ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1771.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1771/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) nezletilé J. D. , zastoupené K. D. jako zákonným zástupcem, b) K. D. , právně zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 1504, proti žalované České republice - Český úřad zeměměřičský a katastrální , se sídlem Praha 8, Pod Sídlištěm 9/1800, o zaplacení částek 63.925,- Kč a 236.075,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 178/2010, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012, č.j. 17 Co 335/2012-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 30. 8. 2010 se žalobkyně domáhaly zaplacení celkové částky 300.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného postupu Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno, který svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. V-4504/2005-203/2, povolil na základě kupní smlouvy uzavřené dne 6. 10. 2005 mezi kupujícím J. K. a prodávajícím P. K. vklad vlastnického práva k 1/6 domu na stavební parcele č. 204 a stavební parcele č. 204 a 1/6 parcely 1157/5 v katastrálním území D. u K., a to i přes to, že předběžným opatřením nařízeným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 11. 2005, č.j. 12 C 108/2005-32, bylo P. K. jakožto žalovanému zakázáno s jeho spoluvlastnickým podílem na předmětných nemovitostech nakládat. Za této situace nemají žalobkyně možnost domoci se svých nároků vůči P. K., kdy zpeněžení jeho podílu na uvedených nemovitostech již není možné a jiný jeho majetek není možné zajistit. Jelikož hodnota jeho podílu na předmětných nemovitostech činila nejméně 300.000,- Kč, když za tuto cenu prodal P. K. podíly svému otci, požadovaly žalobkyně celkem tuto částku.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č.j. 11 C 178/2010-119, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 63.925,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 10. 2009 do zaplacení (odst. I výroku). Dále zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 236.075,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 10. 2009 (odst. II výroku). Soud prvního stupně dále nepřipustil změnu žaloby tak, že skutkovým základem žalovaného je skutečnost, že Česká republika má nedostatečnou právní úpravu v tom smyslu, že právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím podmiňuje zrušením takového rozhodnutí, aniž však poškozenému vždy dává možnost dosáhnout zrušení takového nezákonného rozhodnutí (odst. III. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. IV. výroku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012, č.j. 17 Co 335/2012-153, odmítl odvolání žalobkyň do výroku o nepřipuštění žaloby a dále potvrdil žalobu ve výrocích o věci samé (odst. I. a II. výroku soudu prvního stupně) a ve výroku o nákladech řízení.
Odvolací soud uvedl, že ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno a pokud žalobkyně poukazují na čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, z něhož dovozují povinnost státu k náhradě škody, pak přehlížejí článek 36 odst. 4 Listiny, podle něhož podmínky a podrobností stanoví zákon, kterým je v daném případě zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), který určuje i podmínku o zrušení rozhodnutí pro nezákonnost a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 1962/2008. Jelikož nebylo rozhodnutí katastrálního úřadu pro nezákonnost zrušeno, je prosto pochybení a nelze z něho dovozovat odpovědnost státu za škodu.
Proti uvedenému rozsudku podaly žalobkyně dovolání (dále jen „dovolatelky“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), a to proti odstavci II napadeného výroku, kdy byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen ve výrocích o věci samé. Dovolatelky mají za to, že zvláštní zákon, tj. zák. OdpŠk, nemůže omezit právo občana na náhradu škodu proti státu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. Dovolatelky se domnívají, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1962/2008 není přiléhavý, neboť v této věci je zřejmé, že katastrální úřad nepochybil pro rozhodování ve věci samé, ale pochybil při procesním postupu, kdy měl zůstat nečinným z důvodu zákonné překážky, která vyplývala z ustanovení o. s. ř. Procesní postup katastrálního úřadu naplňuje podmínku, že se jednalo o nesprávný úřední postup, v jehož důsledku mají žalobkyně právo na náhradu škody. Odvolací soud se touto věcí nezabýval z pohledu možného nesprávného úředního postupu a trval na podmínce nezákonného rozhodnutí, která prakticky u vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nemůže nikdy nastat, protože vkladové rozhodnutí nelze zrušit ani mimořádnými prostředky. Proto dovolatelky navrhují, aby dovolací soud vyhověl podanému dovolání a napadený výrok odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná podala k dovolání své vyjádření, kde uvedla, že rozsudek považuje za věcně správný v souladu s platnou právní úpravou i judikaturou, a proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. listopadu 2012, tj. před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že jelikož dovolatelky svým podáním napadají odst. II výroku odvolacího soudu, tak dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (jedná se o první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Soudy obou stupňů vycházely z judikatury Nejvyššího soudu a následně ji i správně aplikovaly, a to hlavně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 1962/2008.
Dovolací soud konstatuje, že nemá důvod se odchýlit od názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 1962/2008, že zákonný předpis (v daném případě OdpŠk) stanovuje další podmínky a podobnosti, a tedy i zákonné limity, za nichž je možné žádat náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy či nesprávným úředním postupem. Takový názor podporuje i odborná literatura (srov. Vojtek P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci , 3. vydání, 2012, str. 4).
Pokud se dovolatelky domnívají, že otázkou zásadního právního významu může být posouzení, zda postup katastrálního úřadu v daném případě nemůže naplňovat podmínky nesprávného úředního postupu, tak z ustálené judikatury vyplývá, že nemůže jít o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5/2000). V daném případě se jednalo o vydání rozhodnutí žalované, kterým byl povolen vklad vlastnického práva, i přes to, že předtím bylo žalované zasláno předběžné opatření, kterým bylo zakázáno nakládat s nemovitostí. Žalovaná povolila vklad do katastru nemovitostí na základě své právní úvahy a interpretace zákonných ustanovení zák. č. 265/1992 Sb. Toto právní posouzení, byť chybné, je sice úředním postupem, ale takovým, který vedl bezprostředně k vydání rozhodnutí, čímž byl úřední postup aprobován a v důsledku čehož se dovolatelky mohou domáhat pouze odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nikoli nesprávného úředního postupu, který mu předcházel (srov. usnesení NS ČR ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009).
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §1 odst. 1 OdpŠk jsou 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody; podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu – upínající se k předpokladu nezákonného rozhodnutí – je okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno (srov. §8 odst. 1 OdpŠk). Není v tomto směru podstatné, zda proti rozhodnutí jiného orgánu poskytuje příslušný předpis účastníku opravné prostředky či nikoliv. Podle ustálené judikatury se uvedená podmínka, tj. aby rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, prosadí i v případě rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2887/2005).
Z výše vyložených důvodů jsou závěry odvolacího soudu, proti kterým dovolatelky brojí, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť dovolatelky nebyly v dovolacím řízení úspěšné a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu