ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.630.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 630/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2014 o dovolání, které podal obviněný V. Ž. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 1 To 82/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 1/2012 , takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 48 T 1/2012 , byl obviněný V. Ž. uznán vinným:
1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1) výroku o vině dopustil tím, že „ dne 31. 7. 2011 v O. kolem 18.00 hodin na ulici U C. v prostoru mezi domem a řekou O. v úmyslu získat částku 2.000,- Kč, představující jeho podíl z předchozí společně spáchané trestné činnosti, fyzicky napadl poškozeného D. Š. tak, že jej uchopil za oděv pod krkem a opakovaně jej bil otevřenou dlaní do obličeje, přičemž po něm požadoval okamžité vydání peněžní částky 2.000,- Kč a poté, co jmenovaný poškozený vytáhl z kapsy mobilní telefon zn. Sony Ericsson V810i, kterým si chtěl přivolat pomoc, mu tento z ruky vytrhl a ponechal si jej, přičemž poškozenému D. Š. způsobil zranění - podvrtnutí krční páteře, pohmoždění obličeje a pohmoždění hlavy s následnými zdravotními potížemi a dobou léčení v trvání nejméně 2 týdnů “;
2) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 31. 7. 2011 v O. kolem 18.30 hod. na ul. U C. před domem údery obuškem s příčnou rukojetí - tonfou a dřevěnou lavičkou rozbil okna a poškodil karosérii zde zaparkovaného vozidla zn. Opel Omega a způsobil tak na předmětném vozidle škodu ve výši 20.200,- Kč ke škodě majitele T. V. “;
3) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 3) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 31. 7. 2011 v O. kolem 18.30 hodin na ulici U C. před domem poté, co se na místo dostavil poškozený T. V. a ptal se obžalovaného na důvod poškození jeho vozidla zn. Opel Omega, obžalovaný v úmyslu získat částku 2.000,- Kč představující jeho podíl z předchozí společně spáchané trestné činnosti napadl fyzicky poškozeného T. V. opakovanými údery pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený T. V. upadl vzad a udeřil se hlavou o plechový kontejner komunálního odpadu a následně při dopadu na zem o obrubník chodníku; v důsledku čehož poškozený T. V. utrpěl zranění - tržně zhmožděnou ránu na rozhraní pravostranné temenní a týlní krajiny s krevní podlitinou o velikosti 3x15 cm, štěrbinovitou lomnou linii levé temenní kosti a krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, což bylo doprovázeno nedokrvením mozkové tkáně, způsobené útlakem subdurálního krvácení, s trvalými následky a invaliditou “.
Za to byl obviněný V. Ž. odsouzen podle 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Sokolská třída 267/1, Moravská Ostrava náhradu škody ve výši 901.309,- Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu pak byl poškozený D. Š. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byla podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému T. V. náhradu škody ve výši 659.080,- Kč, když dle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 48 T 1/2012, podal obviněný V. Ž. odvolání směřující do výroků o vině i trestu. Odvolání částečně ve prospěch a částečně v neprospěch obviněného podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, který jej směřoval do výroků o vině a do navazujících výroků o trestu a náhradě škody. Odvolání podal i poškozený T. V.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 1 To 82/2013 , a to tak, že odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 1 To 82/2013, podal obviněný V. Ž. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 915 - 918), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině.
Obviněný namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů. K tomu, aby bylo jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, musel by jednat úmyslně. On však naprosto vylučuje, že by chtěl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a vzhledem ke svým znalostem nepředpokládal, že pádem na zem by si poškozený mohl způsobit takové těžké zranění. K tomu, aby se jednalo o trestný čin loupeže podle citovaného ustanovení, by musel proti poškozenému T. V. užít násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Toto se však nestalo. Je pravdou, že poškozeného fyzicky napadl způsobem tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v žádném případě tak ovšem neučinil v úmyslu, aby se zmocnil jeho peněz, či jiných věcí. Jednal v přesvědčení, že poškozený nesplnil svůj dluh vůči jeho osobě. Obviněný uvedl, že mu nešlo ani tak o okamžité zaplacení, jako o to, že mu chtěl důrazně připomenout jeho dluh. Následně došlo k vzájemnému násilí, které již popsal u hlavního líčení, včetně toho, v jaké byl situaci.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 1 To 82/2013, a věc podle §265k odst. 2 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první trestního řádu písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Uvedla, že je možno plně souhlasit s názorem soudu druhého stupně, že ve vztahu k základní skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jednal obviněný s úmyslem přímým podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve vztahu k těžšímu následku podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku s ohledem na razanci útoku, způsob provedení a počet zasažených ran minimálně ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ohledně námitky obviněného, že poškozenému V. nechtěl způsobit těžkou újmu na zdraví, a tudíž jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, je třeba odkázat na §17 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 1 To 82/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 trestního řádu, podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 trestního řádu, ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 trestního řádu a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo nutno posoudit, zda obviněným V. Ž. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) trestního řádu], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný byl v bodě 1) výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Trestný čin loupeže má dva objekty . Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek , jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci . Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání , jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci . Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srov. R 37/1970) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1727 – 1731.
Uvedeného jednání se obviněný dle skutkových závěrů soudů dopustil tím, že poškozeného D. Š. fyzicky napadl, a to tak, že jej uchopil za oděv pod krkem a opakovaně jej bil otevřenou dlaní do obličeje, kdy uvedené násilí užil vůči poškozenému proto, že od tohoto požadoval vydání částky 2.000,- Kč, kterážto měla být jeho podílem z předešlé společně spáchané trestné činnosti. Násilí užité vůči poškozenému zcela jistě směřovalo k překonání jeho odporu k vydání předmětné částky, kdy se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry nalézacího soudu v tom smyslu, že se jednalo o věc cizí, byť se tedy mělo jednat o podíl obviněného ze společné trestné činnosti. Uvedené jednání pak naplňuje skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy není pochyb o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku , který dopadá na případy, kdy pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Obviněný následně odcizil poškozenému mobilní telefon, kterým si tento chtěl přivolat pomoc.
Obviněný v rámci dovolání zejména brojí proti právnímu posouzení jeho jednání v bodě 3) výroku o vině, kdy byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a tímto jednáním současně způsobí těžkou újmu na zdraví .
Trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví v §122 odst. 2 tr. zákoníku dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň:
| · vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a
· újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 písm. a) až i) . Jedná se o:
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu ,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví .
j)
Obviněný se uvedeného jednání dle skutkových zjištění soudů dopustil tím, že fyzicky napadl poškozeného T. V. opakovanými údery pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, narazil hlavou o plechový kontejner, sesunul se k zemi, kde opět narazil hlavou na obrubník, v důsledku čehož utrpěl závažná zranění vedoucí k jeho invaliditě, kdy uvedeného násilí se obviněný dopustil proto, že od poškozeného žádal částku 2.000,- Kč. Zcela jistě uvedeným jednáním obviněný naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
| |
| |
Ve vztahu k uvedenému těžšímu následku podle odst. 2 písm. b) pak Nejvyšší soud uvádí, že těžká újma na zdraví zde může být způsobena z nedbalosti ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku , ale i úmyslně , neboť jde o speciální ustanovení k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Nalézací soud dovodil, že obviněný se uvedeného jednání dopustil „ minimálně ve formě zavinění z nedbalosti vědomé “, přičemž „ z hlediska těžké újmy na zdraví byly nepochybně naplněny znaky spočívající v déletrvající poruše zdraví a trvalém následku na zdraví poškozeného doživotně, kdy bude odkázán na cizí pomoc “ (str. 26 až 27 rozsudku). S těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Následek těžké újmy lze jistě dovodit, což prokazatelně vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie MUDr. Václava Kameníčka a výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Marka Dokoupila u hlavního líčení. Útok lze označit za brutální, kdy v důsledku fyzického ataku obviněného poškozený upadl a způsobil si zranění, která pro něho měla téměř fatální následek, kterýžto sice nenastal, ale poškozený utrpěl trvalé následky, kdy se stal po zbytek svého života invalidní osobou („ Lze předpokládat, že stav se již nadále pozitivně vyvíjet nebude .“ – str. 21 rozsudku). Nalézací soud uvedl, že „ komplex poranění, který zahrnoval i vícečetné nitrolební úrazové změny je v soudně-lékařské praxi považován za těžký “ a Nejvyšší soud se ztotožňuje i s jeho závěry v tom smyslu, že poranění poškozeného T. V. naplňují „ taxativa poškození důležitého orgánu i delší doby trvající poruchy na zdraví“. Nalézací soud na podkladě znaleckých posudků dále konstatoval, že „ průměrná doba léčení se pohybuje u nitrolebních poranění v širokém časovém intervalu, jde o interval řady měsíců a k případnému celkovému doléčení je běžně nutná i následná rehabilitační léčba, zpravidla ústavní a rekonvalescence. Všechny objektivně prokázaná poranění byla způsobena tupým násilím proti oblasti hlavy velké intenzity síly směrem hora, zprava a více zezadu. “ (str. 20 rozsudku). Následek těžké újmy byť ve formě nedbalostní zde tedy nepochybně nastal.
S odkazem na výše uvedené je tak nesporné, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) výroku o vině] a zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [bod 3) výroku o vině], kdy stran namítaného nesprávného právního posouzení jednání popsaným pod bodem 2) výroku o vině neuplatnil žádné konkrétní hmotně právní námitky. Uvedeným námitkám obviněného nelze přisvědčit, neboť se jedná o námitky neopodstatněné. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 trestního řádu) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. Ž. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 9. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata