ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1896.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1896/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Praha 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 118,433.039,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 45/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012, č.j. 19 Co 379/2012-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal ušlého zisku ve výši 70,430.756,- Kč s příslušenstvím, který mu - coby tichému společníku společnosti Cromway Holdings Ltd., s odkazem na smlouvu se Škodou koncern Plzeň, a.s. - měl ujít v důsledku uvalení nezákonné vazby. Dále požadoval zaplacení částky 45,142.308,- Kč z titulu provizní smlouvy, jež měl uzavřenou se společností Meridian Agro Production, s.r.o. ze smlouvy o prodeji krystalického cukru a rovněž zaplacení částky 2,859.975,- Kč, kdy se mělo jednat o ušlou provizi, jež mu měla náležet na základě smlouvy o výhradním zastoupení společnosti Cromway Holdings Ltd., a to ve výši 2,5 % z realizovaných obchodů.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 10. května 2012, č.j. 14 C 45/2009 – 97, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 96,764.731,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 15. 19. 1994 do zaplacení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č.j. 19 Co 37/2012 – 113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že vzetí žalobce do vazby nebylo způsobilé zabránit statutárním orgánům v realizaci obchodu, zvlášť když žalobce netvrdil, že by společnost, kterou zastupoval či byl jejím tichým společníkem, vyvíjela jakoukoliv činnost k následnému uzavření smluv a realizaci obchodu. Odvolací soud tak uzavřel, že za situace, kdy dosavadní zástupce společnosti se nemůže dostavit k finálnímu uzavření smlouvy s obrovským finančním objemem, kterou sám však podepisovat nemá, nemůže být podstatnou a značnou příčinou, která se podílí na nepříznivém následku, a proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel poukazuje na to, že trestní řízení mělo na obchod se Škodou koncern Plzeň, a.s. zničující účinek, kdy ve smluvním jednání nešlo osobní účast dovolatele nijak nahradit a následně pak došlo ke ztrátě důvěry v osobu žalobce, přičemž dovolatel odkázal na výpovědi svědků. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4887/2010 a na ústavní nález sp. zn. II. ÚS 1387/2011a navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření žalované.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. prosince 2012, tj. před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož odvolatel podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodnul o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani dovolání ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (jedná se o první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že mezi jeho vzetím do vazby a škodou vzniklou v důsledku neuskutečnění připravovaných obchodů není dána příčinná souvislost.
Vzhledem k tomu, že dovolatel byl vzat do vazby za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. (dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/), je třeba podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě posuzovat podle ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. (§27 zákona č. 58/1969 Sb., §36 zákona č. 82/1998 Sb.).
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě (§5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.), jíž se nelze zprostit (§1 odst. 2 cit. zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí o vazbě, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí o vazbě mělo dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt tohoto rozhodnutí, nedošlo by ke vzniku majetkové újmy.
Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je proto příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (nezákonné rozhodnutí), a vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci došel odvolací soud k závěru, že příčinou neuzavření smluv netkví v žalobcově trestním stíhání a vzetí do vazby, nýbrž v okolnosti, že statutární orgány jednajících obchodních společností upustily od realizace tohoto obchodu, když společnost, kterou dovolatel zastupoval či byl jejím tichým společníkem, nevyvíjela žádnou činnost k následnému uzavření smluv či realizaci obchodu poté, co byl dovolatel vzat do vazby.
Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi žalobcem konstruovanou škodnou událostí a tvrzenými skutečnostmi o vzniku majetkové újmy) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li tedy žalobce proti tomuto závěru odvolacího soudu, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování otázky, má-li rozhodnutí zásadní význam po stránce právní, dovolací soud nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Poukazuje-li pak žalobce též na závěry, které – v jiné věci těchže účastníků – Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, přehlíží, že v nyní posuzované věci je skutkový základ (a okruh v řízení prokázaných skutečností) dílem odlišný. Stejně jako závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1387/2011 na odvolatelovu věc nedopadají, jelikož se typově jednalo o jiný spor (náhrady škody na zdraví a ztížení společenského uplatnění) a závěry o příčinné souvislosti tam uvedené jsou aplikovatelné jen na konkrétní věc.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu