ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.819.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 819/2014 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2014 o dovolání podaném obviněným T. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 326/2013 ze dne 20. 11. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 61/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 61/2011 ze dne 20. 8. 2013 byl dovolatel uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když takto uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí ve výroku citovaného rozsudku přesně specifikovaných.
V předmětné věci podal obviněný T. N. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 5 To 326/2013 ze dne 20. 11. 2013 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem stanovených náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v kritické době jeho (předmětné) jednání nevybočilo z mezí nutné obrany ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku. V této souvislosti namítl, že v úplně provedeném dokazování svědkyně K. neuvedla žádné nechutné výroky vůči ní ze strany dovolatele s tím, že je ani moc nevnímala. I z příslušného kamerového záznamu je zjevné, že byla dovolatelem oslovena pouze jednou, na což reagovala pobaveným úsměvem. Přes uvedené však začal konflikt se svědkem H., který dovolatele fyzicky napadl a vyzval jej, aby šel ven. S ohledem na uvedené proto, aby si zajistil bezpečný odchod z baru, rozhodl se dovolatel použít pohrůžku zbraní. Za těchto okolností své (takovéto) jednání pokládá za jednání v mezích nutné obrany, a pokud je soudy neakceptovaly, pochybily a svá rozhodnutí tak založily na nesprávném právním posouzení označeného skutku. Zdůraznil, že svědek H. na něj fyzicky zaútočil postupně, a to údery do obličeje. Z gest tohoto svědka je potom patrné, že jej vyzýval, aby šel ven, a to zjevně s tím, že tam bude fyzicky napaden. Proto také pohrozil zbraní, kterou měl u sebe, a to jenom proto, aby mohl bez dalšího opustit místo incidentu. Svědek mu však chtěl zbraň odebrat, došlo k potyčce, která byla ukončena tím, že svědek do ležícího dovolatele kopal. V důsledku uvedeného má dovolatel za to, že soudy neoddělily posouzení uváděné nutné obrany od přestupku dovolatele spočívajícím v tom, že měl u sebe v podnapilém stavu střelnou zbraň (za což byl již ve správním řízení potrestán). Uzavřel s tím, že jeho jednání takto nelze mít za takové, které vybočuje z mezí nutné obrany. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil dle §265k odst. 1 tr. ř. a obžaloby jej zprostil ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že z výsledků provedeného dokazování plyne vývoj konfliktu mezi dovolatelem a svědkem H., jehož počátek byl zapříčiněn vulgaritami dovolatele, kterým chtěl svědek zabránit šetrným způsobem. Rozhodujícím je to, že dovolatel použil za dané situace zbraň a není přitom důležité, zda zbraní chtěl jenom pohrozit, varovně střílet nebo dokonce na někoho vystřelit. Podstatným zůstává, že tak učinil v době, kdy svědek (vůči němuž zbraň vytáhl) seděl u baru, obě ruce měl položené na barovém pultu a vůči dovolateli nejednal, a to ani případným výhrůžným gestem. Svědek zasáhl proti dovolateli až ve chvíli, kdy ten vytasenou zbraň namířil proti jeho tělu. Z takto učiněných skutkových zjištění pak nelze usoudit na to, že dovolatelovo jednání bylo jednáním v nutné obraně. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, jak je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že z výsledků provedeného dokazování plyne, že v kritické době vytáhl na označeného svědka zbraň (pistoli) ve snaze mu zabránit v tom, aby jej dále nenapadal, a tedy jednal v rámci nutné obrany. Z učiněných skutkových zjištění (úplných) po doplnění dokazování však soudy právem dospěly k závěru, že podmínky stanovené trestním zákoníkem pro aplikaci nutné obrany (§29 tr. zákoníku) nelze shledat. V odstavci prvním citovaného ustanovení je uvedeno, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, v odstavci druhém potom to, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V posuzované věci za stavu, kdy jednotliví účastníci popsaného konfliktu vypovídali rozdílně, se jako klíčovým jeví pořízený kamerový záznam celého incidentu. Po jeho provedení (v rámci konaného dokazování) před soudem i za přítomnosti účastníků předmětného incidentu bylo nepochybně namístě konstatovat, že o dovolatelem namítanou nutnou obhajobu nešlo. Z takto úplně učiněných skutkových zjištění totiž zjevně vyplynulo, že dovolatel byl sice nejprve napaden označeným svědkem (v souvislosti s konverzací mezi dovolatelem a svědkyní, která obsluhovala bar), nicméně je také zjevné, že zřetelně po skončení této fáze konfliktu označený svědek se dovolateli již dále nevěnoval, obě ruce měl položené na barovém pultu a dovolatele si nevšímal. Pokud za takové situace dovolatel vytáhl označenou (nabitou) pistoli, kterou mířil na tělo svědka, nelze již mít takové jednání za jednání v nutné obraně, protože zmíněný útok již zjevně ustal, a tedy dále přímo nehrozil ani netrval. V uvedeném směru potom není rozhodné, jakým dalším způsobem si chtěl dovolatel počínat (zda šlo o pouhou pohrůžku), je však nezbytné uvést, že za daného stavu mohl mít svědek H. důvodnou obavu, že na něj chtěl dovolatel zbraní zaútočit, a proto také svědek popsaným způsobem (násilným odebráním zbraně) dále jednal. Nad rámec uvedeného potom dovolací soud připomíná, že ani on není oprávněn za daného stavu věci (zásada obžalovací) zabývat se případným protiprávním jednáním označeného svědka v prvních fázích konfliktu. Je tak namístě uzavřít, že soudy vycházely z úplně učiněných skutkových zjištění a nepochybily, pokud dovolatele shledaly vinným označeným přečinem, protože popsaným způsobem na místě veřejnosti přístupném napadl jiného v době, kdy jeho útok nebylo již možné podřadit pod jednání v rámci nutné obrany. Zbývá pouze dodat, že námitka vznesená dovolatelem (stran nutné obrany) byla v rámci dovolacího řízení uplatněna právně relevantně, z důvodů již shora uvedených je však nutno uvést, že je současně zjevně neopodstatněná.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka