ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.973.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 973/2014 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání obviněného P. N. a dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 To 621/2013-288, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 109/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 9. 2013, č. j. 1 T 109/2012-266, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „ dne 20. 5. 2012 v D., okr. J. H., kolem 18.30 hod. na místní komunikaci a veřejném prostranství u klubu K. poblíž obchodního domu P. M. a před nejméně třemi dalšími osobami současně přítomnými, poté, co byl vyzván policistou v civilním oblečení Mgr. J. P., který ale nepostupoval v souladu s ust. §12 odst. 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a neprokázal se za použití služebního průkazu, který měl u sebe, jako policista, aby na místě vyčkal příjezdu hlídky Policie ČR, po předchozích slovních námitkách a v reakci na to, že poškozený se snažil obžalovanému zabránit v odchodu z místa a v nastoupení do přistaveného osobního automobilu, posléze poškozeného opakovaně udeřil pěstí do těla a obličeje a při nastalé potyčce mezi oběma ho dále kousl do pravého předloktí, a tak mu způsobil zhmoždění v oblasti levého obočí, tržnou ránu horního rtu, zhmoždění hrudníku, hematomy v oblasti pravé lícní kosti, nalomení 6. žebra vlevo a krevní podlitinu na pravém předloktí s následnou pracovní neschopností poškozeného do 15. 6. 2012“. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 3 T 77/2013-136, byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil ohledně obviněného výše uvedený rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České republice - Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, České Budějovice, Lannova 26, částku 3.416 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka České Budějovice, Klarincova 119, částku 3.408 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, který je podal v neprospěch obviněného do výroků o vině a trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 To 621/2013-288, jímž jejich odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 2. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali následně dovolání obviněný P. N. a v jeho neprospěch také nejvyšší státní zástupce. Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce zároveň důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněný P. N. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli vůči poškozenému jednal za splnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na genezi rozhodování soudů v projednávané trestní věci s tím, že původně byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn. Ačkoli po zrušení tohoto zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem již nedošlo k žádnému posunu ve skutkových zjištěních, byl napodruhé výše uvedeným přečinem uznán vinným. Soud prvního stupně bez dalšího doplnění dokazování své závěry přehodnotil patrně pouze v důsledku právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho prvním usnesení ve věci. Nesprávnost tohoto názoru tkví podle dovolatele v tom, že odvolací soud chybně interpretoval pojem „zcela zjevné nepřiměřenosti“ obrany povaze útoku jako nutnost zachování absolutní proporcionality mezi povahou a razancí útoku na straně jedné a prostředky, jimiž je odvrácen, na straně druhé. Nutná obrana však v tomto smyslu přiměřená, natož pak „zjevně přiměřená“ vůbec být nemusí. V této souvislosti dovolatel připomněl, že s poškozeným proti sobě stáli čelem a potýkali se holýma rukama bez užití jakýchkoli prvků bojových sportů. Jeho počínání podle závěrů soudu prvního stupně obsažených v původním rozsudku ve věci nespočívalo v tom, že by na poškozeného ihned po prvním kontaktu zaútočil, ale postupně se rozvíjelo v reakci na to, jak mu poškozený slovně a pak i zastupováním cesty s roztaženýma rukama snažil zabránit v nastoupení do automobilu. Dovolatel jej nejprve jenom odstrčil, poté došlo ke vzájemnému strkání a teprve následně vzájemná potyčka vyústila v údery pěstí z jeho strany. Takové jednání bylo v dané situaci ovšem těžko možné hodnotit tak, že vůči poškozenému, který navíc nepostupoval v souladu se zákonem, tzn. nikoliv jako úřední osoba, a který ho neoprávněně omezoval na osobní svobodě, bezdůvodně zaútočil nebo se mu zjevně neadekvátně bránil. Zvláště pokud se ho předtím marně snažil obejít.
Porušení hmotného práva spatřuje dovolatel také v posouzení subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že jednal v rozrušení a ve snaze se pouze vymanit ze sevření poškozeného. Za daných okolností podle jeho názoru soudy nemohly - při současném respektování zásady hodnocení důkazů in dubio pro reo - dovodit jeho zavinění v úmyslné formě, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by byl alespoň srozuměn s tím, že poškozenému může ublížit na zdraví v zákonem předpokládané intenzitě. Rozhodnutí soudů podle dovolatele odporuje judikatuře Ústavního soudu, podle níž existenci nepřímého úmyslu nelze pouze předpokládat, nýbrž je nutno ji na základě zjištěných okolností objektivní povahy prokázat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 To 621/2013-288, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 9. 2013, č. j. 1 T 109/2012-266, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož námitky obviněného spadají pod jím zvolený dovolací důvod, avšak nejsou opodstatněné. Obviněný v nutné obraně jednat nemohl, neboť zde nebyla splněna základní podmínka uvedená v §29 tr. zákoníku, a to podmínka odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. V této souvislosti státní zástupce poukázal na podrobný rozbor jednání poškozeného obsažený v dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného (viz níže), podle něhož poškozený vůči obviněnému zasahoval zcela v souladu se zákonem. Jestliže jeho jednání nebylo protiprávní, nemohlo být posouzeno jako útok na zájem chráněný trestním zákonem a nutná obrana proti takovému jednání není přípustná. Pokud jde o otázku zavinění jako subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, i v tomto směru jsou podle státního zástupce námitky obviněného bezpředmětné. Státní zástupce je navíc přesvědčen, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkových podstat zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když k naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí, dojde-li ke způsobení následku v podobě ublížení na zdraví i z nedbalosti, a dále přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na způsob útoku obviněného vůči poškozenému lze však ve vztahu k ublížení na zdraví dovodit úmyslné zavinění (přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu). Právní posouzení stíhaného skutku toliko jako samostatného přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je chybné a v tomto smyslu zároveň vyznívá v dovolatelův prospěch.
Své vyjádření proto státní zástupce shrnul tak, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání obviněného v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce v odůvodnění dovolání předeslal, že jím nikterak nehodlá zpochybňovat skutková zjištění soudu prvního stupně, jak byla vyjádřena ve shora citovaném popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Má však zato, že zjištěný skutkový stav měl být právně kvalifikován jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podstatu jeho argumentace tvoří názor, podle nějž poškozený nprap. Mgr. J. P. jako policista jednal při snaze zadržet obviněného v postavení úřední osoby a požíval tak speciální ochrany podle příslušných ustanovení trestního zákoníku, byť v rozhodný moment nebyl ve službě. Jednal totiž plně v souladu s §10 odst. 1, odst. 2, odst. 5, §12 odst. 2, §53 odst. 1 a §114 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“) . Nejvyšší státní zástupce poukázal na skutková zjištění soudů, že obviněný na místě veřejně přístupném a před více osobami napadl policistu v civilním oblečení, který ho vyzval k setrvání na místě činu do příjezdu hlídky Policie České republiky. Obviněný tuto výzvu nerespektoval a když mu poškozený svým tělem bránil v odchodu, napadl ho takovým způsobem, že mu ublížil na zdraví. Nejvyšší státní zástupce neshledal správným závěr soudu prvního stupně, s nímž se později ztotožnil i soud odvolací, že poškozený v daném případě nepostupoval v souladu s ustanovením §12 odst. 2 zákona o policii a neprokázal se při zákroku služebním průkazem, který měl u sebe. Z hlediska právního posouzení skutku za irelevantní pak považuje úvahu soudu, že obviněnému nebyla následně prokázána žádná bezprostředně předcházející trestná činnost a proto se nejednalo o situaci, kterou by bylo možno hodnotit tak, že obviněný byl přistižen při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. To znamená, že v takovém případě by kdokoli mohl omezit jeho osobní svobodu ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř., případně že by obviněný byl přistižen při jednání nesoucím znaky správního deliktu, tak aby byl policista oprávněn ho zajistit ve smyslu §26 odst. 1 zákona o policii.
Skutečnost, zda následně je či není prokázána trestná činnost osoby, vůči níž směřuje úkon policisty ve smyslu §10 zákona o policii, je totiž podle nejvyššího státního zástupce zcela nerozhodné. Podstatné u úkonu policisty zasahujícího v době mimo službu je to, zda je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo svoboda či majetek, resp. zda došlo k útoku na tyto hodnoty. Z provedených důkazů přitom vyplynulo, že existovalo mimořádně silné podezření, že obviněný se dopustil krádeže v obchodě, o čemž poškozený věděl. Proto jednal zcela v intencích §10 odst. 2 zákona o policii. Soud navíc zcela pominul existenci institutu donucovacích prostředků ve smyslu §52 a násl. zákona o policii, příp. překonání odporu osoby, které byla určena výzva podle §114 zákona o policii.
Dovolávající se nejvyšší státní zástupce nemůže akceptovat ani argument soudu prvního stupně, že poškozený měl dostatek času se připravit na předpokládaný zákrok, aby se současně s výzvou pronesenou k obviněnému mohl prokázat svým služebním průkazem. Poškozený totiž podle jeho názoru nemohl a ani neměl důvod předpokládat, že nakonec bude nucen sám přistoupit k úkonu ve smyslu §10 zákona o policii a bude tedy třeba, aby svou příslušnost k policejnímu sboru prokazoval. Jeho činnost se po celou dobu omezovala především na poskytování informací kolegům ve službě a žádným způsobem vůči podezřelým osobám aktivně nevystupoval. K pokusu o zadržení obviněného přistoupil až poté, kdy aktuálně hrozilo, že nastoupí do připraveného vozidla a stihne odjet dříve, než jeho kolegové ve službě vůči němu zasáhnou. Právě ti poškozeného pro takový případ požádali, aby se pokusil podezřelé osoby na místě zdržet. Otázku, zda povaha nebo okolnosti úkonu, k němuž se chystal (výzva k setrvání obviněného na místě do příjezdu policie), mu umožňovaly nebo neumožňovaly prokázat příslušnost k policii služebním průkazem, je tak podle nejvyššího státního zástupce nutno posuzovat až k okamžiku ukončení posledního telefonického hovoru kolegům, a nikoli s přihlédnutím k jeho předcházejícím aktivitám. Poškozený zcela v souladu s ustanoveními §10 odst. 5 a §12 odst. 2 věty poslední zákona o policii učinil výzvu k obviněnému „Policie stůj, jménem zákona“ s tím, aby obviněný zůstal na místě do příjezdu policie. Podle poškozeného se vše seběhlo velmi rychle, schovával mobilní telefon, pronesl výzvu a průkaz nestihl obviněnému ukázat, protože ho musel sledovat. Kdyby se průkaz, který u sebe ostatně ani nemusel v danou chvíli mít, pokoušel najít, obviněný mu mohl uniknout a vše by bylo zmařeno. Průkaz mu ukázal následně, když byl obviněný zajištěn jeho zasahujícími kolegy. Jednalo se tedy o typický případ, kdy objektivní okolnosti zákroku neumožňují policistovi prokázat se při něm služebním průkazem. Pro závěr soudu, že poškozený nepožíval ochrany jako úřední osoba, tak nebyl dán žádný důvod. Současně je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že na straně obviněného byla naplněna i subjektivní stránka skutkové podstaty zločinu podle násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný věděl, že mu bylo bráněno v odjezdu s vozidlem, slyšel opakované ústní prohlášení a výzvu poškozeného, k níž se mimo jiné vyjádřil tak, že „nic neudělal“, a následně se pokusil uprchnout. Je tedy evidentní, že za uvedených okolností dobře věděl, že poškozený je policistou a následného násilí se vůči němu dopustil v úmyslu působit na výkon jeho pravomoci.
Nesprávné právní posouzení ze strany soudů spatřuje nejvyšší státní zástupce i v nepodřazení jednání obviněného pod skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru soudu prvního stupně vytkl, že dovodil nedostatek subjektivní stránky uvedeného trestného činu z toho, že obviněný jednal v záměru urychleně opustit veřejně přístupné místo, na němž napadl poškozeného, a dostat se do připraveného automobilu, přičemž poškozeného udeřil až poté, co se nejprve proti jeho výzvě ohrazoval slovně, snažil se ho obejít a strkal do něho. Takové právní posouzení, s nímž se následně ztotožnil i odvolací soud, je podle nejvyššího státního zástupce rovněž zcela neakceptovatelné. Podle jeho názoru není důležité, co bylo cílem obviněného a ve které fázi konfliktu poškozeného udeřil. Když poškozeného napadl, dobře věděl, že se nachází na místě veřejnosti přístupném, kde je přítomna řada dalších osob. S ohledem na způsob, intenzitu a délku útoku je pak evidentní, že musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednáním naruší veřejný klid a pořádek. Byl tedy dán jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Jakkoli jeho hlavním cílem skutečně mohl být útěk před poškozeným do přistaveného auta, k dosažení tohoto cíle zvolil prostředky, které porušují zájem na zachování klidného občanského soužití a naplňují všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k tomuto přečinu lze u něho dovodit přinejmenším nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené důvody nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b/ tr. ř., „1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 To 621/2013-288, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 2) aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému, jemuž byl doručen dne 4. 7. 2014, i jeho obhájci, jemuž byl doručen již dne 10. 6. 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací senát neobdržel vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněn podat dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.), zároveň zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) jak obviněného, tak i státního zástupce, podané proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný a nejvyšší státní zástupce svá dovolání opírají, lze podřadit pod jimi shodně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který samostatně uplatnil nejvyšší státní zástupce.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvod v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, jejíž existenci ve svém dovolání namítl nejvyšší státní zástupce, by pak byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy některou z vad zakládajících existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky obviněného i nejvyššího státního zástupce, jak byly rekapitulovány výše, pod jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze; tedy byly uplatněny právně relevantně. Nejvyšší soud jim nicméně nepřiznal dovolateli přisuzovaný význam.
Při posuzování opodstatněnosti námitky nejvyššího státního zástupce , že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jednání obviněného vůči poškozenému J. P. pouze jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli jím ve skutečnosti měl naplnit (s ohledem na osobu poškozeného jako zasahujícího příslušníka Policie ČR) všechny zákonné znaky závažnější skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, také Nejvyšší soud považoval za rozhodující, zda poškozený policista (zde v civilu) při výzvě adresované obviněnému postupoval skutečně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o Policii České republiky, tj. jako úřední osoba. Ochranu podle ustanovení §325 odst. 1 tr. zákoníku má totiž úřední osoba zásadně pouze tehdy, pokud postupuje v rámci svých pravomocí a odpovědnosti a současně při plném respektu k právním předpisům, které způsob výkonu těchto pravomocí upravují a které je úřední osoba povinna dodržovat. V opačném případě požívá úřední osoba pouze obecné ochrany podle ustanovení trestního zákona, v nichž ochrana není vázána na souvislost s pravomocí a odpovědností.
Není sporu o tom, že policista může v postavení úřední osoby (§127 odst. 1 písm. e/ tr. zákoníku) jednat i v případě, že provede služební zákrok z důvodů uvedených v §2 a §10 odst. 2 zákona o policii v době mimo službu, jsou-li splněny další podmínky tohoto zákona (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 465/2002 Sb., publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2004 tr.). Přestože dovolávající se nejvyšší státní zástupce v této souvislosti ve svém mimořádném opravném prostředku citoval několik ustanovení zákona o policii, jimiž se snažil podpořit tvrzení o naprosté legitimitě a především zákonnosti zásahu poškozeného coby policisty vůči obviněnému, je zjevné, že podstata řešení daného právního problému se zde omezuje de facto na zodpovězení otázky, zda v civilním oděvu se nacházející poškozený - vzhledem ke konkrétní situaci na místě činu v rozhodné době - byl při prováděném úkonu povinen postupovat v souladu s ustanovením §12 odst. 1 výše citovaného zákona a obviněnému prokázat svou příslušnost k policii služebním průkazem nebo odznakem, nebo zda se jednalo o situaci předvídanou v ustanovení §12 odst. 2 cit. zák., kdy povaha nebo okolnosti úkonu postup podle §12 odst. 1 objektivně neumožňují.
Nejprve je třeba poznamenat, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce do jisté míry představuje polemiku se skutkovými zjištěními, k nimž na základě hodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně již v rámci svého prvního rozhodnutí ve věci (viz rozsudek ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 1 T 109/2012-211). Soud na straně 12 odůvodnění rozsudku dostatečně přesvědčivě vyložil, proč mu nepostačovalo vysvětlení poškozeného policisty, z jakého důvodu při svém zásahu nerespektoval ustanovení §12 odst. 1 zákona o policii a současně s pronášenou výzvou obviněnému k setrvání na místě zadržení se nelegitimoval jako příslušník Policie ČR. Soud poukázal na to, že poškozený poměrně dlouho předtím, než k obviněnému přistoupil, jeho počínání pozoroval, o jeho pohybu a jednání podezřelých osob průběžně telefonicky informoval své kolegy ve službě a dokonce mezi podezřelé osoby vjel na jízdním kole, aby si je „prohlédl zblízka“. Pokud následně takto zjištěný skutkový stav shrnul tím, že poškozený měl na přípravu předpokládaného zákroku vůči obviněnému dostatek času a nic mu nebránilo v tom, aby se současně s výzvou určenou obviněnému k setrvání na místě prokázal služebním průkazem nebo odznakem, jak mu ukládá zákon, nelze mu rozhodně vytýkat nelogičnost hodnotících úvah v kvalitě, jež by zakládala vadu spočívající v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé, která by zároveň měla vliv na správnost právního závěru soudu, že poškozený nerespektoval povinnost uloženou mu zákonem a tudíž v danou chvíli ochrany úřední osoby ve smyslu §325 tr. zákoníku nepožíval.
Pouze obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že ani jednotlivé články státního zastupitelství činné v předmětné trestní věci nebyly v náhledu na zákonnost provedeného zákroku ze strany poškozeného policisty názorově za jedno. To je patrné z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 11. 2. 2014 (č. l. 284 a násl. předloženého procesního spisu), kdy se obžalobu zastupující státní zástupce Krajského státního zastupitelství vyjádřil jednoznačně v tom smyslu, že stanovisko soudu prvního stupně, podle nějž se v daném případě nemohlo jednat o trestný podle §325 tr. zákoníku, považuje za „jednoznačně a přesvědčivě odůvodněné“.
Obstát nemůže ani právní názor nejvyššího státního zástupce, že jednání obviněného naplnilo mimo jiné všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Trestný čin výtržnictví je trestným činem úmyslným , přičemž úmysl pachatele musí směřovat k narušení veřejného pořádku. Nepostačuje pouze zjištění, že pachatel úmyslným jednáním vykonal něco, co vedlo k narušení veřejného pořádku. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) směřoval k porušení zájmu chráněnému trestním zákonem, v daném případě zájmu na ochraně poklidného občanského soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Ačkoli pohnutka jeho jednání není zákonným znakem skutkové podstaty přečinu výtržnictví, bez jejího spolehlivého zjištění se při správném posouzení otázky úmyslného zavinění obejít nelze. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Nebyl-li zjištěn motiv trestného činu, je tím nepochybně ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu (k tomu srov. přiměřeně např. Solnař V.: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 246).
Výše uvedená teoretická východiska soud prvního stupně, pokud v jednání obviněného na základě zjištěného skutkového stavu věci nedovodil naplnění subjektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak se domáhala obžaloba, neporušil. Soudem zjištěná skutečnost, že obviněný fyzickou potyčku s poškozeným oblečeným do sportovního oděvu, o němž neměl důvodu být si jist, že jde o zasahující úřední osobu, nevyprovokoval a naopak zpočátku podnikal kroky k tomu, aby se konfliktu vyhnul a veřejné prostranství opustil, podle názoru Nejvyššího soudu pro posouzení subjektivní stránky činu rozhodně není bez významu. Za daných okolností totiž je možno obviněnému stěží přičítat, že motivem jeho činu bylo narušení veřejného klidu a pořádku či občanského soužití. Závěry soudů obou stupňů v tomto směru považuje Nejvyšší soud za věcně správné.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentací obviněného P. N. , že byl nesprávně uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli jednal za podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku vylučující protiprávnost jeho činu.
Na tomto místě je třeba v obecné rovině připomenout, že podle ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je nutno vždy posuzovat především z hlediska intenzity obou akcí, tedy způsobu útoku a způsobu jeho odvracení. Není pochyb o tom, že obrana musí být z povahy věci natolik intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila; tj. musí být silnější než útok, má-li být účinná, avšak nesmí být zcela přehnaná (tzv. exces intenzivní).
Jestliže obviněný v reakci na jednání poškozeného Mgr. J. P., který mu bránil v odjezdu autem z místa činu jenom zastoupením cesty s rukama roztaženýma od těla a výzvou, aby vyčkal na místě, čímž jej mohl maximálně omezit ve svobodném pohybu, zaútočil poměrně razantními údery pěstmi do obličeje a těla a navíc jej kousl do předloktí, čímž mu způsobil zranění, která si vyžádala třítýdenní pracovní neschopnost, pak tímto jednáním již z mezí nutné obrany bezesporu vybočil, a to v kvalitě předpokládané ustanovením §29 odst. 2 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví §146 odst. 1 tr. zákoníku bylo proto zcela namístě.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Protože dovolání obviněného P. N. a nejvyššího státního zástupce byla opřena o námitky, kterým z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v případě dovolání nejvyššího státního zástupce též z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř., nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler