ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.923.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 923/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. I. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 61 To 90/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 5/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. I. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 T 5/2008 , byl obviněný Ing. I. H. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v to, že „ dne 11. 8. 2005 v P., Ž., v provozovně autobazaru McAUTO, s.r.o. při uzavření úvěrové smlouvy na úhradu kupní ceny vozidla se společností GE Money Multiservis, a.s., předložil falešné potvrzení o zaměstnání a průměrném měsíčním čistém příjmu ve výši 28.500,- Kč u společnosti AFESO, s.r.o., a dále udal adresu, na níž se dlouhodobě nezdržoval, na základě této smlouvy čerpal úvěr ve výši 280.000,- Kč na nákup osobního automobilu tov. Zn. RENAULT LAGUNA, a vyjma jedné splátky ve výši 12 574,50 Kč, zaplacené dne 13. 09. 2005, poskytnutý úvěr nesplácel “.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 3 T 113/2004, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2006, byl odsouzen podle §232 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 3 T 113/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 T 5/2008, podal obviněný odvolání směřující jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 61 To 90/2014 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný Ing. I. H. pro výkon souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 61 To 90/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 450 - 453), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný namítl, že odvolací soud napadeným rozsudkem de facto nerozhodl o celém předmětu odvolacího řízení tak, jak jej za předmět řízení vymezil svým odvoláním ze dne 4. 2. 2014, kdy v napadeném rozsudku de facto chybí výrok týkající se jeho viny. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že jeho aplikaci umožnilo de facto to, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku bylo rovněž zatíženo vadami, které představují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný vyslovil domněnku, že je třeba se zabývat skutečností, zda byla odvolacím soudem respektována zásada totožnosti skutku a zásada obžalovací a zda byla správně kvalifikována okolnost ne/naplnění podmínek jednání v krajní nouzi. Namítl, že v rozporu se zásadou bezprostřednosti promítající se do trestního řízení nebyl v rámci dokazování proveden důležitý přímý důkaz výslechem pana J. M., jenž měl být osobou, která měla údajně předmětnou úvěrovou smlouvu s obžalovaným uzavřít, a mohl by tedy okolnost jejího uzavření přiblížit. Tento důkaz byl ale soudem prvého stupně zamítnut jako nadbytečný s naprosto nepřípustným odůvodněním, že si pan M. nebude na předmětnou událost vzhledem ke značnému časovému odstupu pamatovat. Místo toho se soud spokojil pouze s důkazem výslechem jiného pracovníka téhož autobazaru, který však sám uvedl, že zřejmě u sjednávání předmětné úvěrové smlouvy na úhradu kupní ceny vozidla nebyl a na obviněného si nevzpomíná. Za stěžejní pochybení pak obviněný považuje závěr soudu, že není podstatné, kdo listiny (tj. potvrzení o zaměstnání a průměrném měsíčním čistém příjmu ve výši 28.500,- Kč) vyplňoval, popř. předkládal, ale zásadní význam zde podle odvolacího soudu má podpis stvrzující údajnou pravdivost údajů na předmětných listinách. Na jedné straně jej tedy soud uznal vinným, že při uzavření úvěrové smlouvy předložil falešné listiny, na druhé straně v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že není podstatné, kdo listiny fakticky předkládal, čímž však jedná v rozporu se zásadou totožnosti skutku a zásadou obžalovací. Soud se nemůže spokojit s pouhým úsudkem ohledně skutečnosti v obžalobě vymezené, je-li nabídnut přímý důkaz k jejímu zjištění dokazováním. Požadavek na totožnost skutku byl v tomto konkrétním případě splněn pouze formálně, neboť vymezení skutku v rozsudku prvého stupně se shoduje s jeho vymezením v obžalobě ze dne 14. 1. 2008, avšak materiálně je se zásadou totožnosti skutku v rozporu. Důvodem tohoto rozporu je již zmiňovaná skutečnost, že soud se otázkou předložení nepravdivých listin, podstatnou částí skutku obsaženého v obžalobě vůbec nezabýval, popř. zabýval naprosto nedostatečně, o čemž svědčí i výše uvedený nedostatek v dokazování. Pokud výsledky hlavního líčení ukázaly na podstatnou změnu okolností případu, měl soud věc vrátit státnímu zástupci k došetření. K tomuto postupu nedošlo, což však při respektování zásady presumpce neviny nelze klást k tíži obviněného.
Obviněný rovněž zpochybnil, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, resp. zda nebyly naplněny okolnosti vylučující protiprávnost trestného činu. Uvedl, že byl nucen rusky mluvícími osobami k tomu, aby podepisoval různé listiny. Zásadním důkazem prokazujícím naplnění krajní nouze byla doložená zdravotnická dokumentace z Fakultní nemocnice K. V., z níž vyplývá, že obviněný byl ve zdejším zařízení hospitalizován od 18. 8. 2005 do 26. 8. 2005, a v chorobopisu je uvedeno, že obviněný byl týden před přijetím, tedy v době uzavření úvěrové smlouvy, napaden a udeřen do obličeje. V rámci dokazování nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by se nepokusil sdělit, že uvádí nepravdivé údaje, tedy se jedná o nepodložené domněnky soudu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek dle §265k tr. ř., a současně zrušil i vadné řízení jemu předcházející, a dále, aby dle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť neprovedení výslechu svědka M. bylo náležitým způsobem odůvodněno a vzhledem k souvisejícímu výslechu svědka C. lze akceptovat názor soudů, že výslech svědka M. tak byl nadbytečný. Stejně tak nesouhlasí s námitkou obviněného, že nebyla dodržena totožnost skutku, třebaže lze připustit, že taková námitka, byť v podstatě procesního charakteru, by obecně byla způsobilá k vyvolání zásahu dovolacího soudu. V daném případě však o porušení totožnosti skutku hovořit nelze, neboť je evidentní, že soudy jednaly vždy o jednání obviněného, které se týkalo téže úvěrové smlouvy ohledně téhož vozidla, uzavřené téhož dne mezi týmiž stranami. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz obviněného, že se soudy nezabývaly tím, kdo fyzicky nepravdivé listiny předložil. Dle státního zástupce neobstojí ani výhrady obviněného ohledně nedostatečného objasnění, kdo konkrétně předmětné nepravdivé dokumenty předložil. Ve smyslu přisouzené skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. totiž postačí, že obviněný nepravdivé údaje směřující k uzavření úvěrového smlouvy stvrdil svým podpisem jako údaje správné a relevantní, třebaže byly nepravdivé, což ostatně ani sám nezpochybňuje. Přitom se jednalo o nepravdivé údaje zcela podstatné z hlediska ekonomické úvahy úvěrující společnosti, zda úvěr poskytne, či nikoli. Zda následně takto vědomě nepravdivé údaje fakticky předložil poškozený, nebo osoba jiná, přitom na trestní odpovědnost obviněného nemá vliv, neboť se nejedná o složku uvedeného trestného činu, nehledě na to, že takový závěr nekoresponduje s provedeným dokazováním. Státní zástupce se pak neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že obviněný měl údajně jednat za okolností vylučujících protiprávnost. Zde námitky obviněného skutečně balancují na hraně námitek skutkových, neboť je v podstatě staví na skutkové verzi, kterou soudy obou stupňů na podkladě provedeného dokazování nepřijaly. I v případě, pokud by však byla uvedená námitka považována za obsahově relevantní, dle názoru státního zástupce jí nelze přiznat důvodnost. Na vůli obviněného nemohlo působit násilí při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy, neboť v takovém případě by pracovníci autobazaru úvěrovou smlouvu neuzavřeli. V takovém případě lze pochybovat o naplnění podmínky přímo hrozícího nebezpečí, jakožto složky krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák. Zároveň by však nebyla ani naplněna podmínka subsidiarity, neboť je zřejmé, že takové údajně hrozící nebezpečí ze strany dalších osob bylo možno odvrátit jinak, a to již prostým oznámením policii v konkrétní okamžik, že je k podpisu úvěrové smlouvy na základě nepravdivých podkladů obviněný donucován. Není třeba se ani blíže skutkově zabývat obviněným doloženou hospitalizací, když už sama skutečnost, že k ní došlo až týden po podpisu úvěrové smlouvy, budí značné pochybnosti, zda skutečně s podpisem této smlouvy souvisí.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. I. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 61 To 90/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (změna se týká toliko výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody). Obviněný je §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. I. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
Pokud pak obviněný v rámci námitek jím podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil námitku, že nebylo rozsudkem rozhodnuto o celém předmětu odvolacího řízení, resp. že chybí výrok týkající se jeho viny, pak je třeba uvést, že námitku chybějícího či neúplného výroku lze uplatnit v rámci samostatného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný. I v případě, že by obviněný tento dovolací důvod uplatnil, což neučinil, takový požadavek není opodstatněný, protože platí, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto, jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17, T- 417). Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu, (§254 tr. ř.), a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen některý výrok (např. výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody jako v projednávané věci), rozhodne tak, že zruší tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, případně výrok o náhradě škody, zůstávají nedotčeny, a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23, T- 531).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou obviněný uplatnil, je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Ing. I. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Avšak provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem . Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména námitky stran doložené zdravotní dokumentace obviněného z Fakultní nemocnice K. V. výslechu svědka A. S., spadá sem i námitka neprovedení důkazu výslechem navrženého svědka J. M.) a vadných skutkových zjištění (zejména stran zjištění, kdo vyplňoval a předložil zfalšované listiny, dále zjištění stran údajného zastrašování obviněného neznámými, rusky hovořícími osobami a časových souvislostí mezi jeho hospitalizací z důvodu fyzických ataků a uzavřením předmětné úvěrové smlouvy), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud poznamenává, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k navrženému důkazu výslechem svědka J. M. vyjádřil. V rámci odůvodnění rozsudku nalézací soud uvedl, že neshledal nutnost uvedeného svědka vyslýchat, neboť svědek R. C., druhý pracovník společnosti McAUTO, s. r. o., „ jednoznačně vypověděl, že ve většině případů byli u sjednávání smlouvy oba, i když jí pak podepsal pouze jeden z nich “ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Uvedená skutečnost vyplývá i z výslechu svědka, jak je uvedeno v protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 1. 2014 (č. l. 378), kde svědek uvedl, že podpis na smlouvě není jeho, ale tehdejšího kolegy J. M., a je proto možné, že u sjednávání předmětné smlouvy nebyl, současně však připustil, že u toho být mohl, neboť to tak bylo zvykem, že u podepsání smlouvy byli oba.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku stran nedodržení zásady totožnosti skutku. Naplnění uvedené námitky však obviněný spatřuje ve skutečnosti, že soudy jej uznaly vinným, že při uzavření úvěrové smlouvy předložil falešné listiny, na druhé straně však v rámci odůvodnění odvolací soud uvedl, že není podstatné, kdo listiny fakticky předkládal. Má za to, že věc měla být vrácena státnímu zástupci k došetření, neboť soud se nemůže spokojit s pouhým úsudkem ohledně skutečnosti v obžalobě vymezené, je-li nabídnut přímý důkaz k jejímu zjištění.
Trestní stíhání před soudem je možné jen na podkladě obžaloby, kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce (§180 odst. 1 tr. ř.). Obžaloba tím stanoví obsah a rozsah soudního rozhodování, protože vymezuje předmět soudního rozhodnutí, a to osobou obžalovaného a stíhaným skutkem, který je obžalovanému kladen za vinu.
Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je pak důsledkem uplatnění obžalovací zásady . Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku , protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě . Soud tyto meze nesmí překročit. Rozhodne-li soud o skutku, pro který nebyl obžalovaný stíhán obžalobou, poruší zákon v ustanoveních §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř. (R 18/1966-I.), což je vadou rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a důvodem k jeho zrušení v odvolacím řízení. Stejným způsobem se uplatní totožnost mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1, 5 tr. ř.) a skutkem, pro který byla podána obžaloba (§176 odst. 2 tr. ř.) – srov. PR 5/1995, str. 195. Pokud jde o vlastní skutek, o němž může soud rozhodnout v hlavním líčení, určující je jeho vymezení v žalobním návrhu . Žalobní návrh je obligatorní obsahovou náležitostí podané obžaloby [§177 písm. c) tr. ř.] a skutek v něm musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby [viz blíže vysvětlivky k §177 písm. c) tr. ř.]. Pro zachování totožnosti skutku z hlediska soudního rozhodnutí by nestačilo, aby byl skutek takto popsán pouze v odůvodnění obžaloby.
Jak správně uvedl obviněný v rámci podaného dovolání, vymezení pojmu skutek ponechává zákon teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale bude nutné zkoumat tuto otázku vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právního posouzení (srov. ÚS 21/2002).
O totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (viz též §220 odst. 3 tr. ř.). Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi , přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
Zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu je soud vázán, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě není pro soud závazná . Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Soud je však povinen vyčerpat celý skutek, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a přihlížet přitom i k případným změnám, k nimž došlo v hlavním líčení (R 41/1972 a ÚS 21/2002) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 6. vydání. Praha C. H. Beck 2008, str. 1741 – 1751.
Obviněný namítá, že odvolací soud dovodil, že je zcela nepodstatné, kdo předmětné falešné listiny předložil, popř. vyplnil, přičemž byl ale odsouzen za předložení falešných listin. Interpretace obviněného stran odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle názoru Nejvyššího soudu poněkud zavádějící. Je pravdou, že formulace odvolacího soudu na str. 6 napadeného rozsudku mohla být zvolena lépe, přesto nelze dovodit, že by soud měl pochybnost o tom, že to byl obviněný, kdo předmětné listiny předložil. Bez předložení uvedených listin by nemohla být úvěrová smlouva obviněným podepsána, jak se ostatně podává i z výpovědi zaměstnance autobazaru McAUTO, s. r. o., svědka R. C. (protokol o hlavním líčení ze dne 28. 1. 2014, č. l. 378), který uvedl, že úvěrová smlouva byla podepisována vždy osobně. Ačkoli uvedené podklady, tedy namítané listiny s nepravdivými údaji, mohl teoreticky někdo jiný vyplnit, popřípadě zaslat, poštou či faxem, případně jiným způsobem, tyto byly vždy stvrzeny podpisem obviněného. Následně byly takto obviněným stvrzené údaje převzaty do úvěrové smlouvy a jejich správnost opětovně stvrzena podpisem obviněného na úvěrové smlouvě. Odvolací soud uvedl, že „ sám obžalovaný nepopírá, že skutečně tuto předmětnou úvěrovou smlouvu podepsal a stejně tak matriční list klienta – fyzické osoby, jež je ve spise založen na č. l. 13 a v němž je zcela jednoznačně uvedeno zaměstnání obžalovaného a jeho čistý příjem ve výši 28.500,- Kč, tedy nepravdivé údaje, který obžalovaný svým podpisem potvrdil “ (str. 6 napadeného rozsudku). Předložení listin zde nemusí nutně znamenat fyzické předložení listiny z ruky do ruky, ale poskytnutí těchto listin jako podkladů pro uzavření úvěrové smlouvy, kterou obviněný vlastnoručně v autobazaru McAUTO, s. r. o., podepsal.
Nelze tedy dovodit, že by v průběhu hlavního líčení došlo k podstatné změně okolností případu, resp. k tomu, že nebyl naplněn požadavek totožnosti skutku. V projednávané věci byla totožnost skutku zcela zachována, neboť skutek tak, jak byl vymezen v obžalobě ze dne 14. 1. 2008 (č. l. 44), byl převzat soudem prvního stupně, kdy tento pouze doplnil časový údaj stran splátky. Pokud pak obviněný v těchto souvislostech namítá, že totožnost skutku byla zachována toliko formálně, neboť nebylo prokázáno, kdo předmětné listiny předložil, pak se jedná o námitku týkající se samotných skutkových zjištění. Uvedená námitka je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho odvozené vlastní verze skutkového stavu věci. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod v této části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Námitkou pod dovolací důvod taktéž podřaditelnou pak shledal Nejvyšší soud námitku spočívající v tom, že se soudy opomenuly zabývat tím, že obviněný jednal v krajní nouzi, tedy že zde existovaly okolnosti vylučující protiprávnost trestného činu, a tedy i trestní odpovědnost obviněného.
Námitka obviněného byla založena na tvrzení, že jednal pod nátlakem, kdy mu bylo vyhrožováno, byl fyzicky napadán a dokonce se musel skrývat.
V prvé řadě je nutno uvést, že institut krajní nouze byl upraven v §14 tr. zák. Dle tohoto ustanovení „ čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil “.
Krajní nouzí se tedy označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Nebezpečí, které někdo při krajní nouzi odvrací, je stav hrozící poruchou zájmu chráněnému trestním zákonem. Původ tohoto nebezpečí není zpravidla rozhodující. Nebezpečí musí hrozit přímo , bezprostředně . O případ krajní nouze by se nejednalo, pokud by nebezpečí již pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoli v bezprostřední budoucnosti. Za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky či podmínek postačí náhoda, která může kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita) – srovnej Šámal, P., Púry, F. Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 133 – 134.
V projednávané věci však uvedené podmínky splněny nejsou. Nelze dovodit, že obviněný tímto jednáním, tedy podepsáním úvěrové smlouvy a listin s nepravdivými údaji, odvracel nebezpeční přímo mu hrozící, resp. že by neměl možnost se takovému jednání vyhnout. Nalézací soud se zabýval skutečnostmi stran tvrzení obviněného, že mu bylo vyhrožováno, okolnostmi a důvody, proč mu mělo být vyhrožováno, stejně jako lékařskými zprávami vázajícími se k jeho osobě. Nalézací soud následně konstatoval, že „ nic nenasvědčuje tomu, že by k tomu byl donucen neznámými rusky mluvícími vyděrači, jak se o tom snaží soud přesvědčit obhajoba obžalovaného. Soud se naopak domnívá, že obžalovaný skutečně i v tomto případě mohl vystupovat jako tzv. „bílý kůň“ a vozidlo mohl dále užívat někdo jiný, nicméně obžalovaný je příčetný muž, vysokoškolsky vzdělaný, který i podle svědectví jeho přítele S., bílého koně dělal dobrovolně a za úplatu, což ho nezbavuje viny za projednávaný trestný čin. Soud nadto upozorňuje, že i kdyby jej k podpisu nutili rusky mluvící občané, mohlo by jít maximálně o polehčující okolnost podle §33 písm. d) tr. zákona (pachatel spáchal trestný čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku), což se v projednávaném případě nepodařilo prokázat. V žádném případě pak nebylo jakkoliv prokázáno, že by obžalovaný jednal v krajní nouzi “. …“ Na závěr k tomu soud dodává, že i sám obžalovaný tvrdil, že při samotném sjednávání smlouvy na něj nikdo netlačil, pouze tam s ním měli dva pánové být a další dva čekat venku, což nemohlo být zaměstnancům McAuto divné “ (str. 4 – 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s uvedenými závěry ztotožnil. Především ona skutečnost, že obviněný měl dostatečný časový prostor k tomu, aby informoval předmětné instituce (ať již autobazar McAUTO, s. r. o., kde uzavřel předmětnou úvěrovou smlouvu, nebo společnost GE Money Multiservis, a. s., která úvěr poskytla, případně Policii ČR) o skutečnosti, že při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy byly předloženy listiny s nepravdivými údaji, případně, že byl k tomuto donucen, vylučuje, že by se jednalo o krajní nouzi. Institut krajní nouze je třeba vždy pečlivě posuzovat, neboť se jedná o vyvinění se ze spáchání jednání, které je za jiných okolností trestné. Pokud však obviněný vědomě podepsal úvěrovou smlouvu obsahující nepravdivé informace s tím, že uvedené splátky není v jeho možnostech splácet, a následně se nijak nepokusil eliminovat škodlivý následek, přestože měl tuto možnost, např. tím, že by informoval poškozeného, nemohlo se z jeho strany jednat o krajní nouzi.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by nebyla zachována totožnost skutku, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. I. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata