ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1909.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1909/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, proti žalovanému M. K. , zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 10, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 111/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č.j. 3 Co 163/2011-480 , takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č.j. 3 Co 163/2011-480, se zamítá.
II. Dovolání žalobce proti výrokům III. a IV. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se odmítá .
III. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Mariana France, advokáta se sídlem v Plzni, Škroupova 10 .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. července 2011, č.j. 19 C 111/2007-431, výrokem I. uložil žalovanému povinnost do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit na své náklady uveřejnění omluvy žalobci v sobotním vydání deníku Blesk ve formě inzerátu v inzertní části se zvýrazněným jménem žalobce a s velikostí písma odpovídající velikosti písma v textu článku s názvem „Továrník terorizuje sousedy!“ uveřejněného v deníku Blesk dne 30. 7. 2007 následujícího znění: „Já, M. K., veřejně se tímto omlouvám panu L. H. za to, že jsem v tomto deníku tuto osobu neoprávněně spojil s korupčním jednáním.“ Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 10.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu, v rozsahu požadavku žalobce na uložení povinnosti žalovanému zdržet se tvrzení o žalobci, že jako „továrník má dlouhé prsty a evidentně jde v této kauze o korupci“ , v rozsahu požadavku žalobce na uložení povinnosti zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 190.000,- Kč podle §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a v rozsahu požadavku žalobce, aby znění omluvy, která má být uveřejněna v deníku Blesk obsahovalo také text: „ že jsem o něm uvedl – nepravdivé informace o tom, že údajně jako „továrník má dlouhé prsty“ a dále se omlouvám za to“, a aby velikost omluvy činila 20 x 20 cm. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30. července 2007 byl v deníku Blesk publikován článek s nadpisem „Halu lakovny buduje v obytné zóně na černo“ a s názvem „Továrník terorizuje sousedy!“. Článek se týkal provozu kovovýroby a lakovny ve V. v sousedství bydliště žalovaného, zejména pak budování další stavby tohoto provozu, v článku byl jako „onen továrník“ jmenován žalobce. Kromě toho ještě před uveřejněním článku i po jeho uveřejnění žalovaný podnikal kroky ve vztahu k lakovně a kovovýrobě žalobce, a to stížností na Obecní úřad ve Vejprnicích a popudem k publikaci článků v Plzeňském deníku a vystoupením v pořadu České televize „Černé ovce“, kde si stěžoval na zápach a hluk z tohoto provozu. Soud pak dospěl k závěru, že žalovaný vědomě poskytl informace redaktorovi deníku Blesk, a i když nebylo zcela přesvědčivě prokázáno, že by užil právě těch slov, která byla v přímé řeči v předmětném článku uvedena, byl si vědom toho, že tyto informace jím sdělované budou uveřejněny, resp. budou jako podklad pro článek uveřejněný v tomto periodiku použity, v rámci podávání informací redaktorovi hovořil o korupci, které se měl či mohl žalobce dopustit. Přitom nebylo prokázáno, že by se žalobce skutečně korupčního jednání dopustil. Žalovaný tak zasáhl neoprávněně do osobnostních práv žalobce a jsou tak naplněny předpoklady pro vznik občanskoprávních sankcí ve smyslu ustanovení §13 obč.zák.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č.j. 3 Co 163/2011-480, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100.000,- Kč (vzhledem ke zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu) zrušil a řízení zastavil, výrokem II. změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o povinnosti k omluvě a výrok II. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 10.000,- Kč, výrokem III. ho potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) ve výroku III., v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení satisfakce 90.000,- Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho právními závěry. Konstatoval, že žalovaný není pasivně věcně legitimován, protože nemůže nést odpovědnost za to, jak autor článku v deníku Blesk jeho informaci zpracoval a v jaké podobě ji předložil čtenářům, a již vůbec nemůže nést odpovědnost za to, jakými titulky vydavatel deníku článek opatřil. Dále pak odvolací soud měl za to, že žalovaný poskytnutím rozhovoru novináři nikterak nezasáhl do osobnostních práv žalobce. Pokud se pozastavil nad průběhem a nad výsledky správního řízení, které doplnil svojí úvahou, že by snad mohlo jít o korupci, aniž by cokoliv blíže konkretizoval, pak využil toliko svého práva se v demokratické společnosti svobodně vyjadřovat a toto právo využil tak, že neoprávněně nikterak nezasáhl do osobnostních práv žalobce.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 4. března 2013 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti výrokům II., III. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu podal 30. dubna 2013 žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí v napadených výrocích spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.), které spatřuje v názoru odvolacího soudu, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Odvolací soud podle jeho názoru nesprávně vyhodnotil provedené důkazy svědčící o autenticitě výroku žalovaného a o tom, že žalovaný jednal v přímém úmyslu, aby byly o žalobci zveřejněny nepravdivé a dehonestující informace spojující jej s korupčním jednáním, přičemž mezi jednáním žalovaného (sdělením informací novináři) a jejich zveřejněním existuje jednoznačná příčinná souvislost.
Z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí Vrchního soudu v napadených výrocích II., III. a IV. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 12. června 2013, ve kterém uvádí, že dovolání není podle jeho názoru přípustné ani důvodné. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně jej zamítl, dojde-li k závěru, že dovolání žalobce je sice přípustné, ale napadené rozhodnutí je správné.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. prosince 2012, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Dále uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud se současně zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., pokud je jím napaden výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné. K tomu předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud vyšel ze skutečnosti, že dovolatel zbudoval dovolání na tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva spočívající v posouzení pasivní legitimace žalovaného. Odvolací soud však rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ze dvou důvodů. Kromě závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, rovněž proto, že předmětný výrok, jak byl reprodukován novinářem, není zásahem do osobnostních práv žalobce, přičemž žalobce v tomto případě využil svého práva v demokratické společnosti svobodně se vyjadřovat, což soud také srozumitelně odůvodnil. Tento druhý závěr odvolacího soudu dovolatel nenapadá.
Je pak nerozhodné posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného v daném sporu odvolacím soudem, neboť založil-li závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich eventuálně neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, pokud obstojí důvod druhý (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 17). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku II. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti tomuto výroku podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku III. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Z důvodů uvedených ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu pak způsob řešení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného v daném sporu, nemůže činit napadený potvrzující výrok III. rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu po právní stránce. Žalobce ostatně v dovolání neuvádí žádné důvody, které by se týkaly výše jím uplatňované satisfakce.
Rozsudek odvolacího soudu je dovoláním výslovně napadán i ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výroky o náhradě nákladů řízení, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce proti výrokům III. a IV. tedy nelze pokládat za přípustné podle §237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání proti nim jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč podle §6, §9 odst. 4 písm. a), §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu