ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.985.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 985/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014 o dovolání, které podal obviněný R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 To 45/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 213/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 2 T 213/2009 , byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v úmyslu neoprávněně získat od pojišťovny Kooperativa, a.s., Vienna Insurance Group, pojistné plnění z povinného ručení na podkladě pojistné smlouvy za poškození automobilu zn. HUMMER H2, s nímž dne 25. 12. 2008 kolem 18.25 hodin havaroval bez cizího zavinění na silnici v k. ú. obce L., okres P.–s., poblíž domu, oznámil R. S. dne 11. 2. 2009 v 9.52 hodin telefonicky na linku pojišťovny Kooperativa, a.s., záměrně nepravdivý popis vzniku této dopravní nehody, v němž označil jako viníka T. V., který mu měl vjet s vozidlem zn. BMW do protisměru, v důsledku čehož měl S. strhnout automobil doleva, a to proto, aby zabránil střetu obou vozidel “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §250a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 2 T 213/2009, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 To 45/2014 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný R. S. uznává vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v úmyslu neoprávněně získat od pojišťovny Kooperativa, a.s., Vienna Insurance Group, pojistné plnění z povinného ručení na podkladě pojistné smlouvy za poškození automobilu zn. HUMMER H2, s nímž dne 25. 12. 2008 kolem 18.25 hodin havaroval bez cizího zavinění na silnici v k. ú. obce L., okres P.-s., poblíž domu, oznámil R. S. dne 11. 2. 2009 v 9.52 hodin telefonicky na linku pojišťovny Kooperativa, a.s., záměrně nepravdivý popis vzniku této dopravní nehody, v němž označil jako viníka T. V., který mu měl vjet s vozidlem zn. BMW do protisměru, v důsledku čehož měl S. strhnout automobil doprava, a to proto, aby zabránil střetu obou vozidel “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §250a odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 50 hodin.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 To 45/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 666 - 670), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci odůvodnění dovolání uvádí, že napadený rozsudek je nesprávný z hlediska právního posouzení skutku Okresního soudu Plzeň-sever, který Krajský soud v Plzni převzal. Jedná se již o třetí rozhodování Krajského soudu v Plzni v téže věci, kdy obviněný byl v předchozím řízení Okresním osudem Plzeň-sever pravomocně zproštěn obžaloby. V průběhu řízení před soudem vyvstala především otázka vypracování znaleckého posudku, který měl odpovědět na stěžejní otázku, zda došlo k dopravní nehodě tak, jak byla popsána jím a T. V., či zda se mohlo jednat o fiktivní popis dopravní nehody s cílem vymáhat po pojišťovně plnění. Podle názoru obviněného lze znalecké posudky interpretovat především tak, že nelze vyloučit skutečnost, že T. V. jel v inkriminovanou dobu na inkriminovaném místě a oba účastníci této dopravní nehody mohli být subjektivně přesvědčeni, že nehoda proběhla tak, jak ji popsali v pojišťovně. Znalecký posudek byl vypracován k tomu, aby bylo možné vyslovit závěr o pojistném podvodu a nikoli o tom, zda obviněný nějak řidičsky pochybil či nikoli, a proto stěžejní závěr, který je třeba načerpat z revizního znaleckého posudku je pouze ten, že z technického hlediska nelze vyloučit přítomnost vozidla BMW v protisměru. Podle obviněného jsou v trestní věci směšovány dvě věci, které spolu pouze zdánlivě souvisejí, a to, zda obviněný skutečně zavinil dopravní nehodu a zda spáchal pojistný podvod na pojišťovně. V této souvislosti upozorňuje, že byl podezřelý ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. i) a h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011 (dále je „zákon o přestupcích“), jehož se měl dopustit tím, že měl dne 25. 12. 2008 kolem 18.25 hod. jako řidič osobního vozidla při projíždění levotočivé zatáčky nepřizpůsobit rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a následně narazit do několika listnatých stromů a oplocení domu čp. 31, čímž mělo dojít ke zranění spolujezdce M. K. Pokud byl svědek M. K. opětovně vyslýchán v rámci doplnění důkazního řízení, pak tento setrval na svojí výpovědi, ze které vyplývá, že si pamatuje vozidlo jedoucí v protisměru. Je skutečností, že svědek K. v minulosti vypovídal i jinak, ale tato skutečnost je vysvětlitelná tak, že svědek K. původně chtěl na obviněném nějaké odškodnění za účast na dopravní nehodě, přičemž toto si rozmyslel a nakonec začal vypovídat podle pravdy a na své procesně použitelné výpovědi pak setrval i před soudem. Pokud svědek P. vypověděl, že automobil v protisměru neviděl, pak tato skutečnost může být poplatná výhledovým poměrům z automobilu Hummer a jeho výpověď byla prakticky vyvrácena výpovědí již zproštěného T. V. Citované přestupkové řízení bylo vůči obviněnému zastaveno, aniž by byl shledán z jeho strany jakýkoliv dopravní přestupek. Je proto přesvědčen, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným přestupkovým orgánem a další rozhodování o jeho vině v trestním řízení by bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem.
Obviněný má dále za to, že v rámci hlavního líčení bylo třeba se soustředit pouze na otázku možného pojistného podvodu. Závěr znaleckého ústavu o tom, že existence vozidla BMW v protisměru se na vzniku nehodového děje nepodílela, nemá význam pro stanovení jeho viny či neviny pojistným podvodem. Obviněný proto namítá, že pouze subjektivně neinterpretoval skutečnost, o které byl sám přesvědčen, že se zakládá na pravdě. Pokud znalecký ústav nakonec stanovil, že přítomnost vozidla v protisměru neměla vliv na dopravní nehodu, což je navíc pouze hypotézou, nic to nevypovídá o tom, co si myslel obviněný, resp. T. V., bezprostředně po nehodě. Dopravní nehoda nebyla nijak fingována či zinscenována, k této skutečně došlo a žádným důkazním prostředkem nebylo prokázáno, že by se obviněný nemohl leknout protijedoucího vozidla. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se obviněný a T. V. měli nějak předem domluvit na nepravdivosti svých výpovědí, když zcela absentují důkazní prostředky k prokázání takové možné domluvy.
V poslední části svého podání potom obviněný namítl, že přestože důkazní situace i výpovědi jeho a původně spoluobviněného T. V. byly stejné, T. V. byl pravomocně obžaloby zproštěn a u něj byla dovozena vina, což je nelogické
a vnitřně rozporné. Nelze současně „uvěřit“ T. V., že v místě a čase projel kolem obviněného a tohoto mohl oslnit či vyděsit a současně setrvávat i na stanovisku, že obviněný musel vědět, že příčinou dopravní nehody byla jeho rychlost. Důkazní situace a výpovědi obou obviněných byly v tomto kontextu stejné a minimálně tak nebylo prokázáno, že by si obviněný (stejně jako T. V.) nemyslel, že viníkem dopravní nehody je T. V. Jednoznačný logický rozpor pak obviněný spatřuje v tom, že na jednu stranu byl T. V. zproštěn obžaloby, ale na druhou stranu on byl odsouzen. Krajským soudem v Plzni nebyl tento rozpor odstraněn, kdy soud toliko uvedl, že sice „nevěřil“ T. V., ale důkazní materiál nestačil na jeho odsouzení, na rozdíl od obviněného. Obviněný je toho názoru, že závěry soudu prvé instance jsou v příkrém nesouladu s provedeným důkazním řízením. Těsně před nehodou byl oslněn světly protijedoucího auta, což popsal i spolujezdec ve vozidle H., M. K., stejně jako svědek I. T., který uvedl, že obviněný hovořil již od samého počátku, o tom, že mu v protisměru vyjel nějaký automobil. V této souvislosti doplnil, že svědek neměl důvod uvádět nepravdu.
Obviněný proto závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a poté postupoval podle §265k odst. 1 trestního řádu za použití §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu a přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku krajského soudu a opírající se zejména o výpověď svědka Z. P., resp. podpůrně M. S. a na místě zasahujících policistů, a dále o znalecké posudky. Pokud jde o námitku obviněného ohledně existence překážky ne bis in idem, státní zástupce odkázal na již stabilizovanou soudní praxi, opírající se o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 11 Tdo 856/2012, a další). S ohledem na tuto uvedl, že přestupkové řízení bylo vedeno pro podezření ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. i) a h) zákona o přestupcích, tedy že porušením zvláštního právního předpisu obviněný způsobil dopravní nehodu, při které bylo jinému ublíženo na zdraví, a byla způsobena hmotná škoda převyšující částku 100.000 Kč, zatímco trestní řízení je vedeno pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., jehož podstatou je uvádění nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy. Stran námitky nenaplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu státní zástupce uvedl, že podle učiněných zjištění nehoda byla způsobena výlučně nesprávnou jízdou obviněného, když jinak věrohodný svědek Z. P. jízdu jiného auta dokonce vyloučil. Navíc není možné připustit, aby v rámci pojistných vztahů, jež byly objektem §250a tr. zák., bylo možné uvádět jakési údajné vnitřní domněnky, navíc pojišťovně nepředložené jako určitá možnost, ale jako faktický stav, jež jsou však ve zřejmém a zásadním rozporu s objektivní realitou. Není možné jakkoli akceptovat, aby některý řidič např. ohrozil vozidlo s právem přednosti jízdy s tvrzením (bez relevantního zdůvodnění), že se subjektivně domníval, že zde žádné takové vozidlo není (a v návaznosti na to, aby požadoval pojistné plnění), stejně jako nelze přijmout, aby obviněný způsobil svojí nepřiměřenou a neukázněnou jízdou nehodu a následně požadoval pojistné plnění, protože možná jelo kolem jiné vozidlo, které snad, ač tomu tak reálně nebylo, mělo podle údajného subjektivního přesvědčení obviněného nehodu způsobit. V daném ohledu, tzn. stran zavinění, tedy soudy dříve činné ve věci nepochybily. K námitce obviněného, že T. V. byl obžaloby zproštěn, zatímco on byl uznán vinným, což shledává nelogickým, státní zástupce uvedl, že zmíněná námitka postrádá relevanci, neboť podmínkou trestního postihu je dovození individuální odpovědnosti. To znamená, že i pokud by byl T. V. účasten stejného skutkového děje, jeho individuální jednání a zavinění (jako řidiče jiného vozidla, který přitom ani nepředložil, jako obviněný, pojišťovně svůj požadavek) a z toho vyplývající odpovědnost mohou, být naprosto odlišné od týchž znaků na straně obviněného. K tomu lze navíc dodat, že popsaný závěr soudu není při prostudování jeho odůvodnění nelogický ani vnitřně rozporný, když navíc rovněž z praktického pohledu se nejedná o nijak výjimečné řešení.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť jeho námitky zvolený důvod dovolání neosvědčily.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 To 45/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor částečně dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména stran vypracovaných posudků, výpovědi poškozeného M. K. a svědků Z. P. a I. T., jehož tvrzení označil za bezpředmětná) a z nich vyplývajících vadných skutkových zjištění (zejména stran zjištění toho, zda se skutečně jednalo o fiktivní nehodu či zda k ní mohlo dojít tak, jak popsal obviněný, resp. zda lze s jistotou vyloučit tu skutečnost, že by T. V. jel v inkriminovanou dobu na inkriminovaném místě a nehoda se stala tak, jak oba popsali), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak dovolatel sám dovozuje, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Mezi procesní ustanovení, a tedy pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., či jakýkoli jiný, nepodřaditelnou, lze s určitou mírou benevolence podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že pokud byl T. V. pravomocně zproštěn obžaloby, stejný závěr měl být soudy učiněn i v jeho případě, neboť má za to, že důkazní materiál byl v obou případech stejný. Takový závěr je však zcela nesprávný, neboť český právní řád stojí na principu individuální odpovědnosti, kdy je vina posuzována vždy ve vztahu ke konkrétnímu pachateli a jeho individuálnímu jednání. T. V. je osobou, která byla řidičem jiného vozidla než obviněný, a současně osobou, která na rozdíl od obviněného neuplatnila u pojišťovny požadavek na pojistné plnění, tedy zcela rozhodně se nejednalo o totožný skutkový stav, na jehož podkladě byla dovozována odpovědnost obviněného. Odvolací soud se navíc k uvedené námitce již vyjádřil na str. 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu, kdy uvedl, že „ ohledně obžalovaného T. V. není k dispozici jednoznačný důkaz o jeho zavinění, nebyla prokázána dohoda mezi obžalovanými ohledně úmyslu spáchat trestný čin pojistného podvodu “, kdy současně „ u obžalovaného R. S. nebylo rozhodující, zda byla či nebyla prokázána dohoda mezi nimi, ale rozhodující byly skutečnosti, které nahlásil pojišťovně ohledně poškození vozidla zn. Hummer majitele I. T. “.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-sever, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 9 To 45/2014, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 2 T 213/2009, je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., kdy odvolací soud toliko opravil skutkovou větu, aniž by však jakkoli měnil skutková zjištění z ní vyplývající.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí (zejména svědků Z. P., M. K., M. S., na místě zasahujících policistů) o okolnostech, za kterých mělo údajně dojít k předmětné dopravní nehodě, tak především pak důkazů listinné povahy, zejména znaleckých posudků. Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Stejně tak se soudy důkladně zabývaly povahou a obsahem předmětných listinných důkazů.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (viz. strana 2 až 6 rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného za nevěrohodnou a vyvrácenou. Uvedené skutkové závěry pak byly přejaty odvolacím soudem, který se v rámci odůvodnění napadeného rozsudku zabýval námitkami obviněného (str. 5 až 7 napadeného rozsudku), z nichž převážná část byla uplatněna i v rámci podaného dovolání, zejména se pak vyjádřil ke skutečnosti, že T. V. byl zproštěn obžaloby.
Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever je zřejmé, že soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jehož porušení obviněný taktéž namítal.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že v projednávané věci byla porušena zásada „ne bis in idem“, neboť ohledně možných pochybení obviněného v průběhu dopravní nehody již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným přestupkovým orgánem.
Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva . Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992) má v českém překladu název „ Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“ . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. “
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek − přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady „ne bis in idem“ v podobě vymezené Úmluvou se tedy uplatní i u osoby, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu, a není ji proto možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
Nejvyšší soud považuje za nutné předně uvést, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) ve věci Z. proti R. – rozhodnutí ve věci Z. proti R. - číslo stížnosti 14939/03 (viz publikace Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází). Toto rozhodnutí je potřebné považovat za sjednocující dosud v některých směrech vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se týká článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V daném rozsudku velký senát Soudu dospěl k několika podstatným závěrům. „ V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali: 1. první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, 2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem), 3. šlo o dvě řízení (bis) .“
ESLP především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy , je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V opačném směru by totiž aplikovatelnost tohoto článku byla ponechána na diskreci smluvních stran do té míry, že by to mohlo ohrozit předmět a účel Úmluvy. Velký senát Soudu podotkl, že pojem „trestní řízení“ v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu „trestní obvinění“ zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v čl. 7 Úmluvy. Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku a uvedl, že judikatura Soudu ohledně definice prvku idem je vnitřně rozporná, a proto se rozhodl výklad prvku idem sjednotit. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl k závěru, že článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý „trestný čin“ založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku . Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních . Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě .
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je však zcela zřejmé, že se nejednalo o tentýž skutek. Z komparace obou uvedených skutků je zřejmé, že přestupkové řízení bylo vedeno pro podezření ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. i) a h) zákona o přestupcích ( porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví /písm. h/; porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí hmotná škoda převyšující zřejmě částku 100 000 Kč /písm. i/), zatímco trestní řízení je v uvedené věci vedeno pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. ( kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí ). Byť tedy pro oba delikty je jistým výchozím bodem nehoda, ke které došlo dne 25. 12. 2008, pro přestupkové řízení je podstatná pouze tato nehoda a její zavinění, tedy otázka toho, kdo nehodu způsobil, zatímco k útoku podstatnému pro řízení trestní došlo až dne 11. 2. 2009, kdy obviněný podal příslušné pojišťovně mylné údaje ohledně této nehody, tedy uvedl nepravdivé údaje při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy.
Přestože obviněný namítl, že soud nesprávně směšuje dvě věci, které spolu pouze zdánlivě souvisejí, a to zda skutečně zavinil dopravní nehodu, a dále skutečnost, zda lze nadevší rozumnou pochybnost stanovit závěr, že spáchal pojistný podvod, pak je třeba uvést, že této úvahové chyby se nedopustily soudy, jak obviněný namítl, ale on sám, neboť dva odlišné skutky ztotožnil v jeden. Uvedené námitce obviněného tedy nelze přisvědčit.
Obviněný se uvedeného jednání dopustil vědomě a záměrně, když na pojišťovně požadoval pojistné plnění, přestože si byl vědom skutečnosti, že jí předložil nepravdivé dohady, resp. jiný, než ve věci prokázaný průběh nehodového děje.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata