ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1582.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1582/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce K. N., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 244/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 15 Co 353/2013-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2013, č. j. 23 C 244/2012-19, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 120.000,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Žalobce se v řízení domáhal po žalované náhrady škody (20.000,- Kč) a nemajetkové újmy (100.000,- Kč), která mu měla vzniknout v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 EC 86/2011 (dále jen „předmětné řízení“), v němž žalobce byl (příp. stále je) v procesním postavení žalovaného. V předmětném řízení soud prvního stupně vydal platební rozkaz, proti němuž žalobce (v předmětném řízení žalovaný) podal odpor. Soud prvního stupně následně rozhodl rozsudkem pro uznání. Proti tomuto rozsudku žalobce brojil odvoláním. Vznik škody žalobce spatřuje v nákladech vynaložených na právní pomoc při zpracování odvolání proti rozsudku pro uznání, pro jehož vydání dle tvrzení žalobce nebyly splněny zákonné předpoklady. Nemajetková újma spočívá v pocitu ohrožení a tísně, jež v žalobci vyvolávají jak neoprávněný rozsudek pro uznání, tak i jemu předcházející a bez opory v hmotném právu vydaný platební rozkaz.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když uvedená rozhodnutí nekvalifikoval jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Za nezákonná rozhodnutí dle citovaných ustanovení lze považovat pouze taková rozhodnutí, jež nabyla právní moci a posléze byla pro nezákonnost příslušným orgánem zrušena nebo změněna. Žalobcem uvedená rozhodnutí však právní moci nenabyla. Rozhodnutí mohla být v průběhu řízení odstraněna na základě řádného opravného prostředku. Újma, jíž se žalobce domáhá, má charakter nákladů řízení, k jejichž vypořádání slouží zásadně samo řízení, v němž tyto náklady řízení vznikly.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, přičemž jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel přípustnost svého dovolání opírá o §237 o. s. ř., neboť se podané dovolání týká otázky, jež doposud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dovolatel v dovolání tuto otázku výslovně neformuluje. Z obsahu dovolání však lze dovodit, že daná otázka spočívá v tom, zda náklady řízení vynaložené účastníkem řízení v důsledku nepravomocného rozhodnutí vydaného v rozporu se zákonem lze považovat za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., a tudíž takto vynaložené náklady řízení nemohou být započítány do nákladů řízení a nenesou je účastníci řízení, nýbrž stát. Dovolatel zejména považuje za nespravedlivé, je-li náklad způsobený obranou proti úkonu soudního orgánu, který tento orgán provedl neoprávněně, soudem započítám do nákladů řízení, o němž se následně rozhoduje podle hlediska úspěšnosti účastníků. Dle dovolatele by uvedený náklad měl být předmětem odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Uvedenou právní úpravu považuje dovolatel za odporující obecné zásadě odpovědnosti státu za škodu způsobenou státními orgány dle §3 písm. a) OdpŠk i právu na pokojné užívání majetku a spravedlivé soudní řízení. Z výše uvedených důvodů proto dovolatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou podle §241 odst. 2 o. s. ř. - dovolatel má právnické vzdělání, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatel žalobou uplatnil více nároků se samostatným skutkovým základem - náhradu majetkové škody ve výši 20.000,- Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, není dovolání přípustné, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.
Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. samostatně, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Ohledně nároku na náhradu majetkové škody ve výši 20.000,- Kč tudíž není dovolání přípustné.
V otázce náhrady nemajetkové újmy může být přípustnost dovolání založena jen dle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. „v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).“
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. „důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.“
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 publikované pod R 4/2014).
Ač dovolatel dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, v dovolání brojil pouze proti závěru odvolacího soudu ohledně majetkové škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní pomoc. Ohledně náhrady nemajetkové újmy, kterou dovolatel vymezil jako pocit ohrožení a tísně, jež v něm vyvolává neoprávněný rozsudek i jemu předcházející platební rozkaz, dovolatel nevymezil žádnou otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., tudíž neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání ohledně tohoto nároku. Dovolatel ve vztahu k tomuto nároku ani nijak nezpochybnil právní závěr, na němž soudy nižších stupňů svá rozhodnutí postavily, spočívající v tom, že dovolatelem uvedená rozhodnutí nebyla rozhodnutími pravomocnými, tudíž není naplněna podmínka odpovědnosti státu za škodu dle §8 odst. 1 OdpŠk.
Dovolací soud z těchto důvodů dovolání ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu