ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.987.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 987/2014 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání podaném obviněným Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 93/2013 ze dne 6. 3. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 240/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 13 T 240/2009 ze dne 31. 7. 2012 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal obviněný Z. K. a stejně tak i příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud Brno, pobočka ve Zlíně, usnesením sp. zn. 6 To 93/2013 ze dne 18. 6. 2013 tak, že obě takto podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodná.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. K. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1162/2013 ze dne 11. 12. 2013 tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 93/2013 ze dne 18. 6. 2013 a podle §265k odst. 2 tr. ř., zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O podaných odvoláních obviněného Z. K. a příslušného státního zástupce potom znovu rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem sp. zn. 6 To 93/2013 ze dne 6. 3. 2014 tak, že z podnětu odvolání obviněného Z. K. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a následně podle §259 odst. 3 tr. ř. Z. K. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jej potom odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že i po doplnění dokazování výslechem znalce z oboru silniční dopravy Ing. Kropáče má za to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba stran způsobu jeho jízdy. Uvedený znalec tak měl potvrdit, že na vzniklou situaci dovolatel reagoval řádně a včas. Rychlost své jízdy (24 km/hod.) tak má dovolatel v dané chvíli za přiměřenou všem okolnostem, tedy cesty neužívané motoristy ani chodci a koleje vytvořené zemědělskou technikou, občas projíždějící místem, kdy takto prý nešlo o řádnou polní cestu. Ležící postava tak (za uvedených okolností) vytvořila překážku náhlou a neočekávanou, na kterou nemohl reagovat. Soudy tak v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními dospěly k závěru, že dovolatel jel v kritické době rychlostí, která nebyla přiměřená stavu a povaze místa, kterým projížděl. S ohledem na řečené tak hodnocení důkazů soudy se dostalo do extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. V této souvislosti poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky (pod sp. zn. I. ÚS 55/04, III. ÚS 376/03, I. ÚS 248/04). Stran rozhodnutí soudů o náhradě způsobené škody pak (bez bližší argumentace) uvedl, že dovolatel řídil vozidlo, jehož nebyl vlastníkem ani provozovatelem, a proto neměl být zavázán k náhradě uvedené škody. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 To 93/2013 a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, případně, aby podle ustanovení §265m tr. řádu při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodnul rozsudkem“. Konečně požádal, aby dovolací soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon citovaného rozsudku odvolacího soudu do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
K takto podanému dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal dovolacímu soudu přípis, v jehož rámci sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatel namítl, že v předmětném (popsaném) skutku nelze spatřovat (označený trestný čin), který by spáchal. Avšak odvolací soud zejména i v důvodech přijatého rozhodnutí v dané věci vysvětlil, z jakých důkazů (i po doplnění dokazování v rámci jím konaného veřejného zasedání) vycházel a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěl. Vycházel takto zejména z výpovědi znalce z oboru silniční doprava, který uvedl, že dovolatel sjížděl jako řidič označeného auta zprvu po tzv. horní louce, kde byla jeden metr vysoká tráva rychlostí 24-33 km/hod., a odtud z prudkého svahu sjížděl na polní cestu nacházející se na tzv. dolní louce. Při takovéto jízdě se vozidlo výrazně rozkývalo, nebyl proto schopen okamžitě brzdit (tzv. dupnout na brzdu), byl v té chvíli „volný“ a s brzděním reagoval se zpožděním jedné sekundy, což také vedlo ke vzniku popsaného následku. Odvolací soud také správně poukázal na to, že, byť se jednalo o polní cestu (dle protokolu o nehodě v silničním provozu šlo o účelovou komunikaci), nebylo vyloučeno, že se na ní mohla pohybovat jiná vozidla, případně chodci, když lze obecně připustit, že řidič musí jet obezřetně v každém případě a tedy i bez ohledu na to, jakým terénem se pohybuje. Tvrzení dovolatele spočívající v tom, že na popsaném místě v žádném případě nemohl očekávat přítomnost vozidla či člověka, nemůže obstát. V daném případě tak dovolatel rychlost své jízdy nepřiměřil charakteru (složitého) terénu, kterým se pohyboval, v důsledku toho se jím řízený vůz rozkýval a znemožnil mu adekvátní reakci na ležícího chodce. Lze také připomenout, že odvolací soud okolnostem případu stanovil odpovídající (nezanedbatelnou) spoluvinu poškozeného, a to i v souvislosti s právním posouzením učiněných skutkových zjištění, uložením trestu a rozhodnutím o vznesených nárocích na náhradu škody. K té je potom namístě ve stručnosti uvést, že vůči rozhodnutí o náhradě škody v řízení před soudy dovolatel ničeho nenamítal, a pokud (bez bližší argumentace) ji zmínil pouze v rámci podaného dovolání, nemohl se touto otázkou dovolací soud ani zabývat. Pro úplnost (jako obiter dictum) je třeba uvést, že z ničeho neplyne jakýkoli pracovněprávní či obdobný vztah dovolatele k tehdy užitému vozidlu a z tohoto hlediska případná odpovědnost jiného za vznik způsobené škody.
Námitky dovolatele tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že odvolací soud zjevně pochybil (extrémně vybočil) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení důkazů, a to i v souvislosti s podáním znaleckého posudku a výpovědí znalce z oboru silniční doprava, neboť je to jenom soud, který i takto vedené dokazování hodnotí a posuzuje v rovině právní. Učiněná skutková zjištění tak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Z uvedeného je zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují pouze do oblasti učiněných skutkových zjištění a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. O žádosti dovolatele na odložení výkonu napadeného (citovaného) rozsudku odvolacího soudu potom Nejvyšší soud s ohledem na takto v uvedené věci přijaté usnesení již nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka