ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1459.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1459/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o zaplacení částky 297.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 14/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013, č. j. 68 Co 377/2013-93 , takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 21 C 14/2012–59, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 297.400,- Kč s příslušenstvím; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Předmětným nárokem žalobce uplatnil náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dosud neskončeného řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 375/99. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné řízení bylo skončeno, protože Krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 26. června 2007, který nabyl právní moci 21. srpna 2007, a proto je důvodná námitka promlčení, kterou v řízení vznesla žalovaná. Žalobci se naopak nepodařilo prokázat, že proti shora uvedenému rozsudku podal odvolání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2013, č. j. 68 Co 377/2013-93, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se především zabýval otázkou správnosti závěru soudu prvního stupně o důvodnosti vznesené námitky promlčení. Zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě nabyl právní moci dne 21. srpna 2007 a od tohoto dne začala běžet promlčecí doba, která skončila uplynutím šesti měsíců, dne 21. února 2008. Žalobce podal žalobu dne 22. března 2012, takže uplatněný nárok je promlčen. Uvedl, že na žalobci bylo, aby prokázal, že původní řízení není dosud pravomocně skončeno, resp. že podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě odvolání, ale to se mu nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 18. března 2014 dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Domnívá se, že soudy obou stupňů věc nesprávně posoudily po právní stránce, když „neuznaly“ důkazy, které předložil o tom, že podal odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2007.
Žalovaná se ve svém vyjádření plně ztotožnila s právními závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci však nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Z obsahu dovolacích námitek je patrné, že žalobce se jimi pokouší zpochybnit pouze skutková zjištění, z nichž odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) vycházel při úvaze, zda je důvodná námitka promlčení vznesená žalovanou. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že se mu nepodařilo prokázat, že proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal odvolání. Zakládá tak kritiku právního závěru odvolacího soudu o promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy výlučně na přezkoumání skutkových zjištění, na nichž tento závěr spočívá, aniž by vycházel ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v citovaném ustanovení §237 o.s.ř. Uplatnil tak přitom současně i nepřípustný dovolací důvod neodpovídající ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř..
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu