzení skutků uvedených v části ad II. C. odsuzujícího výroku směřoval dovolatel svou nejzákladnější námitku, která vychází z toho, že v popisu skutkového stavu věci vůbec není uvedeno, že by došlo ke způsobení škody a k jejímu konkrétnímu vyčíslení. V rozsudku uvedená souhrnná částka závazků, které měl dovolatel na sebe převzít, za takové řádné vymezení škody považovat nelze. Podoba, v jaké je jeho jednání v příslušné části rozsudku formulováno, ovšem může zakládat maximálně soukromoprávní odpovědnost, nikoli odpovědnost trestněprávní. Odvolací soud tuto vadu nenapravil, ač tak učinit měl. Jestliže z popisu jednotlivých dílčích útoků nelze zjistit, jakou konkrétní výši škody měl dovolatel každým z nich způsobit, činí to celý výrok ad II. C. nepřezkoumatelným. V některých skutcích navíc chybělo vymezení jeho zavinění. Závěrem dovolání pak obviněný poukázal na to, že v předmětné části rozsudku chybí rovněž vyjádření, v jaké zákonem předpokládané variantě (způsobu) měl vlastně jednat, tzn. zda uváděl někoho v omyl, využil něčího omylu či zatajil podstatné skutečnosti.
S ohledem na výše rekapitulované námitky pak navrhl, aby k jeho dovolání bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze změněno tak, že bude pro skutky uvedené v části II. C., resp. přinejmenším II. C. 1) – 43) rozsudku soudu prvního stupně obžaloby zproštěn, neboť skutky nejsou trestnými činy, popřípadě aby po zrušení napadeného rozhodnutí byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že obviněný uplatnil obdobnou argumentaci již v odvolacím řízení. Stejně jako soud druhého stupně je i státní zástupce toho názoru, že totožnost skutku byla v předmětné věci zcela zachována a jednání popsané v části ad II. C. výroku rozsudku soudu prvního stupně popis všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, včetně zavinění, obsahuje. Pokud jde o zachování totožnosti skutku, soud prvního stupně pouze precizoval popis jednání dovolatele s ohledem na svá skutková zjištění, ovšem jeho podstata zůstala stejná. Co se týče námitky absence vyjádření znaku způsobené škody, tuto považuje státní zástupce za zcela bezpředmětnou u skutků v části ad II. B. výroku rozsudku, kde škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu, kterým byl dovolatel uznán vinným. V části II. A. je pak dostatečně vyjádřena výší jednotlivých úvěrů, i když zde lze připustit, že popis každého dílčího útoku mohl být upřesněn například o formulaci „a tímto způsobili bance škodu ve výši…Kč“. V případě skutků popsaných v části II. C. nelze podle názoru státního zástupce popisu skutků vytknout ničeho. Zavinění je v každém z nich vyjádřeno textem „…přesvědčil k uzavření úvěrové smlouvy za účelem vylákání půjčky s úmyslem získat neoprávněný prospěch…“. Konkrétní způsob podvodného jednání a způsobená škoda jsou pak popsány v souhrnném odstavci ke všem dílčím útokům na závěr celého skutku, což plně odpovídá popisu jednání v případech, kdy pokračující trestný čin spočívá ve velkém množství dílčích útoků. Škoda je zde vyjádřena pasáží „…a tyto závazky v celkové výši 5.157.191,10 Kč na sebe převzal…“, což v kombinaci se shrnujícím vyjádřením, že si obviněný byl vědom své tehdejší majetkové situace a toho, že těmto závazkům nebude moci dostát, jednoznačně způsobenou škodu dokumentuje. Skutek je tedy popsán tak, jak soudu ukládá §120 odst. 3 tr. ř. K námitce dovolatele stran nesprávné aplikace souhrnného trestu státní zástupce pouze stručně uvedl, že tato je irelevantní, neboť pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku v projednávané věci podmínky jednoznačně dány byly.
Proto státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod jím použitý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá procesní námitka obviněného o porušení zásady zachování totožnosti skutku (§220 odst. 1 tr. ř.), což se podle něj mělo stát odlišným popisem jeho jednání v části II. B výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, oproti podané obžalobě.
Při respektu k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno vždy reflektovat ústavně zaručená práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces (tj. přihlížet i k takovým vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí), a dále i s přihlédnutím k významu výše uvedené procesní námitky, ji nicméně Nejvyšší soud neponechal bez povšimnutí. Jako obiter dictum k ní však v prvé řadě uvádí, že namítanou vadou napadené rozhodnutí netrpí.
Odvolací soud se danou otázkou, kterou obviněný učinil později i předmětem nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, zabýval na stranách 5 shora odůvodnění napadeného usnesení a právně akceptovatelným způsobem vysvětlil (§134 odst. 2 tr. ř.), proč jí nepřisvědčil. Podle něj bylo zřejmé, že soud prvního stupně postupoval vytýkaným způsobem veden snahou přesněji vystihnout podstatu jednání obviněného, jak byla zjištěna provedeným dokazováním v hlavním líčení. Požadavek zachovat totožnost skutku přitom provedením určité modifikace popisu skutku nijak neporušil. Obecně totiž platí, že na zachování totožnosti žalovaného skutku nemají vliv změny v okolnostech, které jej pouze individualizují, když jinak shoda v jednání či následku není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění například pouze upřesnění způsobu provedení činu , jak tomu došlo v nyní projednávaném případě.
Právně relevantně z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentuje obviněný v té části dovolání, kde namítá, že v popisu skutků v části ad II. C. odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně nejsou vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť zde není uvedeno, jakou škodu tím kterým dílčím útokem (skutkem) způsobil, a chybí zde i vyjádření jeho zavinění a způsobu jeho podvodného jednání.
Těmto námitkám však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Je sice možno připustit, že popis skutku ad II. C. 1) - 77) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně by bylo možno považovat za preciznější, pokud by každý jednotlivý dílčí útok obsahoval údaj o příslušné výši škody, která jím byla způsobena, a v závěrečné pasáži tzv. skutkové věty by bylo uvedeno nikoli pouze to, že dovolatel na sebe převzal závazky věřitelů v celkové výši 5.157.191,10 Kč, ale také skutečnost, že tato částka představuje současně celkovou škodu na majetku poškozených způsobenou jeho trestnou činností. Vyjadřujícímu se státnímu zástupci lze ovšem současně plně přisvědčit v názoru, že soudem zvolené znění skutkové věty nečiní jeho rozsudek v napadené části nezákonným.
Inkriminovaný pokračující trestný čin byl tvořen velkým množstvím útoků, které spojoval stejný způsob provedení. Celková škoda byla tvořena součtem škod způsobených jednotlivými dílčími jednáními (skutky). Absence výslovného vyjádření skutečnosti, že peněžní částka, kterou obviněný převzal od každého poškozeného v jednotlivých případech, zároveň představuje částku, o kterou zkrátil jeho majetek (tzn. škodu), v zásadě neměla na správnost soudem použité právní kvalifikace vůbec žádný vliv. Zavinění obviněného v zákonem požadované formě (zde ve formě nepřímého úmyslu) ve vztahu k trestnému činu podvodu soud rovněž vyjádřil dostatečně zřetelně. V každém dílčím útoku ad II. C. 1) - 77) popsal způsob, jakým obviněný získal od poškozených osob jednotlivé peněžní částky, a také skutečnost, že obviněný vždy slíbil uhradit získané finanční prostředky buď formou vrácení půjčky přímo poškozenému, nebo v podobě splácení úvěrů dotčeným peněžním ústavům za poškozeného, kterého předtím přesvědčil k uzavření úvěrové smlouvy ve svůj prospěch. Současně ve shrnující pasáži popisu skutku soud konstatoval, že obviněný si výše uvedeným způsobem počínal, ačkoli si byl vědom své tehdejší majetkové situace, spočívající zejména v neexistenci dostatečných legálních příjmů, reálné nevymahatelnosti svých pohledávek a existenci svých dosud neuhrazených závazků, a spoléhal se tak na příjmy z nejisté budoucí události v podobě možného uhrazení závazků ze strany jeho údajných dlužníků, přičemž s těmito majetkovými poměry neseznámil své věřitele a byl srozuměn s tím, že nenaplní-li se jeho očekávání na zlepšení jeho majetkových poměrů z nejistých událostí budoucích, tak svým závazkům nedostojí.
Za soudem zjištěných skutkových okolností proto nezbývá než dovodit, že dovolatel byl za jednání popsané v části ad II. C. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně právem uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Opodstatněnou z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ani námitka dovolatele, že mu neměl být ukládán souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku k rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 5 T 13/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 4 To 858/2011, s ohledem na rozdílnou povahu a charakter trestných činností projednávaných v obou trestních věcech, kdy navíc v řízení předcházejícím posledně citovaným soudním rozhodnutím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Námitkou, že v trestním řízení vedeném Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 13/2011, byly nesprávně a v jeho neprospěch hodnoceny provedené důkazy, resp. nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, se dovolatel ocitl mimo rámec přípustnosti dovolání. Jeho výtky zde totiž směřují vůči postupu a rozhodnutím soudů v jiné trestní věci, které z podnětu tohoto dovolání přezkoumávat nelze. Poukaz dovolatele na rozdílný charakter trestných činů, pro něž mu byl ukládán souhrnný trest, pak nepochybně nemá dovolatelem přisuzovaný význam. Trestní zákoník totiž neobsahuje žádné ustanovení vyjadřující zásadu, podle níž lze úhrnný či souhrnný trest uložit pachateli pouze za souběh trestných činů, které jsou si buď skutkově podobné, nebo je spojuje stejný objekt zákonem poskytované ochrany.
Protože dovolání obviněného V. P. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler