ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1145.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1145/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné společnosti LANDSTROW LTD. , se sídlem Suite 3, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, Seychelská republika proti povinnému D. D. , zastoupenému JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, pro částku 1.730.000,-Kčs příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Nc 10039/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 31. ledna 2011, č.j. 56 Co 17/2011-266, ve znění opravného usnesení z 29. března 2013, č.j. 56 Co 17/2011-399, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. října 2010, č.j. 49 Nc 10039/2002-245, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, pro řešení které právní otázky by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam, povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož „exekutor nesprávně posoudil výrok nalézacího rozhodnutí a v důsledku toho nesprávně vypočetl celkovou výši vymáhané částky bez ohledu na dodatečné stanovení nákladů exekuce včetně odměny exekutora. Pokud byla exekuce nařízena pro vymožení pohledávky ve výši 1.730.000,- Kč s 19% úrokem, pak tento běžel v období od 15. 3.1993 do 15.6.1993, a od tohoto data do zaplacení, pak mohl být vymáhán úrok z prodlení ve výši 29%. Rozhodně nemohlo běžet účtování obou úroků paralelně tak, jak to vyplývá z vyjádření a vyčíslení exekutora. S ohledem na to, že k datu 14.11.2002 došlo k úplné úhradě jistiny a zastavení úročení, neměla by se částka zbývající k vymožení k datu 19.8.2003 nijak výrazně lišit od částky k vymožení k datu 2.8.2010“.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný však žádnou konkrétní právní otázku, pro jejíž řešení by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam, neoznačil. Za vymezení takové právní otázky nelze považovat formulaci, že „ konstatování soudu, že není v kompetenci soudů přezkoumávat postup soudního exekutora při provádění exekuce je v rozporu s rozhodovací činností soudů “ a že „ exekuce může probíhat jen na základě rozhodnutí soudů a podle platných právních předpisů .“
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu