ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1101.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1101/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce CF FLOP s.r.o. , IČ 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě 1, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 197.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 282/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č.j. 35 Co 238/2013-62, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12.února 2013, č.j. 19 C 282/2011–28, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 43.500,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu ohledně částky 153.500,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětnou žalobou žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 1885/2004.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žaloba v původním řízení byla podána dne 16. listopadu 2004 a řízení dosud nebylo skončeno. Shledal nezákonný úřední postup a dovodil nárok žalobce za celou dobu řízení ve výši 108.750,- Kč. Tuto základní částku ponížil o 30 % s ohledem na složitost věci, o dalších 30 % s ohledem na podíl žalobce na průtazích řízení a o dalších 20 % s ohledem na význam řízení, který nebyl pro žalobce příliš vysoký. Na druhé straně soud navýšil částku odškodnění o 20 % z důvodu procesní aktivity žalobce. Celkem tak základní částku snížil o 60 % na 43.500,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2013, č.j. 35 Co 238/2013-62, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku co do částky 3.500,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 3.500,- Kč s příslušenstvím, jinak napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vypočetl základní částku odškodnění na celkem 117.500,- Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o snížení této základní částky o 30 % za celkovou složitost řízení, kdy věc byla projednávána ve třech stupních soudní soustavy a opakovaně ve dvou stupních a řízení bylo složité po stránce skutkové i právní (např. ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně došlo pro odlišný právní názor odvolacího soudu). Řízení bylo složité i po procesní stránce (bylo vedeno proti osobám neznámého pobytu, spis musel být zapůjčován jiným soudům). S ohledem na malý význam řízení pro žalobce, který jako právnická osoba vede u tamního soudu mnoho obdobných sporů, však základní částku snížil o 50 %. Podle jeho názoru žalobce v původním řízení nevyvíjel mimořádnou aktivitu, ale ani svým postupem nepřispěl zásadně k délce řízení, a proto odvolací soud nepovažoval za nutné modifikovat základní částku z důvodu postupu žalobce v řízení. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně zcela pominul vzít v úvahu v konečném vyčíslení nároku žalobce postup soudu v původním řízení, zvýšil základní částku o 20 % na konečných 40 %, tedy 47.000,- Kč
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. ledna 2014 dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Domnívá se, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva v otázce složitosti řízení, významu tohoto řízení pro žalobce a také otázky přístupu a aktivity žalobce ve věci odstranění průtahů. Poukazuje na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (např. ve věci sp.zn. 30 Cdo 3026/2009) o maximálním zvýšení a snížení o 50 % vypočtené základní částky, aby mohlo jít o přiměřenost odškodnění a domnívá se, že odvolací soud, který krátil tuto částku o celkem 60 % postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dále podrobně popisuje původní řízení a polemizuje s názorem odvolacího soudu o složitosti posuzovaného řízení. Rovněž má za to, že soud řádně neodůvodnil, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižuje z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž dovolání ani není formulováno v zásadě tak, aby odpovídalo předpokladům obsaženým ve zmiňovaném ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci však nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
K námitkám žalobce proti výši percentuální úpravy základní částky odškodnění je třeba uvést, že Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění např. z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp.zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012).
Pokud dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, z něhož dovozuje, že konečná částka náhrady za nemajetkovou újmu může být snížena nejvýše o 50 %, připomíná Nejvyšší soud, že v citovaném rozhodnutí vyslovil názor, že by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%. Ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění . Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání žalobce proti potvrzující části výroku napadeného rozsudku, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ačkoli ve vztahu k měnícímu výroku ohledně částky 3.500,- Kč s příslušenstvím k tomu není subjektivně legitimován. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno či mu byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedeným výrokem nebyla žalobci žádná újma na jeho právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo jeho obraně vyhověno, a žalobce tedy nemůže mít zájem na zrušení této části rozhodnutí. Dovolání proti výroku o nákladech řízení pak vůbec nezdůvodňuje. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu rovněž odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu