ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.969.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 969/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 10 To 40/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 6/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 54 T 6/2012 , byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažných zločinů znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, na tom skutkovém základě, že
„1. přesněji nezjištěného dne v době od září 2009 do března 2010 ve večerních hodinách ve svém bytě 1+1 v ulici J. v L. řekl poškozené P. J., aby si mu sedla na klín, což poškozená učinila, následně si však rozepnul kalhoty a tlakem na záda a hlavu přinutil poškozenou, aby si klekla na zem a aby vzala jeho pohlavní úd do ruky, kterou přidržoval svojí rukou na pohlavním údu a masturboval, a poté musela vzít ztopořený pohlavní úd do úst až do jeho vyvrcholení, přičemž ji přitom pevně držel za hlavu, aby nemohla odejít, přičemž druhý den ráno ji upozornil, aby o tom nikomu neříkala,
2. přesněji nezjištěného dne v měsíci březnu 2011 kolem 04.00 hod. ve svém bytě 1+1 v ulici M. v L. poté, co babička poškozené K. J. odešla do zaměstnání, X. Y. hladil přes její nesouhlas na přirození a přestože říkala, že to nechce a odstrkávala jej, strkal jí do přirození prst, přičemž jí přirození také lízal a vnikl jí dovnitř jazykem, a aby se nemohla bránit, silou jí držel obě ruce nad hlavou a svého jednání zanechal, když zakřičela, že už to nechce “.
Za to byl podle §185 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 40/2013 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a následně na stejném skutkovém základě podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zločinů pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
K dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013, podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po novém projednání odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 10 To 40/2013 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a následně podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že na změněném skutkovém základě spočívajícím v tom, že
„1) přesně nezjištěného dne v době od září 2009 do března 2010 ve večerních hodinách ve svém bytě v L., J. si posadil nezletilou poškozenou na klín, následně si rozepnul kalhoty a tlakem na záda a hlavu přinutil poškozenou, aby si klekla na zem a aby vzala do úst jeho pohlavní úd až do jeho vyvrcholení, přičemž ji držel za hlavu a druhý den ráno ji upozornil, aby o tom nikomu neříkala, přičemž pro provedení skutku využil příbuzenského vztahu s poškozenou a toho, že jej brala jako výchovnou autoritu,
2) přesněji nezjištěný den v měsíci březnu 2011 ve svém bytě v L., M., kolem 04.00 hod., poté co babička poškozené K. J. odešla do zaměstnání, nezletilou, hladil přes její nesouhlas na přirození a přestože říkala, že to nechce a odstrkávala jej, strkal jí do přirození prst, a svého jednání zanechal, když zakřičela, že už to nechce, přičemž pro provedení skutku využil příbuzenského vztahu s poškozenou a toho, že jej brala jako výchovnou autoritu“ ,
uznal obviněného vinným ze spáchání dvojnásobného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což jej podle §187 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl opětovně v neprospěch obviněného M. P. nejvyšší státní zástupce dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Své dovolání odůvodnil tím, že se neztotožňuje s právními závěry Vrchního soudu v Praze, neboť podle jeho názoru naplňuje jednání obviněného znaky dvojnásobného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Ze skutkových zjištění totiž podle jeho názoru vyplývá, že obviněný ke spáchání činu užil vůči poškozené násilí a současně zneužil i její bezbrannosti.
Přestože odvolací soud vycházel z pozdější výpovědi poškozené, která se obsahově lišila od prvotní procesně nepoužitelné výpovědi, je z popisu skutků jak pod bodem 1), tak pod bodem 2) patrné užití násilí jakožto nástroje pro překonání odporu či jinak viditelně projevovaného nesouhlasu poškozené. V obou případech musel totiž obviněný určitou silou překonat vážně míněný odpor poškozené k něčemu, co nechtěla a k čemu projevovala odpor v míře odpovídající jejímu věku a jejich vzájemnému, téměř rodinnému vztahu. Bez vynaložení dané míry násilí by obviněný svého nedosáhl. Násilí sice nebylo vyloženě brutální, nicméně i tak bylo užito v míře dostatečné k tomu, aby ji přinutil podvolit se, aby prosadil svou vůli. Obecnou míru či intenzitu násilí, která by umožňovala předem dovodit, zda v konkrétním případě jde o násilí v míře již postačující k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 trestního zákoníku, nelze stanovit. Jak přitom vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 994/2011, k naplnění znaku násilí u předmětného trestného činu v případě, kdy je mezi pachatelem a poškozeným velmi blízký, rodinný vztah, postačuje i menší forma odporu poškozené a tedy menší intenzita násilí užitého obviněným. Takový velmi blízký, takřka příbuzenský vztah lze podle dovolatele dovodit i v projednávané věci, kdy poškozená považovala obviněného téměř za svého dědečka, měla k němu značnou důvěru a často jej navštěvovala.
Pokud jde o znak bezbrannosti, nejvyšší státní zástupce připustil, že poškozená skutečně do určité míry chápala, co po ní obviněný požaduje, uvědomovala si, co činí, a rovněž dávala jakousi formou najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním. Poukázal však na to, že z dalších skutkových zjištění vyplynulo, že poškozená nebyla schopna dát svůj nesouhlas najevo dostatečně razantně a zejména nebyla schopna se adekvátně a dostatečně bránit, a to v důsledku své faktické bezbrannosti vůči obviněnému. Obviněný přitom toto vše věděl a v podstatě s tím i počítal. Z hlediska hodnocení možnosti obrany poškozené poukázal nejvyšší státní zástupce především na jistý moment překvapení související s tím, že obviněný, jindy se k poškozené chovající přátelsky a společensky naprosto adekvátně, si najednou vůči ní o samotě počínal zcela odlišně a požadoval po ní něco zcela neznámého, s čím do té doby nepřišla do styku. Požadoval to po ní natolik důrazně, že se na její názor neptal ani neohlížel. V prvním případě ji rukama stlačil do kolen a nutil ji k tomu, aby mu sála pohlavní úd. Ve druhém případě pak využil odchodu své partnerky (babičky poškozené) do práce, tak i spánku poškozené, tuto hladil na přirození, držel jí nohy a po jejím probuzení, přestože jej poškozená odstrkávala, ve svém jednání pokračoval a do přirození jí strkal prst, a to až do té doby, dokud poškozená důrazně nezakřičela, že to nechce. V prvním případě poškozená v podstatě neměla jakoukoli možnost se bránit. Byla pouze vlivem fyzického nátlaku obviněného na kolenou, v pozici nepřirozené a ponižující, a jen vlivem toho, že obviněný ji držel za hlavu, mu prováděla orální sex až do vyvrcholení. Podle nejvyššího státního zástupce si lze jen obtížně představit, že by v dané situaci mohla volat o pomoc, neboť k tomu v podstatě neměla příležitost a tedy pokud tak navzdory přítomnosti jiných osob v bytě nečinila, jenom to dokládá její bezbrannost. Ve druhém případě byla situace poškozené k použití obrany stejně nepříznivá, neboť věděla, že v bytě nikdo další není. Odejít nemohla, protože obviněný ji přes její odstrkávání přidržoval rukama na posteli a strkal jí do přirození prst, a to až do doby, než se zalekl jejího křiku, že to nechce. Podle nejvyššího státního zástupce tedy obviněný evidentně zneužil jak nezkušenosti a neznalosti poškozené v sexuální oblasti, tak i její nepřipravenosti na možnost, že si vůči ní právě on něco dovolí. Tato nepřipravenost vyplývala nejen z jinak přátelského a bezkonfliktního vztahu, který k němu poškozená jako ke svému téměř dědečkovi měla, ale i z jeho autority, z jeho pozitivního hodnocení a přijetí v rámci širší rodiny, o čemž poškozená samozřejmě věděla. To jí bránilo v efektivní obraně s vědomím, že jí to nikdo neuvěří. Posledně uvedené je ve shodě se závěrem Vrchního soudu v Praze, který na straně 6 rozsudku dovodil, že poškozená v dané situaci nebyla vedena strachem o svou tělesnou integritu, ale měla obavu právě z možného narušení vztahů v rodině, pokud by daná událost vyšla najevo. Tyto okolnosti a její poměrně nízký věk, neznalost a nezkušenost i moment překvapení v daném okamžiku navodily situaci fakticky vylučující možnost a schopnost poškozené k adekvátní, racionální obraně, a to i přesto, že jinak byla zdravou a průměrně inteligentní dívkou.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 10 To 40/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než předpokládaného v §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obhájci obviněného a obviněnému s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného ani jeho obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že konkrétní argumentace nejvyššího státního zástupce směřovala výhradně do oblasti právního posouzení skutku, a plně tak vyhovuje uplatněnému dovolacímu důvodu. Podstatou dovolacích námitek je vyjádření právního názoru, že jednání obviněného mělo být správně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jelikož naplňovalo znak jak znak násilí, tak znak zneužití bezbrannosti.
Pokud jde o námitku týkající se znaku násilí, Nejvyšší soud konstatuje, že za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Podle skutkových závěrů soudů v daném případě sice obviněný užil v průběhu svého jednání jisté minimální míry fyzické síly, která je popsána ve skutkové větě u skutku pod bodem 1) tak, že (obviněný) tlakem na záda a hlavu přinutil poškozenou, aby si klekla na zem a aby vzala do úst jeho pohlavní úd až do jeho vyvrcholení, přičemž ji držel za hlavu , resp. u skutku pod bodem 2) slovy (poškozenou) hladil přes její nesouhlas na přirození a přestože říkala, že to nechce, a odstrkovala jej, strkal jí do přirození prst , takto vynaložená fyzická síla ovšem nebyla prostředkem donucení poškozené k pohlavnímu styku a k překonání jejího odporu, nýbrž spíše vlastním projevem obviněným užitých sexuálních praktik, když poškozenou spíše přidržoval a manipuloval s ní tak, aby byl uspokojen. O zanedbatelném významu použité fyzické síly svědčí rovněž to, že důvodem, proč poškozená jednání obviněného strpěla, nebyla její obava z fyzické převahy obviněného a z ní pramenící strach o vlastní tělesnou integritu, ale spíše obava z možného narušení vztahů v rodině. Proto se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem dovolatele, že by obviněný bez dané míry násilí svého cíle nedosáhl, a neshledal v tomto směru ani pochybení soudů – odvolacího ani nalézacího, které ani jeden v jednání obviněného znak násilí nespatřovaly.
Ve vztahu ke znaku zneužití bezbrannosti lze s nejvyšším státním zástupcem souhlasit do té míry, že obviněný evidentně zneužil jak nezkušenosti a neznalosti poškozené v sexuální oblasti, tak i její nepřipravenosti na možnost, že si vůči ní právě on něco takového dovolí. Nepochybně se v dané věci jedná o případ tzv. hraniční. Proto bylo nezbytné, aby byl jakýkoliv právní závěr soudu ohledně naplnění či naopak nenaplnění uvedeného znaku dostatečně argumentačně podložen. Odvolací soud své úvahy podrobně popsal na str. 5 až 7 rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že znak bezbrannosti nebyl u poškozené naplněn. Jeho úvahám nelze v podstatě nic vytknout, odůvodnění je důsledné a přesvědčivé. Vedle skutečnosti, že poškozená, která měla v době útoku mezi deseti a dvanácti lety, byla dítě fyzicky zdravé, netrpící žádnou zásadní psychopatologií, byla orientována místem a časem, sama podle své výpovědi chápala, co po ní obviněný požaduje, a byla schopná dát svůj nesouhlas obviněnému najevo verbálním odmítáním i odstrkováním, považuje Nejvyšší soud za rozhodující, že k prvnímu útoku došlo v kuchyni dvoupokojového bytu, v jehož dvou bezprostředně sousedících místnostech se v té době nacházely dvě dospělé osoby – příbuzní poškozené, přičemž k zamezení útoku by postačovalo například volání o pomoc či způsobení jakéhokoliv hluku, a ve druhém případě postačovalo, když svůj nesouhlas dala dostatečně najevo a obviněný jednání zanechal. Odvolací soud současně správně poukázal na to, že mezi obviněným a poškozenou byl dlouhodobě nekonfliktní vztah, kdy poškozená chápala obviněného jako nevlastního dědečka, a proto neexistovaly ani žádné předchozí negativní zkušenosti poškozené s projevováním odporu vůči obviněnému, které by její volbu bránit se jeho nepatřičnému jednání limitovaly. Poškozená tak za popsané situace disponovala možností efektivní obrany, a pokud jí dostatečně nevyužila, bylo to spíše v důsledku nekonkrétních obav z možného narušení vztahů v rodině než v důsledku její bezbrannosti.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rovněž nejvyšším státním zástupcem zdůrazňovaná okolnost, spočívající pro poškozenou v jistém momentu překvapení, kdy na ni tímto způsobem útočil jindy přátelsky a společensky adekvátně se chovající blízký člověk, jehož považovala za výchovnou autoritu, našla správně jakožto okolnost zvlášť přitěžující svůj odraz v použité právní kvalifikaci činu podle §187 odst. 2 trestního zákoníku. Z uvedených důvodů proto nebylo možné ani námitce týkající se pojmu bezbrannost přiznat opodstatněnost.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký