ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1793.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1793/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce: P. M. , zastoupeného JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem Šlauf advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Národní 6, Praha 1, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o 167.155,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 142/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, č. j. 17 Co 364/2013 - 81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, č. j. 17 Co 364/2013 - 81, se ve výroku I. v rozsahu, v němž se rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé mění jen tak, že se ohledně částky 167.155,- Kč s příslušenstvím žaloba zamítá, jakož i ve výroku II. zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") k odvolání žalované (ve výroku I.) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále "soud prvního stupně") ze dne 25. 4. 2013, č. j. 15 C 142/2012 - 50, ve vyhovujícím výroku o věci samé jen tak, že ohledně částky 167.155,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 73.678,- Kč s příslušenstvím potvrdil, když současně (ve výroku II.) rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud takto rozhodl o nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 882/95. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce uplatnil žalobou dne 5. 10. 1995 restituční nárok. Řízení bylo následně spojeno ke společnému projednání s řízením dalších dvou žalobců. Po doplnění žaloby k výzvě soudu byl při jednání dne 30. 9. 1997 vyhlášen zamítavý rozsudek, který byl odvolacím soudem zrušen dne 15. 9. 1999. Poté, co do řízení přistoupili další účastníci na straně žalované, byl okresním soudem dne 11. 10. 2000 znovu vyhlášen zamítavý rozsudek, který byl odvolacím soudem potvrzen dne 28. 1. 2004. Dovolaní bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne 31. 3. 2005. Po zrušení rozsudku odvolacího soudu Ústavním soudem dne 27. 6. 2007, okresní soud dne 14. 11. 2008 zastavil řízení vůči druhému a třetímu žalovanému. Odvolací soud dne 1. 4. 2010 zrušil prvostupňový rozsudek. Dne 7. 2. 2011 bylo rozhodnuto o právním nástupnictví jednoho z žalobců. Dne 28. 6. 2011 soud ustanovil znalce z oboru stavebnictví a dne 25. 1. 2012 znalce z oboru geodézie a kartografie. Dne 9. 1. 2012 soud připustil změnu žaloby. Okresní soud znovu rozhodl rozsudkem dne 26. 11. 2012 a spis s odvoláním žalobců byl předložen odvolacímu soudu v březnu 2013. Nynější žalovaná v rámci předběžného projednání nároku (k žádosti doručené dne 4. 1. 2012) přiznala žalobci částku 155.833,- Kč. Soud prvního stupně pak uložil žalované zaplatit další částku 240.833,- Kč.
Odvolací soud vyšel z toho, že dosavadním řízením bylo postaveno najisto, že je dán základ nároku existencí nemajetkové újmy, která vznikla nepřiměřenou délkou řízení v trvání 18 let, když současně je třeba vycházet z toho, že v daném případě nepostačuje pouhé konstatování porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, ale je namístě plnění finanční. Odvolací soud vyšel z náhrady ve výši 20.000,- Kč za jeden rok s tím, že se jedná o horní hranici částky, která tak odráží skutečnost značně nepřiměřené délky řízení. Celkem tak dospěl k částce 340.000,- Kč, od které odvolací soud odečetl částku 155.833,- Kč, kterou již žalovaná žalobci zaplatila. Základ nároku tak byl podle odvolacího soudu představován částkou 184.167,- Kč, kterou pak odvolací soud snížil o 20 % "za tři stupně soudní soustavy, včetně Ústavního soudu", o 10 %, protože ve věci bylo třeba vyhotovení znaleckých posudků, o 20 % za složitost věci, kdy s odkazem na §121 o. s. ř. konstatoval, že "je všeobecně známo, že spory o restituční nároky obvykle trvají velmi dlouho pro složitost věci a náročnost objasnění skutkového stavu, neboť se zpravidla jedná o důkazy, které je třeba opatřit, a které vznikly v době o mnoho let dříve nežli se věc projednává", dále o dalších 10 %, "když v souladu s judikaturou Nejvyššího soud ČR zvážil též tu skutečnost, že žalovaná v rozsahu částky 155.833,- Kč plnila ihned po výzvě žalobce". Naproti tomu odvolací soud nepovažoval za důvodné snížení základní částky z důvodu více účastníků na straně žalobce kvůli sdílené újmě, neboť žalobce původně žaloval sám, takže se nemuselo jednat o sdílenou újmu. Odvolací soud nepovažoval za důvodné zvýšit náhradu pro zvýšený význam řízení pro žalobce, když z hlediska významu řízení pro žalobce není v zásadě rozhodující výsledek řízení pro žalobce, a současně konstatoval, že "majetkový spor, kterým však fakticky řízení o restitučním nároku je, není ani podle judikatury ESLP ani Nejvyššího soudu řazen k charakterům řízení, která mají zvýšený význam pro poškozeného." K žalobcem tvrzenému kritériu vyššího věku odvolací soud uzavřel, že je na poškozeném, aby tuto skutečnost soudu prokázal, přičemž žalobce nikdy soudu nesdělil datum svého narození a svůj věk, přičemž není povinností soudu tuto skutečnost ověřovat a zjišťovat. Obstrukční chování poškozeného, které by vedlo k prodloužení délky řízení, nebylo v daném případě zjištěno. O náhradě nákladů před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 3 o. s. ř., když výše plnění závisela na úvaze soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v jakém byla žaloba ve výroku I. částečně zamítnuta, dovoláním, když podle dovolatele napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to v otázkách:
a) nenavýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu neshledaného zvýšeného významu restitučního řízení pro žalobce a nepřihlédnutí ke konkrétním okolnostem nepřiměřeně dlouhého řízení,
b) oprávněnosti poměrného snížení přiznané částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti namítaného řízení (o 20 %) a zároveň z důvodu zhotovení znaleckého posudku v namítaném řízení (o 10 %),
c) oprávněnosti poměrného snížení přiznané částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu, že žalovaná "ihned plnila" (o 10 %).
Dále podle dovolatele odvolací soud dospěl k právním závěrům, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, a to v otázkách:
d) zda je přípustné, aby bylo žalobci přičítáno k tíži, že bylo v rámci namítaného řízení potřeba vyhotovit znalecké posudky, ačkoliv mu bylo přiměřené zadostiučinění již poměrně sníženo za složitost řízení,
e) zda je přípustné, aby bylo žalobci přiznané přiměřené zadostiučinění poměrně sníženo z důvodu, že žalovaná ve lhůtě jí stanovené zákonem (§15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, v platném znění /dále jen „OdpŠk“/) plnila.
Podle dovolatele pak rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nároku žalobce, který ve vztahu k jednotlivým otázkám vymezil následovně:
ad a) Posouzení významu restitučního řízení pro žalobce není podloženo relevantními rozhodnutími. Naopak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze spory, které vycházejí z restitučních předpisů, považovat a stavět je naroveň běžným majetkoprávním sporům, když odkázal na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5210/2009. Soud prvního stupně přitom z tohoto důvodu navýšil zadostiučinění o 20 %, lze však až o 50 %.
Odvolací soud odmítl přihlédnout k vyššímu věku žalobce, kterému ke dni podání dovolání bylo 68 let (nar. 22. 1. 1946), přičemž tato skutečnost byla několikrát uvedena ve spise namítaného řízení, který byl celý předmětem dokazování. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 802/2011 měl odvolací soud přihlédnout k pokročilému důchodovému věku žalobce a navýšit základní částku přiměřeného zadostiučinění.
Odvolací soud rovněž nepřihlédl k jednotlivým pochybením Okresního soudu ve Vyškově, který celkem rozhodoval 4x, když délku namítaného řízení nelze omlouvat opakovaně vadným rozhodováním soudů, které k nepřiměřené délce přispěly, neboť v případě správného rozhodnutí by řízení bylo objektivně kratší, když k tomu dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. Nejzávažnější pochybení Okresního soudu ve Vyškově dovolatel spatřuje v nerozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 11. 5. 1994, kterým by bylo v namítaném restitučním řízení žalovaným zakázáno převádět vlastnictví k předmětným nemovitostem.
ad b) Podle dovolatele není důvodné snížení základní částky z důvodu složitosti, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o standardní řízení, které není nijak skutkově ani právně složité a vyhotovení znaleckých posudků je až záležitostí posledních dvou let, přičemž i Ústavní soud v nálezu vydaném v namítaném řízení konstatoval, že se jedná o záležitost, která byla judikaturou Ústavního soudu mnohokrát řešena, a závěry obecných soudů v namítaném řízení zakládají extrémní rozpor s ustálenou judikaturou. Věc podle dovolatele nebyla nijak složitá a snížení základní částky o 20 % spolu s dalším snížením o 10 % z důvodu potřeby vyhotovit znalecké posudky není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (bez bližší specifikace).
ad c) Snížení základní částky z důvodu, že žalovaná plnila ihned po výzvě žalobce, není podloženo judikaturou Nejvyššího soudu a podle dovolatele, ani takové rozhodnutí neexistuje. Podle dovolatele skutečnost, že žalovaná plnila v rámci zákonné lhůty, nemůže být kladeno žalobci k tíži a není to důvodem pro snížení základní částky.
ad d) Podle dovolatele není přípustné snížení základní částky z důvodu vyhotovení znalecký posudků, jestliže bylo přiměřené zadostiučinění poměrně sníženo již za složitost řízení. Ačkoliv se Nejvyšší soud vztahem mezi vypracováním znaleckých posudků a nepřiměřenou délkou řízení již zabýval v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 3759/2009 a 30 Cdo 3056/2009, takto jednoznačně položenou otázku dosud neřešil. Vzhledem ke snížení základní částky z důvodu složitosti řízení je tak de facto základní částka snižována 2x ze stejného důvodu.
ad e) Podle dovolatele není přípustné snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu, že žalovaná plnila ve lhůtě stanovené v ustanovení §15 OdpŠk ještě před podáním žaloby, přičemž tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci i částku 167.155,- Kč spolu s požadovaným příslušenstvím, ohledně částky 73.678,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před Nejvyšším soudem.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předesílá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
V případě otázek b) a c) dovolatel namítá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neuvádí však konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, s kterými by mělo být řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu. V případě otázky c) (zda je v souladu s §31a odst. 3 OdpŠk snížení základní částky z důvodu plnění žalované v rámci předběžného projednání) se však podle dovolacího soudu jedná ze strany dovolatele toliko o formulační nepřesnost, když dovolatel se ve skutečnosti dovolává toho, že otázka hmotného práva nebyla dosud dovolacím soudem řešena, ač odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí bez bližší konkretizace uvádí opak. Nadto otázky hmotného práva uvedené dovolatelem ad b) a d) a ad c) a e) považuje dovolací soud za obsahově blízké, ne-li shodné, a takto je i posuzoval, když i v případě otázky b) a d) (tj. zákonného souladu snížení základní částky z důvodu provádění dokazování znaleckými posudky a současně z důvodu typové složitosti jako notoriety, kterou ve smyslu §121 o. s. ř. není třeba dokazovat), se dovolatel v podstatě dovolává toho, že otázkou možného souběhu těchto dvou kritérií se dovolací soud dosud nezabýval.
Stejně tak v případě otázky a) v části týkající se posouzení významu restitučního řízení dovolatel správně poukazuje na vyřešení otázky hmotného práva odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Samotné posouzení těchto dovolacích důvodů je uvedeno níže.
Naproti tomu v případě otázky a), v části týkající se posouzení významu řízení pro žalobce s přihlédnutím k jeho vyššímu věku, je závěr odvolacího soudu, který z tohoto důvodu nenavýšil základní částku, bez ohledu na jeho odůvodnění, v souladu s názory zastávanými Nejvyšším soudem. Osobami v pokročilejším věku není myšleno osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou).
Rovněž tak v případě otázky a), v části týkající se zohlednění jednotlivých pochybení okresního soudu, který celkem rozhodoval čtyřikrát, není posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když i v souladu s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, dospěl odvolací soud k závěru, že celková délka řízení je nepřiměřená, přičemž závěr o značné nepřiměřenosti se odrazil ve stanovení výše náhrady za jeden rok řízení na částku 20.000,- Kč, tedy horní hranici judikaturou stanoveného rozmezí. Pokud pak dovolatel poukazuje na pochybení okresního soudu spočívající v nerozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, jedná o nové skutkové tvrzení, které v dovolacím řízení uplatnit nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Při řešení uvedených otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto pro jejich zodpovězení není dovolání přípustné.
V rozsahu přípustných právních otázek (nesprávné právní posouzení významu restitučního řízení, opakovaného snížení základní částky z důvodu složitosti řízení a snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu včasného plnění žalované) shledal dovolací soud dovolání důvodným.
Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Jádrem podaného dovolání je nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění. Dovolací soud předesílá, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Závěr odvolacího soudu, týkající se výkladu ustanovení §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (významu předmětu řízení pro poškozeného), že řízení o restitučním nároku je fakticky majetkovým sporem, který není ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ani Nejvyššího soudu řazen k řízením, která mají zvýšený význam pro poškozeného, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které restituční řízení nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989. Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011).
Závěr odvolacího soudu, týkající se výkladu ustanovení §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk (složitosti řízení), kterým jednak snížil přiměřené zadostiučinění z důvodu potřeby vyhotovení znaleckých posudků, jednak z důvodu, že "je všeobecně známo, že spory o restituční nároky obvykle trvají velmi dlouho pro složitost věci a náročnost objasnění skutkového stavu, neboť se zpravidla jedná o důkazy, které je třeba opatřit, a které vznikly v době o mnoho let dříve, nežli se věc projednává", není správný. Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že složitost případu (řízení) je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Vždy by se ale mělo přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán (kritérium podle písm. d/), neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační, a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud uvedl, že pro závěr o složitosti věci je podstatné například to, zda šlo o věc se zapojením mezinárodního prvku, zda šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení, zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku) či jejich obtížné dosažitelnosti, přičemž pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, Nejvyšší soud dodal, že tam, kde se bude složitost věci projevovat jedním z výše uvedených důvodů, tj. například zapojením mezinárodního prvku nebo velkým množstvím uplatněných nároků a zároveň i tím, že bude řízení vedeno ve více než dvou stupních soudní soustavy, je třeba obě tyto skutečnosti vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každá z nich sama o sobě přispívá k prodloužení délky projednávání věci.
Byť se dosud dovolací soud konkrétně nezabýval otázkou možného souběhu důvodů pro snížení přiměřeného zadostiučinění tak, jak ji vymezuje dovolatel, z citovaných rozhodnutí vyplývá, že je nesprávná úvaha odvolacího soudu, pokud závěr o naplnění kritéria složitosti řízení staví na určité typové složitosti, aniž zohledňuje okolnosti provázející konkrétní řízení. Nesprávnost úvah odvolacího soudu je pak jenom zvýrazněna tím, že odvolací soud vyzdvihl dílčí okolnost týkající se povahy prováděného dokazování (složitost z hlediska důkazního) jako důvod pro snížení základní částky, aniž by současně z jeho rozhodnutí bylo patrné, jaké jiné okolnosti (než složitost z hlediska důkazního či složitost pro vedení řízení ve více než dvou stupních soudní soustavy, které zohlednil samostatně) provázející posuzované řízení podle něj zakládají důvod pro snížení základní částky. Není pak v rozporu s citovanou judikaturou, jsou-li konkrétní skutečnosti naplňující kritérium podle §31a odst. 1 písm. b) OdpŠk posouzeny samostatně, pokud každá z nich sama o sobě přispívá k prodloužení délky projednávání věci, a takto je i samostatně stanoveno přiměřené procentuální snížení základní částky. V uvedeném směru je proto právní posouzení žalobcova nároku odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné.
Závěr odvolacího soudu týkající se výkladu ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, kdy snížil přiměřené zadostiučinění z důvodu, že "žalovaná v rozsahu částky 155.833,- Kč plnila ihned po výzvě žalobce", rovněž není správný. Byť výčet kritérií uvedených v citovaném ustanovení je demonstrativní a nebrání tak uplatnění i kritérií dalších, v zákoně neuvedených, dovolací soud poukazuje na cíle, které si kladl v souvislosti s přijetím stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, tedy vedle svého úkolu sjednocovat rozhodovací činnost soudů (§14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích) poskytnout soudům nižších stupňů určité vodítko, jak postupovat při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk, a tím i přispět ke zjednodušení a zkrácení kompenzačního řízení. Toto řízení navíc probíhá až po projednání před úřadem uvedeným v §6 OdpŠk. Z toho vyplývá, že by bylo v rozporu se smyslem a účelem citovaného stanoviska, pokud by se tam uváděné závěry neměly uplatnit již v rámci projednání nároku před úřadem (zde Ministerstvem spravedlnosti) postupem podle §14 OdpŠk, příp. se v rámci tohoto projednání měly uplatňovat nějakým modifikovaným způsobem. Žalobci pak nelze přičítat k tíži okolnost, že jej žalovaná částečně již odškodnila, když se tak stalo v nedostatečné míře.
Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu změny vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 167.155,- Kč s příslušenstvím, zrušil, a to včetně navazujícího výroku napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí vázán.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Ve vztahu k novému projednání považuje dovolací soud za nutné upozornit, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem v napadeném rozsudku stojí na zjevně logicky nesprávném početním postupu, kdy odvolací soud od základní částky stanovené jako součin počtu let trvání řízení a částky za jeden rok řízení (polovinou za první dva roky) nejprve odečetl částku již žalovanou vyplacenou v rámci předběžného projednání a teprve na tento rozdíl aplikoval procentuální snížení podle jednotlivých kritérií (§31a odst. 3 OdpŠk), namísto toho, aby nejprve na základní částku aplikoval jednotlivá kritéria a teprve poté, co by takto stanovil částku, kterou lze považovat za přiměřené zadostiučinění, od této odečetl částku, která již byla dříve žalovanou žalobci vyplacena. Důsledkem toho je, že takto byla odvolacím soudem jako přiměřené zadostiučinění shledána částka 229.511,- Kč (součet žalovanou přiznané částky 155.833,- Kč a soudy uložené částky 73.678,- Kč), což v porovnání se základní částkou 340.000,- Kč, stanovenou jako součin počtu let řízení a částky za jeden rok řízení (i dovolatel ji považuje za správnou), představuje procentuální snížení o cca 32,5 %, ačkoliv podle odůvodnění rozsudku odvolací soud vycházel ze snížení 60 %. Uvedené pochybení šlo jednoznačně ve prospěch dovolatele a při novém projednání je nutno se ho vyvarovat, samozřejmě při respektování rozsahu, v jakém bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu