ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1062.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1062/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce MUDr. Y. E. U., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 28.185.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 56/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 19 Co 116/2011-151, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 100.000.000,- Kč jako náhrady za škodu odpovídající znehodnocení jeho obchodního podílu ve společnosti MERIDIAN agro production, spol. s r.o. (jejímž byl jediným společníkem), k němuž mělo dojít v důsledku zahájení trestního stíhání žalobce a jeho vzetí do vazby. V době, kdy byl ve vazbě, nebylo podle něj nikoho, kdo by mohl společnost řídit, pročež společnost ukončila svou činnost, a v roce 2003 žalobce prodal svůj podíl za nominální výši svého vkladu ve společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, č. j. 26 C 56/2009-100, řízení co do částky 71.815.000,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalobu, jíž se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 28.185.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud nárok žalobce posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že žalobce sám zavinil nefunkčnost společnosti po jeho vzetí do vazby, a nemá tak nárok na náhradu škody v podobě znehodnocení podílu ve společnosti. Žalobce dále neprokázal výši škody a ani její vznik.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č.j. 19 Co 116/2011-124, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. napadených odvoláním žalobce, potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal nedostatečně prokázanou výši škody žalobcem.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. srpna 2012, č.j. 28 Cdo 3619/2011-137, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nárok dovolatele není opodstatněný, jelikož se mu nepodařilo předložit a navrhnout důkazy ke stanovení výše škody, aniž by se zabýval tím, zda jsou jím navrhované důkazy způsobilé doložit vznik škody, pak jeho rozhodnutí není správné.
Rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 19 Co 116/2011-151, Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) opět potvrdil s tím, že žalobci se nepodařilo prokázat vznik tvrzené škody, i když mu soud poskytl možnost doplnit skutková tvrzení tak, aby uvedl obchodní majetek společnosti a její dluhy ke dni započetí trestního stíhání a ke dni, kdy společnost prodal, tedy tvrzení, že k poklesu hodnoty obchodního podílu společnosti (škodě) došlo, ale žalobce tak neučinil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejprve podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a dovozuje, že odvolací soud se znovu nezabýval tím, zda žalobcem navrhované důkazy jsou způsobilé vznik (existenci) škody doložit. Poukazuje při tom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, podle něhož právní otázkou je i otázka, jaký je okruh důkazů, jimiž je třeba prokázat zásadní skutkové okolnosti věci. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně otázky prokázání vzniku škody a její výše, když žalobci se v důsledku trestního stíhání a jeho nestandardních okolností, jakož i doby více než 15 let od data zahájení trestního stíhání do dne podání žaloby, nedochovaly téměř žádné listinné důkazy. Žalobce v řízení proto navrhl další důkazy, ale soudy obou instancí, aniž je provedly, bez dalšího usoudily, že z nich není možné jeho tvrzení prokázat. Podle dovolatele tak soudy obou stupňů zatížily řízení několika zcela zásadními vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, stejně jako rozhodnutí, která mu věcně předcházela, zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci však nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Na uvedeném nic nemění žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, který byl založen na odlišných závěrech odvolacího soudu.
Jestliže v posuzovaném případě – v rovinně skutkových zjištění – odvolací soud uzavírá, že žalobce neprokázal, že došlo k poklesu hodnoty obchodního podílu společnosti, nezbývá než uzavřít, že předpoklad vzniku majetkové újmy nebyl naplněn a odpovědnost státu za (toliko tvrzenou) majetkovou újmu zde dána není. Uvedený závěr odvolacího soudu o neprokázání vzniku škody žalobcem není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Žalobce tak uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, neboť podaný mimořádný opravný prostředek neobsahuje vymezení některého z předpokladů obsažených v ustanovení §237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu